Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1342/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
základní práva a svobody/právo vlastnit a po... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
pohledávka/postoupení
konkurzní podstata
družstvo/transformace
neplatnost/absolutní
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1342.10.1
Datum podání07.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 33, § 33a

328/1991 Sb., § 19 odst.2

40/1964 Sb., § 37 odst.1

42/1992 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3, § 241a odst.2 písm.b, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1342/10 ze dne 9. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem Musorgského 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 2006/2008-604, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 55/26 Cm 9/98-492, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov v likvidaci se zamítá, potvrzen. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena ústavně zakotvená práva, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.

Stěžovatel uvádí, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 1997, č. j. 26 K 261/95-58 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci, se sídlem Pístov, IČO 47904950, a správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Karel Holub, advokát se sídlem Nerudova 3, Třebíč. Usnesením ze dne 21. 1. 1998, č. j. 26 K 261/95-145 byl právní předchůdce stěžovatele vyzván k podání vylučovací žaloby. Žalobou ze dne 16. 2. 1998 se právní předchůdce stěžovatele domáhal vyloučení věcí v žalobě specifikovaných pod položkami 1-280 soupisu konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci. Uvedl, že vlastníkem těchto věcí se stal na základě čtyř dohod o vypořádaní majetkových nároků, uzavřených podle zákona číslo 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a na podkladě dohody o převzetí věcí v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. 12. 1995.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2004, č. j. 45 K 1/2004-32 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Agrodružstvo Pístov, se sídlem Pístov 45, IČO 49976052, správcem konkursní podstaty byl ustanoven stěžovatel.

Rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 55/26 Cm 9/98-492, Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně zamítl žalobu právního předchůdce stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud měl uvést, že dohodou o vypořádaní majetkových nároků ze dne 6. 4. 1994 (dále jen "dohoda I.") Zemědělské družstvo Pístov- v likvidaci jako povinná osoba podle zákona číslo 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, převedl na Agrodružstvo Pístov majetek tam uvedený, specifikovaný v příloze I. této smlouvy s tím, že takto byla uspokojena stěžovatelova pohledávka za žalovaným, kterou stěžovatel získal na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33a zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výši 16 802 909,41- Kč. Jak vyplývá ze seznamu majetkových nároků (příloha A), k tomuto byly použity pohledávky postoupené stěžovateli oprávněnými osobami (jsou jmenovány v rozsudku soudu prvního stupně). S tím korespondují i smlouvy o postoupení pohledávek, které uzavřel stěžovatel jako postupník s těmito osobami jako postupiteli, a které jsou založeny v příloze A). Dohodou o vypořádání majetkových nároků ze dne 29. 4. 1994 (dále jen "dohoda II".) Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci jako povinná osoba podle zákona číslo 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, převedlo na Agrodružstvo Pístov majetek tam uvedený, specifikovaný v příloze I. této smlouvy s tím, že takto byla uspokojena stěžovatelova pohledávka za žalovaným, kterou stěžovatel získal na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33a zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výši 8 670 487, 54- Kč. Jak vyplývá ze seznamu majetkových nároků, k tomuto byly použity pohledávky postoupené stěžovateli osobami, které příkladmo soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyjmenoval a uvedl, že s tím korespondují i smlouvy o postoupení pohledávky, které uzavřel stěžovatel jako postupník s těmito osobami jako postupiteli a které byly založeny v příloze A. Dohodou o vypořádání majetkových nároků ze dne 29. 7. 1994 (dále jen "dohoda III") Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci jako povinná osoba podle zákona číslo 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, převedlo na Agrodružstvo Pístov majetek tam uvedený, specifikovaný v příloze I. této smlouvy s tím, že takto byla uspokojena stěžovatelova pohledávka za žalovaným, kterou stěžovatel získal na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33 zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výší 7 275 354,43- Kč. Jak vyplývá ze seznamu majetkových nároků, byly k tomu použity pohledávky postoupené stěžovateli, soudem prvního stupně příkladmo vyjmenovanými osobami v odůvodnění rozsudku. Dohodou o vypořádání majetkových nároků ze dne 30. 9. 1994 (dále jen "dohoda IV") Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci jako povinná osoba podle zákona 42/1990 Sb. převedlo na Agrodružstvo Pístov majetek tam uvedený, specifikovaný v příloze I. této smlouvy s tím, že takto byla uspokojena stěžovatelova pohledávka za žalovaným, kterou stěžovatel získal na základě smluv o postoupení pohledávky podle § 33a č. 329/1991 Sb. v celkové výši 2 343 674,36- Kč. Jak vyplývá ze seznamu majetkových nároků, k tomuto byly použity pohledávky postoupené stěžovateli, soudem prvního stupně příkladmo vyjmenovanými osobami v odůvodnění rozsudku. Podle dohody o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. 12. 1995 pak žalovaný převedl za převzetí závazků tam popsaných na stěžovatele jednu polovinu hřiště v areálu v Agrodružstvo v zůstatkové hodnotě 1 020 708,- Kč a komunikace před hnojištěm v zůstatkové hodnotě 77 426,- Kč. Pokud se jedná o dohody o vypořádáni majetkových nároků I. a II., je zde podle soudu prvního stupně důkazní situace, tedy skutkový stav stejný jako v případě dohody III. a IV. a soud tyto dohody považuje za dohody neplatné (když ve sporu totožných účastníků otázkou neplatnosti uvedených dohod III. a IV. o vypořádání majetkových vztahů se zabýval soud prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 24/98 a rovněž soud odvolací, přičemž oba soudy dospěly k souhlasnému závěru, že tyto dohody jsou úkony neplatnými, a to proto, že jsou neplatné smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené oprávněnými osobami se stěžovatelem - a to pro rozpor se zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Soud prvního stupně dle stěžovatele zde proto poukázal, pokud jde o bližší odůvodnění jeho závěru, na "zcela vyčerpávající právní rozbor obsažený v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 Cmo 119/2003", a že z tohoto důvodu soud prvního stupně nemá důvod se od právních závěrů Vrchního soudu v Olomouci odchýlit. Proto je bez dalšího přebírá a žalobní návrh, podle něhož se z konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Pístov - v likvidaci vylučují věci uvedené v příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku soudu prvního stupně, zamítl. Podle názoru stěžovatele je tato argumentace soudu prvního stupně nepřezkoumatelná, neboť ani v nejmenším alespoň necituje relevantní část argumentace Vrchního soudu v Olomouci. Takový postup je podle názoru stěžovatele v rozporu se ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel včas odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl všechny důkazy, které k prokázáni rozhodných skutečností stěžovatel navrhl. Soud prvního stupně dle stěžovatele nevzal v úvahu důkazní prostředky navržené k prokázání skutečnosti, že majetkové podíly 39 oprávněných osob, které byly následně převedeny podle § 33a zákona číslo 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na Agrodružstvo Pístov, se nestaly součásti obchodního majetku transformovaného Zemědělského družstva Pístov. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že majetkové podíly 39 oprávněných osob nebyly zaúčtovány v účetní evidenci Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci jako jeho obchodní majetek, nýbrž jako majetek pronajatý. Stěžovatel se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti dohody o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. 12. 1995, kterou narozdíl od Krajského soudu považuje za dostatečně určitou, když dotčený majetek je přesně specifikován včetně existence místa určení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízeni.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Skutkový základ sporu podle odvolacího soudu nebyl v posuzovaném případě mezi účastníky sporný. Stěžovatel tvrdil, že předmětné věci neměly být zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci, neboť jejich vlastníkem se stal na základě čtyř dohod o vypořádání majetkových nároků ze dne 6. 4. 1994, 29. 4. 1994, 29. 7. 1994 a 30. 9. 1994 a na základě dohody o převzetí věcí v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. 12. 1995, uzavřených s pozdějším úpadcem, Agrodružstvem Pístov. Stěžovatel uvádí, že podle odvolacího soudu mezi účastníky spornou (a pro rozhodnutí projednávané věci určující) skutečností bylo posouzení právní otázky, zda označené dohody o vypořádání majetkových nároků a o převzetí věci v souvislosti s převzetím návratné půjčky jsou platnými právními úkony. Tuto otázku soud prvního stupně podle odvolacího soudu posoudil správně, když tyto úkony označil za neplatné. Podle odvolacího soudu v posuzovaném případě měly být výše označenými čtyřmi dohodami vypořádány majetkové nároky původně celkem 96 oprávněných osob z transformace družstva (převedené smlouvami uzavřenými podle ustanovení § 33a odst.1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku na Agrodružstvo Pístov). Všechny tyto oprávněné osoby se podle názoru odvolacího soudu staly členy transformovaného zemědělského družstva Pístov a jejich majetkový podíl z transformace se proto podle názoru odvolacího soudu stal po transformaci součástí obchodního majetku transformovaného družstva, a to jako vklad jednotlivých členů do družstva. Oprávněné osoby podle odvolacího soudu poté již neměly žádné pohledávky, které by smlouvou podle ustanovení § 33a odst.1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku mohly převést na Agrodružstvo Pístov, a to se následně nemohlo s pozdějším úpadcem (Zemědělským družstvem Pístov - v likvidaci) platně dohodnout na jejich vypořádání převodem majetku specifikovaného v přílohách označených dohod. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož jsou smlouvy o převodu pohledávky uzavřené mezi jednotlivými oprávněnými osobami a Agrodružstvem Pístov neplatné pro rozpor se zákonem, je podle názoru odvolacího soudu správný.

S těmito závěry odvolacího soudu se stěžovatel neztotožňuje především z toho důvodu, že nejméně 36 % smluvně postoupených pohledávek oprávněných osob bylo legitimně převedeno v souladu se zákonem v rámci předmětných dohod o vypořádání majetku ze Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci na Agrodružstvo Pístov. Z počtu celkem 39 oprávněných osob zde bylo 13 osob, které nebyly členy žádného zemědělského družstva před transformací a ani po transformaci. Dále z uvedených 39 oprávněných osob existuje početná skupina členů (dle stěžovatele celkem 26), kteří byli sice členy Zemědělského družstva Brtnice před transformací, avšak nestali se jimi pro provedené transformaci. Již proto nelze dle stěžovatele spravedlivě konstatovat, že všechny smlouvy o převodu pohledávek uzavřené mezi jednotlivými oprávněnými osobami a Agrodružstvem Pístov jsou neplatné pro rozpor se zákonem a že z toho důvodu jsou pak neplatné i uzavřené dohody o vypořádání majetkových nároků. Bylo by možno uvažovat pouze o částečné neplatnosti v rozsahu cca 64 %, nikoliv však v rozsahu 100 %. Jestliže odvolací soud a také soud prvního stupně založily svoji úvahu na tom, že všech 96 oprávněných osob z transformace družstva bylo členy družstva před transformací i po transformaci, vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, přesto, že v řízení před oběma soudy vyšlo najevo, že nikoliv všechny oprávněné osoby se staly členy družstva úpadce.

Stěžovatel uvádí, že pokud soudy obou stupňů v řízení nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům a neprovedly navržené důkazy, dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dle stěžovatele tak porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací odkazovaly v odůvodnění svých rozhodnutí na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.5.2003, č. j. 26 Cm 24/98-138, a potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.10.2004, č. j. 6 Cmo 119/2003-203, potom si zjevně neujasnily tu skutečnost, že v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 24/98 Krajský soud v Brně dospěl k rozporuplnému a nikoliv logickému závěru. Zde dle stěžovatele nejen soudy, ale i konkursní správce uznávají, že existovaly dvě skupiny oprávněných osob - jedna, která představovala členy Zemědělského družstva Pístov (tyto osoby neměly nárok na vydání majetkového podílu a nemohly platně uzavřít smlouvy o postoupení pohledávek s Agrodružstvem Pístov), a druhá skupina, jejichž do konkursu přihlášené nároky proti úpadci byly konkursním správcem uznány.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které měl za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž zásadní význam po právní stránce ve věcí samé spatřuje v tom, že řeší v rozporu s hmotným právem otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že napadeným rozhodnutím dochází k poškození majetkových práv těch oprávněných osob, které se po transformaci družstva členy transformovaného družstva nestaly a tudíž na ně nelze pohlížet stejně jako na členy, kteří se po transformaci členy družstva stali. Stěžovatel rovněž v dovolání namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud prvního stupně i soud odvolací odmítl mimo jiné jím navrhované důkazy účetní evidencí úpadce.

Dovolání stěžovatele proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, které podle dovolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, dovolací soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a proto jej odmítl. Dle stěžovatele došlo k odmítnutí s odůvodněním, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu) a že jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnuti je zásadně významné. Naopak nelze dle odvolacího soudu účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Podle názoru dovolacího soudu stěžovatel ve skutečnosti polemizuje se skutkovým stavem, z něhož soudy nižších stupňů při formulaci svých právních závěrů vycházely. Jinými slovy dle dovolacího soudu stěžovatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci s poukazem na skutkový stav, který mohl být zjištěn, pokud by bylo provedeno jím navrhované dokazování účetnictvím úpadce. Stěžovatel podle dovolacího soudu ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, který u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu, k dispozici nemá.

Stěžovatel se s těmito závěry dovolacího soudu neztotožňuje. Stěžovatel je toho názoru, že v daném případě se jedná o posouzení existence právní otázky, v souzeném případě zásadního významu, a to právní otázky, zda v daném sporu jde o částečnou neplatnost právních úkonů. Podle názoru stěžovatele, v návaznosti na nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když se jedná o právní otázky, které doposud odvolací soud ani soud dovolací v judikatuře v souvislosti s aplikací transformačního zákona neřešily.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

II.

Ke změně v obsazení senátu došlo usnesením čj. I. ÚS 1342/10-24 ze dne 20.5.2010, kterým rozhodl předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský, že přiděluje ústavní stížnost Ing. Z. M. Ivaně Janů jako novému soudci zpravodaji namísto soudce Františka Duchoně, o jehož vyloučení z projednávané věci bylo rozhodnuto usnesením sp.zn. I. ÚS 1342/2010 ze dne 20.5.2010.

III.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že před Krajským soudem v Brně bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému správci konkursní podstaty úpadce (Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci) JUDr. Karlu Holubovi, který je advokát, se sídlem Nerudova 3, Třebíč, na vyloučení věci z konkursní podstaty. Stěžovatel uváděl, že je vlastníkem v žalobě vymezených věcí, a to na základě čtyř dohod o vypořádání majetkových nároků vzniklých podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a dohody o převzetí věcí v souvislosti s převzetím návratné půjčky ze dne 30. 12. 1995.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 55/26 Cm 9/98-492, bylo rozhodnuto tak, že žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov v likvidaci se zamítá. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že výše vymezené čtyři dohody o vypořádání majetkových nároků a dohoda o převzetí věci jsou úkony neplatnými. První čtyři dohody jsou dle soudu prvního stupně neplatné pro rozpor se zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Dohoda o převzetí majetku je dle názoru soudu prvního stupně neplatná pro její neurčitost. Vzhledem k tomu, že stěžovatel jako žalobce v tomto řízení neprokázal své vlastnické právo k vymezeným věcem, soud prvního stupně žalobu zamítl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm soudu prvního stupně vytýkal, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl všechny důkazy, které k prokázání rozhodných skutečností stěžovatel navrhl. Zejména dle stěžovatele nebyly vzaty v úvahu důkazní prostředky navržené k prokázání skutečnost, že majetkové podíly oprávněných osob se nestaly součástí obchodního majetku Zemědělského družstva Pístov, ale byly mu pouze pronajaty. Takto měly být majetkové podíly oprávněných osob rovněž zaúčtovány v účetní evidenci. Dále soud prvního stupně dle stěžovatele neprovedl navržené důkazy k prokázání skutečnosti, že obě smluvní strany z uzavřených dohod vycházely a považovaly je za právní základ vzájemných vztahů, z čehož nutně dle stěžovatele vyplynulo, že se jedná o dohody právně relevantní. Stejně tak stěžovatel nesouhlasil se závěrem o neurčitosti dohody o převzetí majetku.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2008, č. j. 9 Cmo 245/2007-524, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle odvolacího soudu je nutno k dohodám o vypořádání majetkových nároků především konstatovat, že podle ustálené soudní praxe osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující. Majetkový podíl takového člena z transformace se dle odvolacího soudu stává součástí obchodního majetku družstva. V posuzovaném případě měly být dle odvolacího soudu uvedenými čtyřmi dohodami vypořádány majetkové nároky původně celkem 96 oprávněných osob z transformace družstva. Všechny tyto osoby, jak mělo dle odvolacího soudu plynout z nesporných tvrzení účastníků, se staly členy transformovaného Zemědělského družstva Pístov. Jejich majetkový podíl z transformace se proto stal součástí obchodního majetku transformovaného družstva jako vklad jednotlivých členů. Oprávněné osoby poté již neměly žádné pohledávky, které by smlouvou podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku mohly na Agrodružstvo Pístov převést. Stejně tak se odvolací soud v odůvodnění vypořádal i s námitkou stěžovatele dotýkající se pronájmu majetkových podílů oprávněných osob. Dohoda o převzetí věci je dle odvolacího soudu neplatná pro rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť obsah tohoto úkonu nelze zjistit ani výkladem. Předmět této dohody není identifikován ani určitým ani nezaměnitelným způsobem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Dle stěžovatele je dovolání přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť má řešit otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a stejně tak dle stěžovatele napadeným rozsudkem dochází k poškozování majetkových práv těch osob, které se po transformaci členy družstva nestaly. Stěžovatel v dovolání uváděl, že ze zmíněných 96 existuje 39 oprávněných osob, které nebyly členy Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci. Stěžovatel v dovolání rovněž zpochybňoval závěr odvolacího soudu o neurčitosti dohody o převzetí věci a poukázal na skutečnost, že tuto dohodu akceptoval orgán státní správy, konkrétně Ministerstvo zemědělství.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 2006/2008-604, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Dovolání dle Nejvyššího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dle Nejvyššího soudu je v tomto případě způsobilým dovolacím důvodem pouze ten, kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Dle Nejvyššího soudu však nelze uplatňovat důvody uváděné v ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního právního významu. Stěžovatel dle názoru dovolacího soudu pouze polemizuje se skutkovým stavem, z nějž soudu nižších stupňů při formulaci svých právních závěrů vycházely. Ve skutečnosti tak stěžovatel dle dovolacího soudu uplatňuje důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3, nikoliv v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími obecných soudů a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem uvádějí, na základě kterých skutečností došly k závěru o neplatnosti výše vymezených čtyř dohod o vypořádání majetkových nároků a dohody o převzetí věci. Nelze se tedy ztotožnit s argumentem stěžovatele, že by některé z napadených rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, stěžovatel tuto námitku navíc nikde v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že z tvrzení účastníků má za nespornou skutečnost, že všech 96 oprávněných osob z transformace družstva se stalo členy transformovaného Zemědělského družstva Pístov, stejně tak se v odůvodnění vypořádal s námitkami dotýkajícími se nezabýváním se tvrzeními stěžovatele. Z tohoto důvodu tedy Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž se vypořádal i s návrhy a námitkami stěžovatele. Další argumenty stěžovatele jsou pouze polemikou s provedeným dokazováním. Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Stejný závěr Ústavní soud činí i k postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. V odůvodnění dovolací soud přesně uvádí, z jakého důvodu shledal dovolání stěžovatele nepřípustným, resp. přesně uvádí, proč uplatněné důvody zařadil pod ustanovení

§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu a nikoliv pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rovněž konstatuje, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru