Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 134/08 #1Nález ÚS ze dne 15.10.2008Právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
Náklady řízení
odškodnění
trest/výkon
Obnova řízení
osoba/oprávněná
Rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 172/51 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.134.08.1
Datum vyhlášení13.11.2008
Datum podání16.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 26

141/1961 Sb., § 372, § 37 odst.1, § 371, § 373


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ustanovení § 372 odst. 1 tr. ř. ve znění do 30. června 1969 zakládá rovněž nárok na náhradu nákladů řízení pro ty osoby, jež podaly návrh na zahájení řízení, v jehož důsledku došlo k zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání osoby, která vykonala nezákonný trest. Jiný výklad by byl v rozporu s právem na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. O. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 č. j. 62 Co 270/2007-51 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005.

Narativní část

Otec stěžovatelky byl v roce 1928 odsouzen pro odepření základní vojenské služby. V roce 2004 na návrh stěžovatelky a její sestry byla povolena obnova řízení v trestní věci proti zemřelému otci stěžovatelky. Následně bylo trestní stíhání zastaveno, vzhledem k tomu, že zemřel. Stěžovatelka se spolu se svou sestrou v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice – Ministerstvu obrany zaplacení částky 7 960,50 Kč, tedy poloviny nákladů vynaložených na právní zastoupení v řízení před obecnými soudy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 8 C 147/2005 bylo stěžovatelce vyhověno, nicméně k odvolání žalovaného městský soud rozhodnutí zrušil. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek napadeným rozhodnutím městského soudu potvrzen. V odůvodnění napadených rozsudků se uvádí, že otec stěžovatelky nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a stěžovatelka nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu § 26 citovaného zákona, neboť zrušené pravomocné rozhodnutí bylo vyhlášeno před rozhodným obdobím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Proto bylo třeba nezákonné věznění otce stěžovatelky posuzovat podle § 371 a násl. tr. ř. v tehdejším znění. Dle § 373 tohoto zákona přechází právo žádat odškodnění za vazbu a trest na dědice oprávněného, pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na výživě a výchově. Soudy uzavřely, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka se narodila až v roce 1940, nelze jí tento nárok dle tr. ř. přiznat.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud v první řadě poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 1628/07 ze dne 29. listopadu 2007, ve kterém vystupoval stejný okruh účastníků a jehož závěry je možno použít i v tomto případě. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že byť se stěžovatelka nestala oprávněnou osobou dle § 373 tr. ř. v tehdejším znění, není v jejím případě vyloučena aplikace § 372 odst. 1. Podle tohoto ustanovení může ten, kdo utrpěl majetkovou škodu v důsledku vykonávání trestu, žádat od státu přiměřené odškodnění, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo trestní stíhání zastaveno. Ústavní soud dospěl k názoru, že stěžovatelčin otec vykonal trest a následně bylo trestní stíhání proti němu zastaveno, vznikla škoda spočívající v nákladech řízení a mezi těmito skutečnostmi existuje příčinná souvislost. Připomněl rovněž, že náklady řízení, které vedlo ke zproštění obžaloby či k zastavení trestního stíhání, byly nutné pro dosažení spravedlnosti a byly vyvolány nezákonným postupem státu vůči odsouzenému. Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda podle § 372 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění mohlo být přiznáno odškodnění stěžovatelce. Stěžovatelka vyvolala řízení směřující k zastavení trestního stíhání zemřelého otce a tím za něj nesla náklady řízení. Samotný trestní řád přitom umožňoval stěžovatelce jako dceři obviněného zvolit mu obhájce podle § 37 odst. 1 a podat návrh na obnovu řízení podle § 280 odst. 3. Bylo by zjevně nespravedlivé, aby osoba, která je oprávněna zvolit zemřelému obhájce, nesla náklady vyvolané tím, že došlo k nezákonnému postupu státu, který bylo nutno napravit v pozdějším řízení. Ustanovení § 372 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění je tedy třeba vykládat extenzivně, tedy že umožňuje uhradit náklady řízení i jiné osobě než osobě odsouzeného.

Ústavní soud konstatoval, že závěry výše uvedeného nálezu plně dopadají na situaci stěžovatelky, a obecné soudy tím, že neaplikovaly extenzivní výklad § 372 odst. 2 tr. ř. v tehdejším znění, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státu garantované čl. 36 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 134/08 ze dne 15. 10. 2008

N 172/51 SbNU 133

Právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 15. října 2008 sp. zn. I. ÚS 134/08 ve věci ústavní stížnosti M. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 č. j. 62 Co 270/2007-51 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba ve věci náhrady nákladů řízení, které stěžovatelka vynaložila v souvislosti s obnovou řízení v trestní věci svého zemřelého otce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 č. j. 62 Co 270/2007-51 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 č. j. 62 Co 270/2007-51 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005 a navrhla jejich zrušení. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím) a čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 41 (správně patrně: čl. 14) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces a zákaz diskriminace).

II.

Rekapitulace skutkového stavu

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 147/2005 a samotné ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhala po České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "Ministerstvo obrany") úhrady nákladů řízení, které vynaložila v souvislosti s řízeními před Okresním soudem v Olomouci. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2004 sp. zn. 6 Nt 204/2003 byla povolena obnova řízení v trestní věci stěžovatelčina otce R. K., který byl v roce 1928 Divizním soudem v Olomouci odsouzen pro odepření základní vojenské služby k trestu zostřeného žaláře v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. 6 T 62/2004 bylo trestní stíhání R. K. zastaveno.

3. Předmětem stěžovatelčiny žaloby v řízení sp. zn. 8 C 147/2005 byla částka 7 960,50 Kč, která odpovídá polovině nákladů vynaložených na právní zastoupení v řízeních vedených před Okresním soudem v Olomouci, kde vystupovala jako navrhovatelka spolu se svojí sestrou.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 8 C 147/2005 bylo stěžovatelce vyhověno a Ministerstvu obrany byla uložena povinnost stěžovatelce spornou částku uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 4. 2006 sp. zn. 62 Co 151/2006 z procesních důvodů rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005 (dále též jen "rozsudek obvodního soudu") byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 sp. zn. 62 Co 270/2007, který je rovněž napaden ústavní stížností. V odůvodnění napadených rozsudků se uvádí, že otec stěžovatelky vykonal trest zostřeného žaláře ve výši 18 měsíců nepodmíněně, Okresní soud v Olomouci povolil obnovu řízení a trestní stíhání zastavil, neboť R. K. již zemřel. Nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobkyně (stěžovatelka) tak nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu § 26 citovaného zákona, neboť zrušené pravomocné rozhodnutí bylo vyhlášeno před rozhodným obdobím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Proto bylo třeba nezákonné věznění R. K. posuzovat podle § 371 trestního řádu (ve znění tehdy účinném). Podle ustanovení § 373 tohoto zákona přechází právo žádat odškodnění za vazbu a trest na dědice oprávněného, pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na výživě nebo výchově, kterou jim podle zákona byl povinen poskytovat. Protože se však stěžovatelka narodila až v roce 1940, tedy 12 let poté, kdy byl její otec nezákonně vězněn (1928-29), nemohla být v souvislosti s výkonem jeho trestu zkrácena na výživě. Uplatněný nárok jí z tohoto důvodu nelze přiznat ani podle trestního řádu. Soudy se dále zabývaly námitkami stěžovatelky týkajícími se oprávněnosti Vojenského úřadu pro právní zastupování zastupovat Ministerstvo obrany, resp. podávat odpor proti platebnímu rozkazu.

III.

Obsah ústavní stížnosti

6. V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a k porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (čl. 36 odst. 3 Listiny) uvádí, že není podstatná časová souslednost výkonu trestu otce a jejího narození, nýbrž skutečnost, že jako oprávněná osoba skutečně vynaložila náklady na zmíněné řízení, ve kterém úspěšně prokázala, že její otec byl nevinně vězněn. Stěžovatelka dále namítá, že absence podrobné zákonné úpravy ji nemůže diskvalifikovat z ústavně zaručeného práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. V dalším stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 (N 215/47 SbNU 829), který se týkal skutkově stejné věci s totožným okruhem účastníků. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelka namítá, že JUDr. Jan Rylich, ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování, nebyl oprávněn podat za Ministerstvo obrany odpor proti platebnímu rozkazu. Tím má být výhradně ministr nebo jím pověřený zaměstnanec, a to s ohledem na ustanovení § 21a odst. 3 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhuje obě napadená rozhodnutí zrušit.

IV.

Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a upuštění od ústního jednání

7. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Obvodní soud pro Prahu 6, který plně odkázal na své ústavní stížností napadené rozhodnutí.

8. Městský soud v Praze jako účastník řízení rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, odmítl tvrzení o porušení základního práva stěžovatelky a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

9. Vedlejší účastník řízení prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování se i přes závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 (viz výše) ztotožnil s právním názorem obvodního i městského soudu. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy podle názoru vedlejšího účastníka nijak nedoložila, že jí vznikla škoda ve výši požadované náhrady nákladů. Ve věci oprávněnosti Vojenského úřadu pro právní zastupování podat odpor proti platebnímu rozkazu vedlejší účastník odkázal na své vyjádření ze dne 23. 5. 2007 založené ve soudním spise. Protože neshledává porušení základního práva stěžovatelky, navrhl ústavní stížnost v celém rozsahu zamítnout.

10. V replice na uvedená vyjádření stěžovatelka stručně s poukazem na obsah citovaného nálezu Ústavního soudu označuje vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení za nesprávná a zdůrazňuje přednost právního názoru Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka (č. l. 16) i účastníci (č. l. 8 a 9) i vedlejší účastník řízení (č. l. 14) souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Protože Ústavní soud shledal, že jsou splněny podmínky ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl bez ústního jednání.

V.

Ústavněprávní posouzení

12. Ústavní soud v intencích námitek stěžovatelky přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Podstatou ústavněprávní otázky předložené Ústavnímu soudu je ústavně konformní interpretace § 371 a násl. trestního řádu a možnosti aplikace předmětných ustanovení na situaci stěžovatelky.

14. Totožnou právní otázkou se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval, a to v nálezu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 (viz výše). Shodou okolností se opět jednalo o stejnou stěžovatelku a stejný okruh účastníků, sporná částka nákladů řízení se však vztahovala k odsouzení stěžovatelčina otce z roku 1930. Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávaném případě.

15. Podle ustanovení § 372 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění do 30. 6. 1969, které bylo aplikováno v dané věci, platilo, že "Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravného opatření, propadnutí majetku nebo věci nebo peněžitý trest, může žádat od státu přiměřené odškodnění, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo trestní stíhání zastaveno.". Dle § 373 citovaného zákona potom platilo, že "Právo žádat odškodnění za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim byl podle zákona povinen poskytovat.".

16. V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že ve vztahu ke stěžovatelce (ve shora popsaném postavení), byť se nestala osobou oprávněnou požadovat odškodnění za trest svého otce dle ustanovení § 373 trestního řádu, ve znění tehdy účinném, není vyloučena možnost aplikace ustanovení § 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném, což by znamenalo, že by stěžovatelce přiznáno požadované odškodnění být mohlo. Ačkoliv uvedené ustanovení výslovně hovoří jako o osobě oprávněné toliko o osobě, na níž byl vykonán trest odnětí svobody (výklad doslovný), s ohledem na jedno ze základních interpretačních pravidel značících, že možný je nejen výklad doslovný, ale i extenzivní (či restriktivní), nebyl v souzené věci a priori vyloučen právě takový výklad svědčící stěžovatelce.

17. K výkladu citovaného ustanovení § 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném, Ústavní soud dále uvedl s podrobným zdůvodněním, že ve věci byly naplněny prvky: 1) vykonání trestu a následného zastavení trestního stíhání, 2) vzniku škody, spočívající v nákladech řízení i 3) příčinné souvislosti mezi "vykonáním trestu" a vzniklými náklady řízení. Připomněl rovněž, že náklady řízení vedoucího po vykonání trestu ke zproštění obžaloby či k zastavení trestního stíhání byly z hlediska právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení spravedlnosti, a to krokem vynuceným postupem státu vůči původně odsouzenému. Došlo-li ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, je přiměřené, aby stát chápal předmětné náklady řízení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého [srov. obdobně nález Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 367/99 ze dne 6. 2. 2001 (N 23/21 SbNU 207)].

18. K výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny Ústavní soud uvedl, že cílem tohoto ustanovení je poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu škoda způsobena. Toto ustanovení obecně vychází ze skutečnosti, že stát funguje i proto, aby jak své občany, tak i osoby zdržující se na jeho území chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou hájena, a aby jim v případě jejich porušení umožnil domáhat se nápravy. Odstavec 4 čl. 36 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví. Tímto zvláštním zákonem byl v dané věci trestní řád, ve znění tehdy účinném. Takový zákon však nemůže samotný nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, anulovat (negovat), byť "pouze" v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

19. Na základě podrobné analýzy poté Ústavní soud dovodil, že ústavně konformně vykládané ustanovení § 372 odst. 1 trestního řádu, v tehdejším znění, zahrnuje i nárok na úhradu nákladů řízení vynaložených na zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání (které jsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, protože jím byly vyvolané).

20. K možnosti aplikace § 372 odst. 1 trestního řádu, v tehdejším znění, i na stěžovatelku, která ovšem nebyla osobou, na níž "byl zcela nebo zčásti vykonán trest", uvedl Ústavní soud, že ustanovení § 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném, je třeba interpretovat i prostřednictvím dalších ustanovení trestního řádu, a to konkrétně ustanovení § 37 odst. 1 věty první, které již ke dni 1. 1. 1962 stanovilo, že "Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, druh, jakož i zúčastněná osoba ...". Pokud by tedy předmětné trestní řízení (řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a následné obnovené řízení) bylo zahájeno na návrh otce stěžovatelky, příslušela by mu v rámci náhrady škody i úhrada předmětných nákladů řízení. V daném případě však otec stěžovatelky zemřel ještě před samotným podáním návrhu na povolení obnovy řízení. Jestliže potom zákon stěžovatelce umožňoval jejímu zemřelému otci dle ustanovení § 37 odst. 1 věty první trestního řádu zvolit obhájce (což také učinila), je zcela logické, že i jí bude příslušet náhrada škody způsobená jí vynaloženými náklady řízení; stěžovatelka řízení směřující ke zproštění obžaloby podstupovala ve prospěch svého zemřelého otce, tedy v podstatě "místo něj", fakticky tak vystupovala v jeho postavení, a tím nesla náklady řízení de facto "za něj". Systematickým výkladem dospěl Ústavní soud k rozšíření rozsahu ustanovení § 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném.

21. Situace stěžovatelky v nyní posuzované věci pod výše uvedené závěry zcela spadá. V řízení před obecnýmisoudy bylo namístě aplikovat ústavně konformní extenzivní výklad § 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném. Napadená rozhodnutí obecných soudů, které výše naznačené úvahy neuplatnily ve svých rozhodnutích, porušila právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu dle čl. 36 odst. 3 Listiny. K námitce vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatelka výši nákladů nijak neprokázala, dodává Ústavní soud, že nyní řešená otázka, zda stěžovatelce vůbec náhrada škody přísluší, o kterou opřely svá rozhodnutí i obecné soudy, logicky předchází procesu dokazování, v jaké výši byly náklady skutečně vynaloženy. Toto konkrétní rozhodnutí teprve bude předmětem řízení před obecnými soudy.

22. Pokud bylo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby nebo o zastavení trestního stíhání, je povinností státu, aby nahradil náklady řízení nejen osobě "na níž byl trest vykonán" (§ 372 odst. 1 trestního řádu, ve znění tehdy účinném), nýbrž i osobě, která byla osobě již zemřelé oprávněna zvolit obhájce (§ 37 odst. 1 trestního řádu). Bylo totiž v zájmu samotného právního státu, aby řízení napravující zjevné nespravedlnosti proběhlo.

23. Učiněný závěr postačuje pro zrušení napadených rozhodnutí, pročež se Ústavnísoud již nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky ani tvrzeným porušením zákazu diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národností nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení, neboť ani stěžovatelka žádnou argumentaci vztahující se k čl. 14 Úmluvy nepředložila.

24. Ústavnísoud shledal podmínky pro vyhovění návrhu podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a pro zrušení napadených rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007 č. j. 62 Co 270/2007-51 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 8 C 147/2005.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru