Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1337/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
daň/nedoplatek
Daňové řízení
daň/správce daně
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1337.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 75 odst.2, § 65 odst.1

280/2009 Sb., § 8, § 157 odst.5, § 156 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1337/15 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 194/2014-58 ze dne 19. února 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návaznosti na rozhodnutí celních orgánů o doměření spotřební daně z tabákových výrobků (blíže srov. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/15 ze dne 26. 3. 2015 vydané v jiné věci stěžovatelky) Finanční úřad v Pardubicích rozhodnutím stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za období březen 2006 až listopad 2006. Stěžovatelka požádala Finanční úřad pro Pardubický kraj o posečkání úhrady daně z přidané hodnoty ve smyslu § 156 odst. 1 písm. a), c) a e) daňového řádu. Finanční úřad rozhodnutím ze dne 10. 8. 2012 (dále též "rozhodnutí o posečkání") posečkání povolil nejdéle do 1. 7. 2013 s podmínkou, že a) posečkané daňové povinnosti budou stěžovatelkou splněny nejpozději do 15 dnů od doručení rozsudku ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Af 6/2011 [tj. rozsudku o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ve věci spotřební daně], nejpozději však do 1. 7. 2013, b) stěžovatelka do 15 dnů od obdržení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 tento rozsudek předloží správci daně, c) k zajištění neuhrazené daně z přidané hodnoty bude zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky.

2. Dne 28. 2. 2013 finanční úřad z podání stěžovatelky zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 jí byl doručen dne 12. 2. 2013. Finanční úřad proto rozhodnutím ze dne 21. 3. 2013 deklaroval, že výše uvedené rozhodnutí o posečkání pozbylo podle § 157 odst. 5 daňového řádu účinnosti dne 27. 2. 2013. Odvolání stěžovatelky zamítlo Odvolací finanční ředitelství s tím, že stěžovatelka porušila dvě ze tří podmínek stanovených rozhodnutím o posečkání, a to podmínku předložit rozsudek krajského soudu a splnit posečkanou daňovou povinnost.

3. Žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Ve svém rozhodnutí se odmítl zabývat tím, zda měla být daň z přidané hodnoty doměřena a zda finanční úřad stanovil podmínky pro posečkání nezákonně. Podle krajského soudu totiž bylo možné dodatečné platební výměry a rozhodnutí o posečkání napadnout odvoláním a následné rozhodnutí o odvolání bylo možné samostatně žalovat ve správním soudnictví. Za takového stavu mohl soud přezkoumat pouze rozhodnutí o tom, že posečkání úhrady daně z přidané hodnoty pozbylo účinnosti. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že předmětem přezkumu může být pouze (ne)dodržení podmínek posečkání, nikoliv tyto podmínky samotné nebo pravomocné platební výměry na daň z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nesplnění podmínek pro posečkání nepopírala (považovala totiž podmínky za nevýznamné), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

4. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, stejně tak jako porušení řady dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky.

5. Stěžovatelka ve svém obsáhlém návrhu popsala vztah mezi doměřením spotřební daně a daně z přidané hodnoty, včetně toho, na které otázky je třeba v řízení o doměření těchto daní hledět jako na otázky předběžné. Dále se stěžovatelka vymezila proti názoru soudu o tom, že předmětem řízení může být pouze posouzení (ne)splnění podmínek pro posečkání, nikoliv stanovení těchto podmínek.

6. Podmínky stanovené finančním úřadem stěžovatelka považuje za nemožné, proto by k nim nemělo být přihlédnuto. Podle stěžovatelky musí podmínka činit dobu posečkání závislou na nejisté skutečnosti, v projednávaném případě však bylo zřejmé, že rozsudek ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Af 6/2011 vydán bude. Nejde tak o podmínku, ale o alternativní stanovení doby posečkání, které daňový řád nepřipouští. Podle stěžovatelky mohou být stanoveny pouze takové podmínky, které má daňový subjekt možnost ovlivnit. Ve věci stěžovatelky však bylo posečkání podmíněno uhrazením posečkané daňové povinnosti v plné výši závislé na doručení rozsudku krajského soudu, což popírá smysl posečkání. Navíc tato podmínka nijak nezohlednila možný obsah rozsudku. Dodržení podmínky by tak nevedlo k zachování výhody posečkání. Nejde tak vůbec o podmínku.

7. Druhou podmínku - povinnost předložit rozsudek krajského soudu finančnímu úřadu - stěžovatelka považuje za podmínku formální. Jejím účelem je možnost správce daně seznámit se s tímto rozsudkem, což bylo naplněno tím, že mu stěžovatelka vynesení rozsudku oznámila a sdělila mu, kde si jej může opatřit. Podle stěžovatelky je formalistické, pokud soud trvá na tom, že měla rozsudek finančnímu úřadu předložit ještě jednou.

8. Stanovené podmínky jsou podle stěžovatelky také v rozporu s dobrými mravy, což je další důvod, proč k nim nemá být přihlédnuto. Nejvyšší správní soud tuto otázku nesprávně posoudil, což vedlo k vydání nezákonného a nespravedlivého rozhodnutí. K první z podmínek se nepřihlíží a druhou porušila pouze formálně. Správní soudy si tak měly zákonnost podmínek posečkání posoudit jako předběžnou otázku dříve, než rozhodly o nedodržení těchto podmínek ze strany stěžovatelky. V této otázce stěžovatelka odkázala na úpravu nicotnosti. Protože Nejvyšší správní soud nesprávně považoval za rozhodující pouze to, zda stěžovatelka dodržela podmínky posečkání, nevyjádřil se k ostatním námitkám zpochybňujícím zákonnost těchto podmínek. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné a nezákonné.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na to, zda správní soudy mohou hodnotit zákonnost dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí o posečkání s platbou daně v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu finanční správy, jímž je deklarováno, že rozhodnutí o posečkání ze zákona pozbylo účinnosti pro nedodržení podmínek pro posečkání. Stěžovatelka tak pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v řízení před správními soudy a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat § 65 odst. 1 a § 75 odst. 2 soudního řádu správního. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.

13. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, že přes vzájemnou obsahovou návaznost jsou řízení k vydání těchto rozhodnutí vedena podle jiných právních norem, jejich vyústěním je vydání dvou různých správních rozhodnutí odlišného předmětu a každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Stěžovatelka ovšem zákonnost těchto rozhodnutí nezpochybnila, rozhodnutí tak nabyla právní moci a svědčí jim presumpce správnosti správního aktu.

14. Tvrdí-li stěžovatelka, že nezákonné správní akty správce daně mají být rušeny kdykoliv se o nich orgány veřejné moci dozví (stejně jako rozhodnutí nicotná), je zřejmé, že zcela pomíjí rozdíl mezi nezákonností a nicotností. Nicotné rozhodnutí není "běžným" rozhodnutím nezákonným, nýbrž "rozhodnutím", které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě "běžných" vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující, zákonná a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů (až do okamžiku, kdy je příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí za nezákonné a zruší je), v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, neboť jde o nezhojitelné právní nic (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 8 Afs 78/2006-74 ze dne 13. 5. 2008, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS). Zákonností dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí o posečkání se tak příslušné orgány mohly zabývat pouze, pokud by ji stěžovatelka v odpovídajícím řízení a zákonem stanovené lhůtě zpochybnila.

15. Vysvětlení stěžovatelky, že se proti dodatečným platebním výměrům nebránila řádnými opravnými prostředky, ani následně ve správním soudnictví proto, že hodlala využít obnovy daňového řízení podle výsledku souběžně vedených sporů o spotřební daň, o neústavnosti ústavní stížností napadeného rozsudku nevypovídá. Stěžovatelka z vlastní vůle zvolila svou procesní strategii a rozhodnutí finančních orgánů nezpochybnila, nechala je nabýt právní moci. Tím rezignovala na jejich soudní přezkum, který jí jinak byl k dispozici. V tomto ohledu Ústavní soud neshledal žádný ústavně významný exces správních soudů, podle nichž platební výměry a rozhodnutí o posečkání nemohou být přezkoumávány v řízení o žalobě proti rozhodnutí o pozbytí účinnosti posečkání, protože jde o rozhodnutí, která bylo možné přezkoumat samostatně.

16. Předmětem soudního přezkumu tak mohla být pouze otázka, zda stěžovatelka splnila podmínky pro posečkání. V tomto ohledu je jak z ústavní stížnosti, tak napadeného rozsudku zřejmé, že dvě z podmínek byly vázány na včasné jednání stěžovatelky v souvislosti s doručením rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011. Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 12. 2. 2013, což stěžovatelka nezpochybňuje.

17. K argumentaci stěžovatelky zpochybňující povahu první z podmínek - podmínky splnit posečkané daňové povinnosti nejpozději do 15 dnů od doručení rozsudku - lze jen stručně uvést, že je bez významu, zda se jedná skutečně o podmínku v tom smyslu, jak ji vnímá stěžovatelka, nebo o méně obvyklý způsob určení doby posečkání. Stanovení doby posečkání i stanovení jeho podmínek je upraveno v § 156 odst. 3 daňového řádu, přičemž výklad toho, jak má být doba posečkání správně stanovena (zda jedním datem, či v závislosti na jiné okolnosti), je především výkladem podústavního práva. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, že povinnost uhradit posečkanou daňovou povinnost do 15 dnů od doručení rozsudku krajského soudu byla stěžovatelce stanovena závazně, srozumitelně a byla jí dobře známa. Stěžovatelka ji přesto nesplnila, aniž by vysvětlila, jaké objektivní důvody jí bránily tak učinit. Ústavní soud se neztotožnil s náhledem stěžovatelky ani v tom, že podmínku předložit rozsudek správci daně do 15 dnů od jeho doručení nesplnila pouze formálně, pokud dne 28. 2. 2013 (tj. 16. den od doručení rozsudku) správce daně informovala o tom, kde si má rozsudek opatřit. Stěžovatelka nesplnila ani časový požadavek (do 15 dnů), ani požadavek věcný (předložit rozsudek). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tomto ohledu nadměrně formalistické není a Ústavní soud na něm neshledal ani jiné ústavně významné vady.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru