Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1336/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Děčín
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
škoda/náhrada
nemovitost
užívací právo
Bezdůvodné obohacení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1336.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 14 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1336/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Josefa Bednáře, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, 110 01 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 11. 2014 č. j. 13 C 146/2011-129, za účasti Okresního soudu v Děčíně jako účastníka řízení a společnosti ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlavní uvedeného rozhodnutí, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Děčíně domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částek 11.192 Kč, 3.102 Kč, 6.024 Kč a 1.530 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení plynoucího z neoprávněného užívání blíže specifikovaných prostor v Chomutově, kterých je stěžovatel vlastníkem, a to za období od 1. 6. 2010 do 30. 6. 2010. Vedlejší účastnice v těchto prostorách provozuje trafostanici. Stěžovatel vzal v průběhu řízení žalobu částečně zpět, a řízení tak pokračovalo co do částky 8.911 Kč s tím, že stěžovatel svůj návrh později překvalifikoval na náhradu škody. Vedlejší účastnice nerozporovala, že uvedené prostory užívá, nesouhlasila však s výší žalované částky.

Předmětný spor je jedním z mnoha, které mezi sebou stěžovatel a vedlejší účastnice vedou a které se liší v zásadě jen časovým obdobím užívání nemovitosti. Stěžovatel obvykle vedlejší účastnici žaluje za každý měsíc užívání nemovitosti, pročež se často jedná o spory, proti nimž vzhledem k výši předmětu sporu není přípustné odvolání. K vyšším instancím se nicméně dostala věc vedená u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 366/2007, která se týkala delšího časového období. Rozsudkem č. j. 19 C 366/2007-402 ze dne 28. 3. 2011 Okresní soud v Děčíně rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit žalobci částku ve výši 138.619 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, žalobu co do částky 1.050.172 Kč s příslušenstvím zamítl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem č. j. 35 Co 334/2011-471 ze dne 18. 1. 2012 prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl toliko do částky 111.034 Kč s příslušenstvím. Dovolání podané proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl.

V nyní projednávané věci Okresní soud v Děčíně z výše uvedených rozhodnutí vycházel a rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu shledal důvodnou co do částky 2.699 Kč s příslušenstvím a žalobu co do částky 6.212 Kč s příslušenstvím zamítl. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 6.157 Kč.

Okresní soud považoval za nesporné, že vedlejší účastnice používá stěžovatelovy nebytové prostory, aniž by za to do podání žaloby cokoli zaplatila. Soud dále odkázal na zprávu společnosti ACTHERM obsaženou ve spise Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 366/2007, která pojednávala o vývoji cen nájemného za obdobné prostory v Chomutově a na jejímž základě okresní soud zjistil, že za jeden měsíc by vedlejší účastnice měla uhradit stěžovateli 4.980 Kč. Jelikož částku 2.281 Kč již v průběhu řízení uhradila, okresní soud stěžovateli vyhověl co do částky 2.699 Kč.

Okresní soud stěžovatelův nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli jako nárok na náhradu škody, a to s odůvodněním, že stejným způsobem byl jeho nárok posouzen ve výše citovaných rozhodnutích Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž namítá, že mu porušením právní povinnosti ze strany vedlejší účastnice vzniká škoda ve výši částky, kterou by mohl získat za pronájem nebytového prostoru jinému nájemci. Tato částka by údajně odpovídala částce hrazené ostatními uživateli jiných prostor ve stejné nemovitosti (obchodním domě) a měla by být vyšší než částka přiznaná ústavní stížností napadeným rozsudkem. Jednáním vedlejší účastnice má být stěžovateli znemožněno využívat prostory k podnikatelské činnosti a dosahovat jejich pronájmem zisku. V konečném důsledku tedy stěžovateli není umožněno nakládat se svým vlastnictvím.

Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice přes svůj slib odmítala za užívání prostor platit, kvůli čemuž byl nucen podat cca 70 žalob, po nichž vedlejší účastnice hradí alespoň 2.281 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice svým protizákonným jednáním nutí stěžovatele k podávání žalob, stěžovatel nechápe, proč byla žaloba z části zamítnuta, a on je tak nucen platit, byť v poměrné výši, náklady řízení. Stěžovatel poznamenává, že jiným žalobám Okresní soud v Děčíně zcela vyhověl, a proto legitimně očekával, že podobně bude rozhodnuto i nyní.

Okresní soud podle stěžovatele pochybil i při hodnocení důkazů a jejich provádění. K tomu stěžovatel uvádí, že výše nájemného byla stanovena na základě zpráv společnosti ACTHERM, tyto zprávy ale pocházejí z řízení v jiné věci, a nadto hovoří o výměníkových stanicích na území města Chomutova, nikoli tedy o transformační stanici umístěné v nebytovém prostoru ve vlastnictví stěžovatele. Stěžovatel argumentuje, že vyčíslování "škody vzniklé z bezdůvodného obohacení" je vždy otázkou znaleckou, nikoli právní, pročež soud není oprávněn provádět vlastní výpočet. Je-li k posouzení skutkového stavu třeba odborných znalostí, je podle stěžovatele povinností soudu zhodnotit tyto okolnosti jen prostřednictvím znalce.

Okresní soud také údajně pochybil, pokud provedl důkaz znaleckým posudkem č. 33/4143/2010, aniž by se s tímto důkazem jakkoli vypořádal. Soud navíc neodůvodnil, proč nevyhověl návrhu provést důkaz výslechem Ing. Richarda Vidličky, toho času předsedy představenstva vedlejší účastnice, a nevypořádal se s dalšími provedenými důkazy navrženými stěžovatelem.

Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud v Děčíně pouze odkázal na obsah spisu sp. zn. 13 C 146/2011.

Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelovi nájemníci užívají odlišné prostory než vedlejší účastnice, a to ke zcela jiným účelům, nelze tedy srovnávat výši jimi placeného nájemného s nájemným v místě a čase obvyklým za užívání prostor pro provozování energetického zařízení. Vedlejší účastnice také namítá, že stěžovatel v řízení před nalézacím soudem nenavrhoval vypracování nového znaleckého posudku, pročež nemohlo být neprovedením tohoto důkazu porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vypracování takového posudku navíc vedlejší účastnice považuje - za situace, kdy již jeden znalecký posudek v takřka totožné věci stejných účastníků vypracován byl - za neúčelné a rozporné se zásadou procesní ekonomie. Ve vztahu k dokazování vedlejší účastnice dodává, že neprovedení důkazu výslechem svědka Ing. Richarda Vidličky nemohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces, neboť předseda představenstva vedlejší účastnice nemá o předmětné kauze žádné relevantní informace a stěžovatel nikdy neuvedl, proč tento důkaz navrhuje. Skutkový stav byl údajně dostatečně zjištěn i bez výslechu uvedeného svědka a tento výslech by byl důkazem zcela nadbytečným a protahujícím soudní řízení. Vedlejší účastnice také nesouhlasí, že mohlo být porušeno stěžovatelovo právo na legitimní očekávání, přičemž cituje řadu rozhodnutí, v nichž Okresní soud v Děčíně posoudil stěžovatelův nárok jako nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení. Pro dokreslení situace vedlejší účastnice poukazuje i na chování stěžovatele, který vyklizení nemovitosti údajně soustavně maří, neboť coby účastník veřejnoprávního řízení zcela záměrně ztěžuje vedlejší účastnici výstavbu, resp. umístění jejího energetického zařízení na jiném pozemku. Vedlejší účastnice proto nemá jinou možnost než ve stěžovatelových prostorách setrvat.

Stěžovatel v replice odvětil, že není pravda, že by vedlejší účastnice používala zcela jiné prostory než nájemníci ve stěžovatelově nemovitosti, byť každý nájemník prostory užívá k rozdílným účelům, každý dle své svobodné volby. Stěžovatel opakuje, že jednáním vedlejší účastnice je nucen jí přenechat část svého vlastnictví za minimální částku 2.281 Kč měsíčně, čímž mu vzniká škoda, tj. ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem nemovitosti. Jednáním vedlejší účastnice je navíc omezen ve svém právu svobodně podnikat. Stěžovatel upřesňuje, že k porušení jeho základních procesních práv došlo zejména tím, že se soud s navrženými (provedenými i neprovedenými) důkazy vůbec nevypořádal. K odkazům vedlejší účastnice na jiná rozhodnutí, v nichž Okresní soud v Děčíně postupoval stejně jako v nyní projednávané věci, stěžovatel uvádí, že v těchto případech byla věc posuzována z titulu bezdůvodného obohacení, přestože se jedná o náhradu škody. Pokud okresní soud dříve pochybil, nemůže údajně stěžovateli jít tato skutečnost k tíži.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.

Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

V projednávané věci byla zamítnuta stěžovatelova žaloba co do částky 6.212 Kč, tedy do částky zjevně bagatelní; za této situace připadá kasační zásah Ústavního soudu do úvahy pouze výjimečně. Důvody k takovému zásahu Ústavní soud neshledal.

Není pochyb, že vedlejší účastnice užívala stěžovatelovy prostory bez právního důvodu, čímž jej omezovala ve výkonu vlastnických práv (dne 29. 7. 2013 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 20 C 175/2007-138 ze dne 16. 3. 2012, jímž bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna předmětné prostory vyklidit, a v němž byla řešena i otázka možné existence právního titulu k užívání nemovitosti). K ochraně stěžovatelova vlastnického práva před dalším omezováním ze strany vedlejší účastnice (po vydání uvedeného rozsudku o žalobě na vyklizení) ovšem slouží zejména řízení exekuční, prostřednictvím kterého by se stěžovatel měl domoci stavu, kdy bude svoji nemovitost užívat, aniž by v tom byl vedlejší účastnicí jakkoli omezován.

V řízení, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, byla v souladu se stěžovatelovou žalobou řešena pouze otázka následků dřívějšího užívání nemovitosti vedlejší účastnicí. Platí přitom, že pokud někdo užívá cizí nemovitost bez právního důvodu, je povinen vlastníku nemovitosti vydat to, co jejím neoprávněným užíváním získal (bezdůvodné obohacení). Uvedeným protiprávním jednáním ovšem může také vzniknout škoda, a to např. v podobě ušlého zisku.

Bezdůvodné obohacení a náhradu škody je nutno rozlišovat. Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od obohaceného, a výše plnění za užívání cizí věci se proto odvozuje od prospěchu, jenž obohacený získal. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je (v případě užívání cizí nemovitosti) peněžitá částka, která odpovídá nájemnému vynakládanému obvykle v daném místě a čase za srovnatelné nemovitosti. Naopak výše náhrady škody se odvíjí od míry zásahu do majetku poškozeného (např. vlastníka nemovitosti), přičemž je povinností škůdce nahradit škodu, kterou způsobil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2434/2004 ze dne 12. 5. 2005).

V občanském soudním řízení není žalobce povinen svůj nárok právně kvalifikovat. Základ uplatněného nároku je vymezen skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem. Právní důvod požadovaného plnění pak vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a je na soudu, aby nárok podřadil pod relevantní hmotněprávní ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 210/2008 ze dne 26. 8. 2010). Právní úprava bezdůvodného obohacení se přitom aplikuje pouze tehdy, není-li k dispozici zvláštní právní úprava, podle níž by bylo možné práva a povinnosti účastníků řízení posoudit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2167/2010 ze dne 15. 09. 2010). Pokud by tedy skutečnosti vylíčené v žalobě a prokázané v průběhu řízení svědčily tomu, že stěžovateli skutečně vznikla škoda, bylo by povinností soudů stěžovateli přiznat náhradu této škody.

Okolnosti daného případu jsou však odlišné. Stěžovatel se sice domáhal náhrady škody, kterou však spatřoval ve zmařené možnosti užívané místnosti pronajmout. Dle judikatury obecných soudů nicméně tímto škoda bez dalšího nevzniká, k té dochází teprve tehdy, pokud by jednáním vedlejší účastnice bylo zmařeno uzavření konkrétní nájemní smlouvy s určitou osobou, přičemž výše škody by odpovídala výši nájemného, které mělo být touto smlouvou sjednáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 540/2004 ze dne 14. 10. 2004). V daném případě taková situace nenastala, a nárok byl proto posouzen podle zákonné úpravy bezdůvodného obohacení. Stěžovatel byl na tento právní názor upozorněn na ústním jednání, kde bylo odkázáno i na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 1417/2013-82 ze dne 1. 10. 2014, v němž krajský soud ve věci stejných účastníků s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že stěžovatelův nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.

Částka, která stěžovateli z titulu bezdůvodného obohacení náleží, nemusí nutně odpovídat tomu, co platí ostatní nájemníci ve stejné nemovitosti. Jak totiž uvedl Okresní soud v Děčíně ve výše citovaném rozsudku č. j. 19 C 366/2007-402, na který okresní soud nyní odkázal, prostory užívané vedlejší účastnicí byly kolaudovány a užívány k jiným účelům (k otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/11 ze dne 1. 9. 2014).

Pokud stěžovatel namítá, že měl být zpracován znalecký posudek, Ústavní soud poznamenává, že stěžovateli nic nebránilo, aby jeho vypracování navrhl. Zjišťování skutkového stavu je ostatně, jak již bylo řečeno, záležitostí obecných soudů, přičemž Ústavní soud v tomto směru koriguje pouze případné excesy, k nimž v daném případě nedošlo. Okresní soud při zjišťování výše bezdůvodného obohacení postupoval v souladu s postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Pardubicích v "pilotní" kauze obou účastníků, který byl aprobován v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3095/2013-520 ze dne 5. 8. 2014. Ústavní soud na toto usnesení odkazuje s tím, že jeho závěry považuje i s ohledem na v něm popsané specifické okolnosti věci za ústavně konformní.

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledává ani ve vztahu k námitkám stran vypořádání se s navrženými a provedenými důkazy. Pokud jde o důkaz znaleckým posudkem č. 33/4143/2010, jedná se o důkaz, jehož význam sám stěžovatel během ústního jednání, na němž byl tento posudek čten, odmítal. Návrh důkazu výslechem předsedy představenstva vedlejší účastnice pak nesměřoval ke zjištění skutkového stavu, nýbrž ke snaze prokázat, že advokát vedlejší účastnice nejedná v souladu s přáním své klientky. K těmto účelům ovšem dokazování neslouží. Je právem každého účastníka zvolit si advokáta, který jej bude v řízení v souladu se stanovenými pokyny hájit, a není opodstatněné, aby ostatní účastníci prostřednictvím výslechu kontrolovali, jaké tyto pokyny vlastně jsou a nakolik je advokát dodržuje. Pokud jde o důkazy nájemními smlouvami, výkresem, kde se nachází trafostanice, a evidenčními listy, které jsou součástí nájemních smluv, jejich nadbytečnost je zřejmá s ohledem na skutečnost, že výše bezdůvodného obohacení nebyla z již popsaných důvodů stanovena podle nájemného v jiných prostorách stěžovatelovy nemovitosti.

Je pravda, že se okresní soud s některými důkazy výslovně nevypořádal. Nelze nicméně přehlížet (krom na první pohled zřejmé nadbytečnosti některých důkazů, viz výše), že napadený rozsudek je jedním z mnoha rozhodnutí, jimiž jsou posuzovány prakticky totožné nároky stěžovatele vůči vedlejší účastnici (s tím, že se mění časové období, během kterého vedlejší účastnice nemovitost užívala). Tato rozhodnutí časově navazují na již vícekrát zmíněný rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 19 C 366/2007-402, který byl částečně změněn Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci, jehož rozsudek byl poté přezkoumán i Nejvyšším soudem. Právě v těchto rozhodnutích jsou veškeré relevantní otázky vypořádány a zodpovězeny. Pokud na ně okresní soud v některých dalších rozhodnutích odkazuje a výslovně se se všemi otázkami již nově nevypořádává, nedochází tím podle názoru Ústavního soudu k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a to i za přihlédnutí k tomu, že v průběhu ústního jednání byla tato rozhodnutí čtena a účastníci byli upozorněni, že se jedná o po právní a skutkové stránce totožnou věc. Napadené rozhodnutí tedy netrpí nepřezkoumatelností a stěžovateli jsou důvody, pro které nebyly určité důkazy provedeny, resp. proč některé provedené důkazy nebyly dále pro řízení relevantní, známy.

Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění, že okresní soud stěžovatelovu žalobu zčásti zamítl, zatímco v některých jiných případech tentýž soud žalobě zcela vyhověl. Jakkoliv je totiž z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování nejednotnost judikatury obecných soudů nežádoucí, ústavní stížnost prostředkem k jejímu sjednocování být zásadně nemůže. Není zásadně v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad předmětných ustanovení podústavního práva sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad, a aby si tak přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Posláním Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavně zaručeného práva konkrétního stěžovatele, jehož právní postavení je bezprostředně zasaženo. Sjednocování judikatury v režimu civilního soudnictví primárně náleží Nejvyššímu soudu, který tak činí i v případě sporů, u nichž není obvykle přípustné dovolání (viz § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). K podrobnostem ohledně příslušnosti Ústavního soudu ke sjednocování judikatury je možno pro úplnost odkázat i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014.

Nelze navíc přehlížet, že v případě sporů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí již rozhodovaly i soudy vyšších instancí, přičemž právě na jejich závěrech bylo nyní napadené rozhodnutí postaveno. Krajský soud jako soud odvolací minimálně ve dvou případech potvrdil, že stěžovatel má nárok na vydání bezdůvodného obohacení, podobně opakovaně rozhodl i Okresní soud v Děčíně, pročež stěžovateli nemohlo vzniknout legitimní očekávání plného úspěchu ve věci pouze na základě toho, že okresní soud v některých případech žalobě zcela vyhověl.

Ústavní soud závěrem upozorňuje, že ačkoli byl v této i některých jiných věcech stěžovatelův nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je přesto nutno u každé žaloby posuzovat, zda ze stěžovatelových tvrzení nelze dovodit možný vznik škody. Může se totiž například stát, že stěžovatel sežene nájemce, který by byl ochoten platit za užívání předmětných prostor vyšší částku, případně stěžovatel prokáže, že mu užívání prostor vedlejší účastnicí způsobuje jinou škodu. V takovém případě by již posouzení stěžovatelova nároku pouze jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení nebylo namístě. Nelze také vyloučit, že se pokračující vědomě protiprávní užívání stěžovatelovy nemovitosti promítne do výroků o nákladech řízení.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru