Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1327/11 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1327.11.1
Datum podání09.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 102


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1327/11 ze dne 4. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené Mgr. Adélou Chrastilovou, advokátkou v Kolíně, Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 6 Ads 13/2011, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 43 Cad 170/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:

Stěžovatelka podala žalobu proti zamítnutí své žádosti o částečný invalidní důchod. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, sp. zn. 43 Cad 170/2009, byla její žaloba zamítnuta. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 6 Ads 13/2011, byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta.

Z ústavní stížnosti samotné, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 43 Cad 170/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze kasační stížnost. Napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 10. 12. 2009 (srov. číslo listu 31). Podání stěžovatelky ve věci kasační stížností bylo předáno k poštovní přepravě dne 1. 12. 2010 (srov. číslo listu 36 a 40. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl usnesením z 9. 3. 2011, č. j. 6 Ads 13/2011-50, pro její opožděnost. Mimo jiné uvedl, že lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti skončila v případě stěžovatelky 24. 12. 2009, resp. 28. 12. 2009, tedy nejbližší následující pracovní den. Stěžovatelka tedy kasační stížnost podala až po uplynutí zákonné lhůty, a to i přesto, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížností, jakož i o místu, kde je třeba kasační stížnost podat (srov. číslo listu 31, poslední stranu zamítavého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2009, č. j. 43 Cad 170/2009-27). V odůvodnění uvedeného rozhodnutí krajský soud "na okraj" poznamenal, "... že žalobkyni doporučil, aby se obrátila se žádostí o odstranění tvrdosti zákona na příslušného ministra práce a sociálních věcí, a to prostřednictvím OSSZ a žalované." - srov. strana 4 citovaného rozsudku).

Stěžovatelka pak v této souvislosti brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to zejména pro porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka byla totiž jako naprostý právní laik krajským soudem poučena, že se má obrátit se žádostí o odstranění tvrdosti zákona na příslušného ministra práce a sociálních věcí. Protože byla takto soudem poučena, podala žádost o odstranění tvrdosti zákona, které ale nebylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 11. 10. 2010, č. j. 2010/71666-71, vyhověno. Jakmile tedy ve věci příslušný ministr rozhodl, podala stěžovatelka (podle svého tvrzení) kasační stížnost a zároveň žádala o ustanovení advokáta. Stěžovatelka není právník a tak se řídila poučením soudu; nejdříve vyčkala vyřízení žádosti o odstranění tvrdosti zákona a teprve poté podala kasační stížnost. Stěžovatelka je přitom toho názoru, že by měl Nejvyšší správní soud její kasační stížnost projednat, neboť jeho odmítavým rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu článku 90 Ústavy. Pojem spravedlivého procesu totiž v sobě podle stěžovatelky nepochybně zahrnuje i požadavek, aby o právech občana rozhodoval věcně příslušný soud, kterým v tomto případě je právě Nejvyšší správní soud.

II.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; to stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

V kontextu právě projednávané věci je nutno - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyložit daný předpis (tedy zákon o Ústavním soudu) tak, že stěžovatel musí opravné prostředky v řízení před obecnými (tzn. i správními) soudy využít řádně a v souladu s požadavky zákona, musí je tedy mimo jiné uplatnit v zákonem stanovených lhůtách. Trvá-li přitom zákonodárce na tom, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti vyčerpali všechny procesní prostředky v rámci podústavního práva, nečiní tak bezdůvodně. Naopak, chce stěžovatelům poskytnout co možná nejširší možnost ochrany jejich práv, a to takovou, která může - při splnění stanovených podmínek - jejich právní postavení pozitivně ovlivnit. Nevyužije-li však stěžovatel - jako v právě projednávaném případě - opravný prostředek v souladu se zákonnými podmínkami, nelze to považovat za řádnou ochranu vlastních práv. Proto není možné v právě projednávané věci považovat požadavek vyčerpání procesních prostředků určených k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za splněný.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout. V souzené věci není totiž splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387).

Zcela nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že právo jako člověkem vytvořený normativní systém není sto z povahy sebe sama dosahovat vždy optimálního řešení zohledňujícího nejrozmanitější okolností toho kterého konkrétního případu. Tato situace pak nastala i v projednávané věci, neboť i přes dodržení všech zákonem stanovených postupů došlo - podle mínění stěžovatelky - k tomu, že táž odůvodnění krajského soudu porozuměla zcela nesprávně a podala kasační stížnost opožděně. Tato dysfunkce práva nastalá v tomto konkrétním případě však nedává Ústavnímu soudu prostor pro jeho zásah; ani hmotněprávní či procesněprávní předpisy v případě stěžovatelky porušeny nebyly. Podle přesvědčení Ústavního soudu nebyla porušena ani základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává. Informace krajského soudu pro stěžovatelku, že se může obrátit i na ministerstvo práce a sociálních věcí se žádostí o odstranění tvrdosti zákona, byla zcela zjevně učiněna nad rámec věci; samo napadené rozhodnutí obsahovalo zřetelné a i graficky výrazné poučení o tom, kde a do kdy lze podat proti němu kasační stížnost jako příslušný opravný prostředek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru