Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1325/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkRestituce
vlastnické právo/ochrana
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
žaloba/na vydání
restituční titul
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1325.09.1
Datum podání21.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 6 odst.1 písm.p, § 9, § 4 odst.2

93/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1325/09 ze dne 12. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele E. L. H., zastoupeného Dr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2008, sp. zn. 30 Co 2/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

Ve věci se jednalo o to, že Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Hradec Králové rozhodnutím ze dne 16. 12. 2005 pod sp. zn. R-4979-12385/3002/2005-Bá-B, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě") rozhodlo, že stěžovateli se nevydávají nemovitosti specifikované v uvedeném rozhodnutí a nevzniká mu za ně nárok na náhradu.

V následné žalobě žalobce-stěžovatel navrhoval, aby soud rozhodl tak, že účastníci řízení jako povinné osoby jsou povinny dotčené nemovitosti mu vydat. Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 9 C 69/2006, žalobu zamítl.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2008, sp. zn. 30 Co 2/2008, byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Krajský soud uvedl, že v prvním stupni soudního řízení bylo náležitě zkoumáno, zda žalobce splňuje základní předpoklad restituce podle zákona o půdě či nikoliv. Krajský soud se ztotožnil se závěry příslušného orgánu státní správy, jakož i soudu prvního stupně, dle nichž původní vlastník nesplňoval základní předpoklad toho, aby mohl být posuzován jako osoba oprávněná k restituci dle § 4 odst. 1 zákona o půdě, neboť jeho majetek přešel na stát mimo rozhodné období, jehož počátek zákon stanoví na 25. 2. 1948. Krajský soud dále uvedl, že po zjištění, že žalobce-stěžovatel nesplňuje základní předpoklad restituce podle zákona o půdě, neboť není oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2, bylo nadbytečné zabývat se ještě dalšími otázkami, jako např. průběhem konfiskace předmětného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., problematikou tzv. ležící pozůstalosti či tvrzenou nicotností správních aktů v souvislosti s konfiskací.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Nedospěl k závěru, že by byl odvolací soud posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě že by řešil svým rozhodnutím takovou právní otázku, jež by již dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

II.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituloval průběh a výsledek projednávané věci; Krajskému soudu v Hradci Králové zejména vytkl, že potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ve věci samé, aniž se důkladně zabýval obsahem jeho žaloby, takže tímto postupem došlo k odmítnutí soudní ochrany a k porušení jeho vlastnického práva.

Stěžovatel předložil zejména následující námitky.

Mezi zásadní otázky důležité pro posouzení oprávněnosti nároku stěžovatele patří podle jeho názoru posouzení momentu přechodu práv k pozůstalosti po J. H. na stát nebo jinou právnickou osobu. Restituční nárok stěžovatele je uplatňován z titulu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tzn. z toho titulu, že restituované nemovitosti přešly na stát v rozhodném období bez právního důvodu. Důvodem, proč stěžovatel uplatňuje svůj restituční nárok dle tohoto ustanovení je zejména to, že údajná konfiskace majetku J. H. byla prý pouze zdánlivá, resp. nicotná, neboť nebyla provedena řádně a v souladu s tehdy platnou právní úpravou; konfiskační výměry na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nemohly tedy z tohoto důvodu vyvolat žádné právní účinky. Stěžovatel namítl, že předmětné nemovitosti nemohly být jako tzv. ležící pozůstalost konfiskovány bez řádného ustanovení pozůstalostního opatrovníka. V souzené věci prý však bylo konfiskační řízení od samého počátku vedeno proti zemřelému J. H., k ustanovení opatrovníka nedošlo a nebyly tak splněny podmínky pro vedení řádného správního řízení. Moment přechodu práv k pozůstalosti po J. H. na stát nenastal účinností dekretu č. 12/1945 Sb.; nemovitost byla vlastníku odňata až v rozhodném období v roce 1961.

Stěžovatel soudům vytýká i nesprávnou aplikaci a interpretaci ustanovení § 4 odst. 1, odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., který měl být podle jeho názoru aplikován ve znění účinném do 9. 7. 1996, nikoli ve znění předcházejícím několika novelizacím zákona o půdě, tedy k datu, kdy stěžovatel znovu uplatnil svůj restituční nárok podle zákona o půdě, protože neměl nikdy evidován trvalý či přechodný pobyt na území České republiky. Stěžovatel dovozuje, že po novelizaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě, provedené zákonem č. 93/1992 Sb., již původní vlastník nemusí splňovat obě podmínky statutu oprávněné osoby, tj. jak trvalý pobyt na území České republiky, tak zejména podmínku státního občanství. Protože ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě bylo novelizováno tak, že z něj byla vypuštěna část odkazující na osobu uvedenou v odst. 1 citovaného ustanovení, tedy na původního vlastníka, vede tato skutečnost podle stěžovatele k závěru, že současně platná právní úprava podmínku státního občanství u původního vlastníka jako osoby oprávněné k restituci podle zákona o půdě již nevyžaduje.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.

K podstatě případu je nutno uvést, že v napadených rozhodnutích je podrobně rozvedeno, proč stěžovatel nesplňuje podmínky statutu oprávněné osoby podle restitučního zákona (zákona o půdě), neboť ani jeho právní předchůdce nebyl oprávněnou osobou s ohledem na svoji rakouskou státní příslušnost v době své smrti. Nebylo opomenuto ani posouzení dalších okolností, které by mohly mít podstatný vliv na naplnění podmínek restitučního předpisů; jde o skutečnost, že majetek původního vlastníka - J. H., zemřelého, přešel na stát konfiskací v souladu s podmínkami dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti (k datu 23. 6. 1945). Výsledkem rozhodování soudů je ostatně i shoda se závěrem správního orgánu v tom, že konfiskace majetku byla jednoznačně završena před rozhodným obdobím podle zákona o půdě (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990).

S ohledem na obsah stěžovatelem opakovaně (v řadě ústavních stížností) předkládaných námitek, které jsou součástí i projednávané ústavní stížnosti, nemohl Ústavní soud nechat bez povšimnutí skutečnost, že skutkově a právně obdobná problematika byla již Ústavní soudem řešena v jeho předchozích usneseních. Lze odkázat např. na usnesení pod sp. zn. I. ÚS 8/02, sp. zn. IV. ÚS 1023/07 a sp. zn. III. ÚS 142/02. Ústavní soud tam poukázal na závěry uvedené v jeho nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 170/96 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, č. 131) a ve věci III. ÚS 33/01; shodně jako nyní v nich konstatoval, že od rozhodovacích důvodů v těchto rozhodnutích, stěžovateli obecně přístupných, nevidí důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Již v usnesení ze dne 21. 3. 2002 ve věci sp. zn. III. ÚS 142/02 Ústavní soud vyslovil, že názor, že ode dne účinnosti novely zákona o půdě č. 93/1992 Sb. nemusí oprávněná osoba splňovat podmínku státního občanství, není správný; touto novelou byla totiž vypuštěna pouze podmínka trvalého pobytu. Výše uvedená skutečnost byla zdůrazněna ostatně i v celé řadě dalších rozhodnutí Ústavního soudu, obecně dostupných na http://nalus.usoud.cz; např. v usnesení ze dne 26. 3. 2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 39/99, Ústavní soud konstatoval, že "v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě je zcela jasně formulována podmínka československého státního občanství původního vlastníka pro to, aby se dědic stal oprávněnou osobou ve vztahu k těm nemovitostem, jejichž původní vlastník sám splňoval podmínku státního občanství. Osoby uplatňující restituční nároky po smrti původního vlastníka jsou oprávněnými pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství." V této souvislosti Ústavní soud vyložil, že přijetím opačného výkladu by byla mj. porušena právní zásada, podle níž by právní nástupce disponoval větším okruhem práv, než jeho právní předchůdce.

Jako obiter dictum však Ústavní soud uvádí, že některé argumenty stěžovatele, týkající se této konkrétní konfiskace (v souvislosti s institutem tzv. ležící pozůstalosti), skutečně mohou vypovídat o tom, že zabrání majetku tehdejším státem opravdu nemuselo proběhnout zcela v souladu s tehdejšími předpisy. To však na shora konstatovaných závěrech, stěžejních pro posouzení této věci, nic nemění; zůstává jen na zvážení zákonodárce, zda nezmírnit některé křivdy lidí postižených nedemokratickými postupy již v období let 1945-1948. K takovému rozšíření restitucí, které by dopadalo na zkoumaný případ, však stát ve své legislativě nepřistoupil.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru