Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1317/19 #1Nález ÚS ze dne 05.11.2019Nepředvídatelná a nedostatečně odůvodněná aplikace § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Náklady řízení
trestná činnost
insolvence/řízení
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.1317.19.1
Datum vyhlášení27.11.2019
Datum podání20.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 414

99/1963 Sb., § 150, § 157 odst.2, § 142


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Postupem krajského soudu, který před svým rozhodnutím nedal nijak najevo, že uvažuje o použití § 150 o. s. ř. a nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, nezjišťoval majetkové a sociální poměry stěžovatele, ačkoliv k zamítnutí žaloby došlo z důvodu jeho oddlužení, a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva dostatečně neodůvodnil, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 5. 11. 2019 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele A. S. S. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2019 č. j. 10 Co 275/2018-276, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Narativní část

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí stěžovatel měl způsobit jako zaměstnanec tím, že pod vlivem alkoholu zavinil dopravní nehodu, při které došlo k poškození vozidla žalobkyně a škodě celkem 442 378 Kč, přičemž stěžovatel zaplatil pouze 150 000 Kč. Její žaloba byla zamítnuta, protože byl v insolvenčním řízení zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno jeho oddlužení. Pohledávka žalobkyně nebyla přihlášena v insolvenčním řízení, a proto byl stěžovatel od jejího zaplacení osvobozen. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na plný úspěch stěžovatele ve věci uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 99 692,87 Kč. K odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení pak Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. v tom, že žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí způsobil stěžovatel v souvislosti s trestnou činností, za níž byl pravomocně odsouzen. K náhradě škody se zavázal dohodou se žalobkyní, uhradil však jen část škody. Stěžovatel soudu ani nesdělil, že probíhá insolvenční řízení. Skutečnost, že žalobkyně svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, byla podle krajského soudu z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. irelevantní. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl překvapivě, bez jednání, aniž mu dal možnost se vyjádřit a aniž provedl jakékoliv důkazy. Tím, že rozhodnutí změnil, mu odejmul možnost řádného opravného prostředku. Mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. nemohou podle stěžovatele spočívat v tom, že žaloba byla zamítnuta z důvodu oddlužení. Nemůže mu ani být přičítáno k tíži, že soudům neoznámil zahájení insolvenčního řízení, neboť takovou povinnost mu žádná právní norma neukládá, navíc je soudu známa z jeho úřední činnosti.

Z odůvodnění Ústavního soudu

Podle Ústavního soudu aplikoval krajský soud § 150 o. s. ř. v uvedeném případě nesprávně. Krajský soud ve svém odůvodnění v podstatě předjímal výsledek celého soudního sporu o náhradu škody, který ale vynesen nebyl. Skutečnost, že k zamítnutí žaloby došlo z důvodů oddlužení stěžovatele, automaticky negeneruje možný výsledek sporu, avšak staví stěžovatele do role procesně úspěšného účastníka řízení. Ústavní soud nadto zjistil, že právnímu zástupci stěžovatele sice bylo zasláno odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení, ve kterém zmínila nutnost zabývat se otázkou zavinění na výsledku řízení a důvody hodnými zvláštního zřetele, nicméně stěžovatel nebyl krajským soudem o možnosti jiného náhledu na rozhodnutí o nákladech řízení poučen. Rozhodnutí krajského soudu navíc ani nepředcházelo posouzení všech okolností konkrétní věci, především pokud jde o posouzení majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení, z něhož by stěžovatel mohl předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Podmínkou aplikace § 150 o. s. ř. je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek. Ústavní soud má za to, že v daném případě krajský soud pochybil, neboť stěžovateli nevytvořil prostor, aby se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřil, nezjišťoval všechny nezbytné okolnosti a své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil. Postup krajského soudu proto Ústavní soud shledal svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1317/19 ze dne 5. 11. 2019

Nepředvídatelná a nedostatečně odůvodněná aplikace § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. S. S., zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Mírové nám. 207/34, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2019 č. j. 10 Co 275/2018-276, takto:

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2019 č. j. 10 Co 275/2018-276 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2019 č. j. 10 Co 275/2018-276 se ruší.

Odůvodnění:

I

1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 5. 2018 č. j. 41 C 56/2005-268 byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 292 378 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně (právní nástupkyně bývalého zaměstnavatele stěžovatele) domáhala náhrady škody, kterou jí stěžovatel měl způsobit jako zaměstnanec tím, že pod vlivem alkoholu zavinil dopravní nehodu, při které došlo k poškození vozidla žalobkyně a škodě celkem 442 378 Kč, přičemž stěžovatel zaplatil pouze 150 000 Kč. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 27880/2012 byl zjištěn úpadek stěžovatele, bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, přičemž stěžovatel splnil oddlužení a byl osvobozen od placení pohledávek v rozsahu uvedeném v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 69 INS 27880/2012-B-46 ze dne 13. 3. 2018. Pohledávka žalobkyně nebyla přihlášena v insolvenčním řízení, a proto byl stěžovatel od jejího zaplacení osvobozen. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na plný úspěch stěžovatele ve věci uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 99 692,87 Kč.

3. K odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení pak krajský soud napadeným usnesením rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud shledal, že jsou dány okolnosti způsobilé vyloučit použití postupu pro přiznání náhrady nákladů řízení zakotveného v ustanoveních § 142 a násl. o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal odvolací soud v tom, že žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí způsobil stěžovatel v souvislosti s trestnou činností, za níž byl pravomocně odsouzen. K náhradě škody se zavázal dohodou se žalobkyní, uhradil však jen část škody, jejíž výše byla předběžně stanovena na částku 410 000 Kč. V řízení po zahájení insolvenčního řízení a po zjištění úpadku stěžovatele a povolení jeho řešení oddlužením bylo rozhodováno nejen soudem okresním a odvolacím, ale i soudem dovolacím, aniž stěžovatel soudu skutečnost, že probíhá insolvenční řízení, sdělil. Skutečnost, že žalobkyně svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásila, je z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. irelevantní.

II

4. Stěžovatel namítá, že odvolací soud rozhodl překvapivě, bez jednání, aniž mu dal možnost se vyjádřit a aniž by zkoumal majetkové, sociální, osobní aj. poměry účastníků řízení a aniž provedl jakékoliv důkazy. Tím, že rozhodnutí nalézacího soudu nezrušil, nýbrž změnil, mu odejmul možnost řádného opravného prostředku. Mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. nemohou spočívat v tom, že žaloba byla zamítnuta z důvodu oddlužení. Nemůže mu být přičítáno k tíži, že soudům neoznámil zahájení insolvenčního řízení, neboť takovou povinnost mu žádná právní norma neukládá; nadto skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení je soudu známa z jeho úřední činnosti. Závěry odvolacího soudu týkající se kauzálního nexu mezi jednáním, za které byl trestně postižen, a vznikem, jakož i oprávněností důvodu a výše žalované pohledávky, postrádají oporu v dokazování, když odvolací soud žádné dokazování neprováděl. Poukazuje na to, že, ačkoliv byl osvobozen od placení pohledávek včetně pohledávky žalobkyně, v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu je opět insolventní, neboť nemá dostatek prostředků na zaplacení odměny a hotových výdajů za své zastoupení.

5. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

III

6. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že setrvává na důvodech pro aplikaci § 150 o. s. ř. v otázce náhrady nákladů řízení konstatovaných v odůvodnění rozhodnutí. Důvody spatřuje v okolnostech případu, tj. ve skutečnosti, že spor byl veden o náhradu škody, kterou stěžovatel způsobil žalobkyni v souvislosti s trestnou činností, k náhradě škody se zavázal a důvod zastavení řízení pak ležel mimo jakékoliv zavinění ze strany žalobkyně. Důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. nebylo zamítnutí žaloby pro oddlužení stěžovatele ani to, že soudům neoznámil svůj vstup do insolvenčního řízení, resp. zjištění úpadku.

7. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným usnesením, kdy ustanovení § 150 o. s. ř. bylo aplikováno v souladu s jeho smyslem, neboť byly dány důvody zvláštního zřetele hodné.

8. Protože vyjádření soudu i vedlejšího účastníka neobsahovala žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.

IV

9. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V

10. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

VI

11. Ústavní soud předesílá, jak ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

12. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Ústavněprávní dimenze nabývá toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.

13. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení pak platí i pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je přitom zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (sp. zn. I. ÚS 389/05).

14. Úvaha soudu o tom, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. naplněny, však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05, IV. ÚS 1391/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 2658/10, III. ÚS 1840/10, I. ÚS 3607/12, IV. ÚS 2259/13). Rozhodování o nákladech řízení je totiž součástí řízení jako celku, a proto i na něj dopadají požadavky spravedlivého (řádného) procesu.

VII

15. Uvedené závěry je nutné vztáhnout i na projednávanou věc. Není sporu o tom, že krajský soud měl pravomoc použít moderační ustanovení § 150 o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že by byla respektována práva daná kontradiktorním charakterem řízení a soud by své závěry o vhodnosti aplikace moderačního práva dostatečně zdůvodnil.

16. V daném případě s ohledem na zjištěné skutečnosti, podložené obsahem spisu, Ústavní soud shledal důvod pro svůj zásah, neboť postup krajského soudu při aplikaci § 150 o. s. ř. a vlastní zdůvodnění aplikace uvedené normy, umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci, v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za dostatečné.

17. V projednávané věci krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž v řízení úspěšnému žalovanému podle ustanovení § 150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, v okolnostech případu. Šlo o to, že spor byl veden o náhradu škody, kterou žalovaný způsobil žalobkyni v souvislosti s trestnou činností, k náhradě škody se zavázal a důvod zastavení řízení pak ležel mimo jakékoliv zavinění ze strany žalobkyně.

18. Krajský soud tak v jím uváděném (fakticky jediném) důvodu pro odepření nároku na náhradu nákladů řízení v podstatě předjímá výsledek celého soudního sporu o náhradu škody. Výrok, kterým by stěžovatel byl uznán povinným uhradit škodu zaměstnavateli (právnímu předchůdci žalobkyně) však ve sporu trvajícím od roku 2005 vynesen nebyl. Skutečnost, že k zamítnutí žaloby došlo z důvodů oddlužení stěžovatele, automaticky negeneruje možný výsledek sporu, a to v žádném směru, avšak staví stěžovatele do role procesně úspěšného účastníka řízení.

19. Ústavní soud z připojeného spisu nadto zjistil, že právnímu zástupci stěžovatele sice bylo zasláno odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení, ve kterém zmínila nutnost zabývat se otázkou zavinění na výsledku řízení a důvody hodnými zvláštního zřetele, nicméně stěžovatel nebyl krajským soudem o možnosti jiného náhledu na rozhodnutí o nákladech řízení poučen. Úspěch ve věci, byť podložený procesními důvody, přitom mohl u stěžovatele oprávněně vyvolat přesvědčení, že výsledek sporu se adekvátně promítne i do rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

20. Rozhodnutí krajského soudu navíc ani nepředcházelo posouzení všech okolností konkrétní věci, především pokud jde o posouzení majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení (např. nález sp. zn. I. ÚS 191/06, III. ÚS 3125/16), z něhož by stěžovatel mohl předpokládat či předvídat úmysl soudu moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Tento požadavek vystupuje v projednávané věci o to výrazněji, že důvodem zamítnutí žaloby bylo oddlužení stěžovatele. Součástí posouzení majetkových a sociálních poměrů účastníků řízení přitom musí být posouzení možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka.

21. Ústavní soud připomíná, že z jeho judikatury jednoznačně vyplývá, že podmínkou aplikace § 150 o. s. ř., pokud soud dospěje ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je vytvoření procesního prostoru účastníkům řízení k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí o nákladech řízení již účastník řízení nemá procesní prostředky k uplatnění svých námitek (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 46/13, II. ÚS 828/06, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 2738/10, I. ÚS 2456/13, I. ÚS 1593/15, IV. ÚS 215/09, IV. ÚS 1610/16, I. ÚS 2456/13, III. ÚS 3125/16, IV. ÚS 899/15, IV. ÚS 1610/16, III. ÚS 1378/07, I. ÚS 2862/07, II. ÚS 814/08, IV. ÚS 215/09, III. ÚS 1526/12, IV. ÚS 2738/10, III. ÚS 2397/17, I. ÚS 3237/17 a další).

22. Ústavní soud má za to, že v daném případě Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, neboť stěžovateli nevytvořil prostor, aby se k zamýšlené aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřil. Nezjišťoval všechny nezbytné okolnosti, zejména majetkové a sociální poměry a navíc použití moderačního oprávnění podle citovaného ustanovení nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem. Postup krajského soudu proto Ústavní soud shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

23. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Ústavní soud připouští, že některé okolnosti projednávaného případu mohly vést krajský soud k úvaze o použití § 150 o. s. ř. Je však nutné, aby byl stěžovatel předem s názorem soudu seznámen a mohl na něj případně reagovat a aby soud zvážil majetkové a sociální poměry účastníků. Při posuzování všech konkrétních okolností věci je třeba přihlédnout i k účelnosti nákladů stěžovatele, který vedl spor, ačkoli mu muselo být známo, že pohledávka žalobkyně nebyla přihlášena v insolvenčním řízení, zahájeném již v roce 2012, a na druhé straně, že žalobkyně přihlášení pohledávky opomněla.

24. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a), § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru