Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1311/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
Náklady řízení
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1311.17.1
Datum podání28.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 169, § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1311/17 ze dne 10. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Rittiga, zastoupeného Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti výroku III. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017 č. j. 22 Co 279/2016-132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výroku III. o nákladech řízení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Dále měl být napadeným výrokem porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že se stěžovatel domáhal vůči žalovanému nakladatelství ochrany osobnosti v souvislosti s obsahem článku Kde zůstali kmotři v týdeníku Respekt. Požadoval soukromou i veřejnou omluvu a zadostiučinění v penězích částkou ve výši 100.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 8 žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13.300 Kč. Městský soud v napadeném usnesení rozhodl tak, že co do soukromé omluvy a zaplacení žalované částky rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. V části týkající se zveřejnění omluvy stěžovateli vyhověl (s drobnými omezeními) a v části výroku označené III., týkající se náhrady nákladů řízení, stěžovateli uložil za řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 a před odvolacím soudem uhradit částku 9.599,33 Kč.

3. Napadený výrok usnesení Městský soud v Praze odůvodnil následovně. Stěžovatel vedle morálního zadostiučinění žádal dále zadostiučinění v penězích, což odvolací soud neshledal důvodným. Přiznané zadostiučinění ve formě veřejné omluvy pokládal odvolací soud za postačující. V poměrech stěžovatele a jeho dlouhodobě pošramocené pověsti a též vzhledem k obsahu napadaných tvrzení článek resp. předmětná tvrzení nezpůsobily natolik závažný zásah do stěžovatelových osobnostních práv, že by jej nebylo možno napravit přiznanou veřejnou omluvou. K tomu se pak přimyká, že stěžovatel má dobrý přístup do médií, jeho vyjádření jsou médii citována, je osobou značného veřejného zájmu, takže zčásti mohl i sám následky článku napravit vlastním vyjádřením. Odvolací soud tak jako věcně správný potvrdil výrok, kterým byla zamítnuta žaloba s žalobním návrhem na poskytnutí omluvy soukromé (dopisem) a na poskytnutí zadostiučinění v penězích (100.000 Kč). Výrok, kterým soud prvního stupně zamítl žalobní návrh o veřejnou omluvu, odvolací soud věcně správným neshledal a změnil tak, že žalobě (až na nepatrné části a část požadované plochy omluvy) vyhověl. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud i o nákladech předchozího řízení, a to tak, že žalované přiznal náhradu části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uspěl v rozsahu požadavku na veřejnou omluvu a v rozsahu požadavku na soukromou omluvu a na zadostiučinění v penězích úspěšný nebyl, představuje podle napadeného výroku úspěch stěžovatele jednu třetinu předmětu řízení a úspěch žalované pak dvě třetiny, žalované tak náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu jedné třetiny.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry krajského soudu ve věci náhrady nákladů řízení polemizuje a shledává jeho rozhodnutí neústavním. Poukazuje na to, že byl úspěšný v základu věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. I když měl stěžovatel formálně nahlíženo úspěch částečný, je třeba v tomto případě přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. Jednak proto, že i/ nepřiznání zadostiučinění v penězích, a především pak nepřiznání soukromé omluvy, nelze považovat za částečný neúspěch ve věci nebo dokonce za většinový neúspěch ve věci. Dle judikatury musí soud posoudit, co je hlavní a co je doprovodné, přičemž dle Ústavního soudu v řízeních o ochranu osobnosti se za hlavní má posuzovat úspěch v otázce, zda bylo zasaženo nepřípustným způsobem do osobnostních práv žalobce. A dále proto, že ii/ rozhodování o způsobu a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu je založeno na úvaze soudu ve smyslu § 136 o.s.ř., přičemž v těchto případech je třeba postupovat podle § 143 odst. 3 o.s.ř., tedy přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení, i když by se mělo jednat pouze o úspěch částečný. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, které je dáno úvahou soudu ve smyslu § 136 o.s.ř. a že proto nelze žalobce sankcionovat za jeho nesprávný odhad budoucího přiměřeného zadostiučinění, pokud byl ve skutkové otázce existence nemajetkové újmy, tedy základu nároku, úspěšný. Nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli a namísto toho uložení povinnosti stěžovateli, aby hradil vedlejšímu účastníkovi část náhrady nákladů řízení, představuje ve svých důsledcích porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále vytýká, že městský soud neuvedl, proč se odchýlil od jím citovaných závěrů judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 170/99, I. ÚS 1310/09 a II. ÚS 2050/14).

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Je třeba též vycházet z toho, že sporná částka náhrady nákladů řízení má s ohledem na žalovanou částku i okolnosti případu skutečně spíše bagatelní rozměr, což rovněž vede Ústavní soud ke zdrženlivosti v zasahování do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení popsaného soudního sporu.

8. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který v některých případech skutečně shledal v nepřiznání náhrady nákladů ve sporech o osobnostní práva zásah do základních práv účastníka civilního řízení. V nyní posuzované věci však městský soud přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal. Popsal skutkové okolnosti případu (pověst a veřejnou známost stěžovatele) a právě v kontextu těchto skutkových okolností případu posoudil a odůvodnil svůj výrok o nákladech řízení ve věci.

9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru