Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 131/93Nález ÚS ze dne 21.04.1994Podmínky pro podání ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/1 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.131.93
Datum podání22.11.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 87 odst.1 písm.d, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 71

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 131/93 ze dne 21. 4. 1994

N 18/1 SbNU 133

Podmínky pro podání ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 21. dubna 1994

v senátě ve věci ústavní stížnosti S. L. takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, včas podanou podle § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR,

vydané v jeho trestněprávní věci pod sp. zn. 1 Tvn 272/93 ze dne

10. 11. 1993, protože údajně nebylo rozhodnuto o prodloužení lhůty

trvání vazby ve lhůtě stanovené zákonem a tvrdí, že napadeným

usnesením bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu,

stanovené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, zejména

v odst. 5 tohoto článku.

Stěžovatel byl stíhán a později souzen pro trestný čin

loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákona. Obžaloba ve

věci byla podána Krajskému soudu v Praze dne 18. 12. 1992 (věc sp.

zn. 1 T 59/92). Rozsudek byl vynesen dne 9. 7. 1993 a doručen dne

21. 9. 1993. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno dne 28.

9. 1993.

V soudním stadiu řízení se věc nacházela v období od 14. 11.

1991 do 6. 2. 1992 a od 5. 6. 1992 do 7. 9. 1992. V této době,

konkrétně dne 25. 6. 1993, končila roční lhůta trvání vazby podle

§ 71 odst. 3 tr. řádu. Proto dne 23. 6. 1993 Nejvyšší soud ČR

usnesením sp. zn. 1 Tvn 137/93, ve shodě s ustanovením § 71 odst.

4, 5 tr. řádu, prodloužil lhůtu trvání vazby do 31. 10. 1993.

Jelikož ani v této lhůtě nebylo rozhodnuto, podal předseda

Krajského soudu v Praze dne 8. 10. 1993 další žádost o prodloužení

vazební lhůty.

Lhůta trvání vazby byla prodloužena usnesením Nejvyššího

soudu ČR sp. zn. 1 Tvn 272/93, ze dne 10. 11. 1993, do 31. 3.

1994. Stěžovatel z této naznačené časové posloupnosti dovozuje, že

toto usnesení bylo vydáno 10 dnů po prodloužené lhůtě trvání

vazby. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR není

opravného prostředku a jde o pravomocné rozhodnutí.

Stěžovatel shledává pochybnosti i o rozhodování o důvodech

vazby, když Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení uvádí, že je

stěžovatel ve vazbě, mimo jiné, i pro důvody § 67 písm. b) tr.

řádu, které však již pominuly, jak vyplývá z usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 9. 7. 1993 a Vrchního soudu v Praze ze dne

19. 8. 1993. Nové důvody vazby (§ 67 písm. b) tr. řádu) však

v usnesení nejsou odůvodněny a usnesení samotné odkazuje na

předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993, které

shledává vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud ČR ve svém podání ze dne 18. 1. 1994

a stěžovatel ve svém podání ze dne 11. 3. 1994 vyslovili podle §

44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. souhlas, aby s přihlédnutím

k tomu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,

Ústavní soud upustil od ústního jednání.

Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření podle

§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedl k předmětu stížnosti, t.

j. překročení lhůty, v níž bylo možno lhůtu trvání vazby

prodloužit, že stěžovatel opírá svou stížnost o § 71 odst. 2

trestního řádu, který se vztahuje na přípravné řízení, zatímco

řízení před soudem se týká ustanovení § 71 odst. 3, 4 a 5. Podle

nich je možno lhůtu prodloužit nad rámec ustanovení odst. 3

a navíc podle odst. 5 tehdy platného znění trestního řádu se do

takové lhůty nezapočítává doba, po kterou ve věci konal řízení

Nejvyšší soud. Pokud jde o důvody vazby, uvádí Nejvyšší soud ČR,

že námitka stěžovatele směřuje proti obsahu odůvodnění usnesení.

Nejvyšší soud ČR při rozhodování o návrhu na prodloužení trvání

vazby podle § 71 odst. 4 tr. řádu se zabýval rovněž otázkou

existence vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu. Pokud by dospěl

k jiným důvodům, než pro které byl obviněný ve vazbě v době podání

návrhu, mohl by je změnit pouze svým rozhodnutím, t. j. tím, že by

změna důvodů vazby byla uvedena ve výrokové části usnesení.

V daném případě tomu tak nebylo. Samotné odůvodnění rozhodnutí,

které případně obsahuje jiné údaje, nemůže proto znamenat změnu

důvodů vazby. Nejvyšší soud ČR dále uplatnil námitku ohledně

příslušnosti Ústavního soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb.

Ústavní soud vzal v úvahu obsah podání stěžovatele

i vyjádření účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost

směřovala a vyšel z výkladu příslušných ustanovení trestního řádu

platného do 31. 12. 1993, především z jeho ustanovení § 71 a §

67. Stěžovatel v ústavní stížnosti vykládá ustanovení § 71 odst.

2 trestního řádu tak, že je vztahuje i na rozhodování Nejvyššího

soudu ČR podle § 71 odst. 4 trestního řádu. Dovozuje tedy, že není

rozhodné, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném, či

v řízení před soudem. V zásadě tedy stěžovatel neakceptuje dvojí

typ lhůty trvání vazby - v řízení přípravném a v řízení před

soudem.

Lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla upravena v § 71

odst. 1 trestního řádu a mohla být podle odst. 2 prodloužena

s tím, že nerozhodne-li soud o návrhu prokurátora do skončení této

lhůty, musí být obviněný propuštěn na svobodu. Tato ustanovení

jsou věnována plně přípravnému řízení, nikoliv návrhu na

prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem. Pro případ

stěžovatele tedy není možno tato ustanovení použít, vzhledem

k jinému právnímu charakteru jeho vazby.

Pokud se týká vazby v řízení před soudem, která se týká

případu stěžovatele, byla upravena v § 71 odst. 3, 4 a specificky

v odst. 5. Základní úprava, včetně délky trvání vazby jeden rok,

byla upravena v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu. Ustanovení

§ 71 odst. 4 umožňovalo tuto lhůtu prodloužit nad rámec odst. 3.

Pro tento konkrétní případ bylo nejzávažnější ustanovení odstavce

5, podle jehož věty druhé se do lhůty podle odst. 3 nezapočítávala

doba, po kterou ve věci konal řízení Nejvyšší soud. Tedy na rozdíl

od rozhodování o prodloužené lhůtě trvání vazby v přípravném

řízení, docházelo při rozhodování o prodloužené lhůtě v řízení

před soudem od okamžiku, kdy návrh předsedy senátu byl doručen

Nejvyššímu soudu k zastavení běhu lhůty trvání vazby. Jestliže

končila lhůta trvání vazby pro řízení před soudem dne 31. 10.

1993 a návrh na prodloužení byl Nejvyššímu soudu ČR doručen dne

15. 10. 1993, není napadené rozhodnutí v rozporu s trestním řádem.

A protože ani právo občana na osobní svobodu neplatí absolutně,

nýbrž je již Listinou základních práv a svobod presumována možnost

jejího omezení způsobem, který stanoví zákon a na základě

rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), je nutno konstatovat, že

k omezení osobní svobody stěžovatele došlo právě takovým způsobem,

který již a priori je v Listině základních práv a svobod upraven.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nejednotnosti

uvedených vazebních důvodů v obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR

o prodloužení vazby, není právně relevantní. Při rozhodování

o prodloužení vazby Nejvyšší soud přezkoumával i důvody trvání

vazby. Mělo-li by k vazbě dojít podle nového vazebního důvodu,

musel by být uveden ve výroku; stěžovatel sám ostatně nenamítá, že

by zde vazební důvod nebyl dán. Pokud tedy je v odůvodnění uveden

jiný vazební důvod než ten, který byl použit v předchozím

rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 1993),

jedná se o nepřesnost, která však pro svůj charakter - je uvedena

pouze v odůvodnění - nezakládá změnu vazebních důvodů

s příslušnými následky. Ani tento stěžovatelův důvod není tedy

způsobilý k odůvodnění jeho ústavní stížnosti.

Námitka účastníka ohledně příslušnosti Ústavního soudu nebyla

přijata, protože ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb. je třeba

považovat za lex specialis, pokud jde o ústavní stížnosti a podle

něho má právo fyzická nebo právnická osoba podle § 87 odst. 1

písm. d) Ústavy obrátit se s ústavní stížností na Ústavní soud,

jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla

účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem veřejné moci, bylo

porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není

pochyb o tom, že v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

bylo konečné, bez možnosti odvolání proti němu, a že jako každý

soud, uvedený v čl. 90 a násl. Ústavy, je i Nejvyšší soud orgánem

veřejné moci, speciálně moci soudní a že příslušnost Ústavního

soudu ČR k rozhodnutí v tomto případě je dána mimo jakoukoli

pochybnost.

Na základě výše uvedených zjištění a právního posouzení

Ústavního soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak

je ve výroku tohoto nálezu uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.).

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu České republiky se nelze

odvolat.

V Brně 21. dubna 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru