Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 131/03Usnesení ÚS ze dne 17.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.131.03
Datum podání04.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 30, § 6 odst.1, § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 131/03 ze dne 17. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Z. O., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 1. 2000, č. j . 9 C 58/99-91, (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2002, č. j. 9 C 58/99-96), a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2002, č. j. 23 Co 300/2000-174,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 4. 3. 2003 stěžovatelka napadá shora uvedené rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti na ni přechází podle zákona č. 229/1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákon o půdě"). Rozhodující pro soud 1. stupně byl závěr, že předmětné nemovitosti v době odnětí vlastnictví nesloužily zemědělské výrobě ani s ní nesouvisely, nebylo možné je považovat za původní zemědělskou usedlost, a proto se nejednalo o majetek ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) - c) ani § 30 zákona o půdě.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Zároveň odvolací soud rozhodl, že dovolání proti jeho rozsudku se nepřipouští.

Stěžovatelka namítá, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti samotné, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním z atributů ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, vyjádřená v ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

V případě ústavní stížnosti stěžovatelky je Ústavní soud nucen konstatovat, že tato nevyčerpala dostupné procesní prostředky, konkrétně dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu. Odvolací soud sice ve výroku rozsudku nepřipustil proti tomuto rozhodnutí dovolání, nicméně dle výslovného znění o. s. ř. ve znění před účinností novelizace zákonem č. 30/2000, tedy do 31. 12. 2000, bez ohledu na rozhodnutí odvolacího soudu o přípustnosti dovolání toto přípustné bylo podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. tehdy, když dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Ačkoli odvolací soud rozhodoval již po účinnosti novely zákonem 30/2000 Sb., dle přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 se dovolání vydaná po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17). Zněním před novelizací se rovněž řídí posouzení přípustnosti dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu tedy bylo dovolání přípustné ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (§ 240 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000).

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom po právní stránce zásadní právní význam má, neboť se zabývá otázkou rozsahu nemovitého majetku, na nějž se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., totiž výkladem jeho § 1 odst. 1 písm. b) ("Zákon se vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.") a § 30. Odvolací soud vykládá uvedené ustanovení tak, že formulaci "k původní zemědělské usedlosti" je nutno vztahovat ke dni účinnosti zákona (24. 6. 1991), ev. k době odnětí vlastnického práva. Ačkoli se Ústavní soud nechce vyjadřovat ke správnosti aplikace jednoduchého práva obecnými soudy v daném případě, je přesvědčen, že se o otázku zásadního právního významu jedná a ve věci měl rozhodovat dovolací soud.

Za dané situace již Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění další vady podání, týkající se plné moci stěžovatelky, která obsahuje substituční doložku v rozporu s § 31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Mimo ústní jednání pak soudce zpravodaj návrh odmítl jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1) písm. e) ve spojení s § 75 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. března 2003

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru