Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 131/02Nález ÚS ze dne 30.07.2002Rozhodování soudu o propuštění z vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
prá... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
PoznámkaV části potvrzeno stanoviskem Pl. ÚS-st. 25/08 pro řízení sp. zn. II. ÚS 732/05.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 98/27 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.131.02
Datum vyhlášení01.10.2002
Datum podání01.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 131/02 ze dne 30. 7. 2002

N 98/27 SbNU 121

Rozhodování soudu o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele V. H., proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 To 21/2002, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp.

zn. 1 To 21/2002, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 6. 12. 2001, sp. zn.

Nt 356/2001, v trestní věci stěžovatele o jeho žádosti

o propuštění z vazby na svobodu rozhodl tak, že se stěžovatel

propouští z vazby na svobodu.

V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že

vyšetřování již bylo ukončeno a že v nejbližších dnech zřejmě bude

podána obžaloba, takže pominul vazební důvod dle ustanovení § 67

odst. 1 písm. b) trestního řádu. Podle názoru okresního soudu

pominul i vazební důvod podle ust. § 67 odst. 1 písm. c) trestního

řádu. Pokud by prý totiž stěžovatel i v budoucnu v trestné

činnosti pokračoval, byla by to otázka dalšího vyšetřování, které

by s projednávanou věcí zřejmě ani nesouviselo.

Krajský soud v Ostravě z podnětu stížnosti Okresní státní

zástupkyně v Přerově napadeným usnesením shora citované usnesení

Okresního soudu v Přerově zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost

stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody

vazby uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního

řádu prý nadále trvají.

V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především uvedl, že

okresní soud zcela nedostatečně odůvodnil citované usnesení,

jelikož prý pouhá skutečnost, že vyšetřování je skončeno, sama

o sobě neznamená, že pominuly i důvody vazby. Existence vazebních

důvodů měla být údajně zkoumána ve všech souvislostech

vyplývajících z provedených důkazů v návaznosti na hodnocení osoby

stěžovatele. Okresní soud prý pochybil i tím, že rozhodoval, aniž

měl k dispozici spisový materiál. Krajský soud poukázal i na to,

že stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy zneužívání

pravomoci veřejného činitele § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.

c) trestního zákona, neuposlechnutí rozkazu § 273 odst. 1

trestního zákona, nedovolené ozbrojování § 185 odst. 2 písm. a),

písm. b) trestního zákona, neoprávněné nakládání s osobními údaji

§ 178 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona, v souběhu

s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele § 158

odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, ohrožení

utajované skutečnosti § 106 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního

zákona, šíření poplašné zprávy § 199 odst. 1, odst. 2 trestního

zákona a dílem dokonaného a dílem nedokonaného podvodu ve stádiu

pokusu § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.

Krajský soud dospěl k závěru, že tzv. koluzní důvod vazby je

dán tím, že stěžovatel - ještě jako podezřelý - vyvíjel snahu

ovlivňovat ve svůj prospěch osoby, jež mohly vypovídat

o okolnostech svědčících proti němu (svědci P., V. Š., utajený

svědek J. N.). Zejména na J. N. prý stěžovatel vyvíjel tlak, aby

u policie nevypovídal. Nebezpečí z ovlivňování těchto svědků

údajně hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního líčení, zejména

"s ohledem na obavy, které z výpovědi svědků plynou a s ohledem na

charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán." Tento

závěr je prý podepřen rovněž vyjádřením stěžovatele, které učinil

vůči vyšetřovateli v souvislosti se seznámením s výsledky

vyšetřování (viz úřední záznam, založený na č.l. 1994-96

vyšetřovacího spisu).

Krajský soud dále uvedl, že se stěžovatel měl trestné

činnosti dopouštět po dlouhou dobu, z čehož - kromě dalších příčin

- údajně vyplývá i existence tzv. předstižného vazebního důvodu;

stále totiž přetrvává obava, že by v předmětné trestné činnosti

mohl nadále pokračovat. Obava z pokračování v trestné činnosti je

prý dána rovněž skutečnostmi vyplývajícími ze zmíněného úředního

záznamu, sepsaného vyšetřovatelem, a z přepisu záznamu

telefonického hovoru operativní techniky, pořízeného na základě

povolení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000. Rovněž prý

nelze opomenout, že stěžovatel "jeví podle předchozích odsouzení

sklony k páchání obdobné trestné činnosti, zejména pokud jde

o trestný čin dle § 185 trestního zákona."

II.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl,

že napadeným usnesením porušil Krajský soud v Ostravě čl. 8 odst.

2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto pochybení

spatřuje stěžovatel především v následujících skutečnostech.

K existenci koluzního vazebního důvodu podle § 67 písm. b)

trestního řádu stěžovatel uvedl, že argumentace krajského soudu je

postavena na "nepřijatelné a uměle vytvořené konstrukci", že

stěžovatel ještě před sdělením obvinění - kdy si již však byl

vědom hrozícího trestního stíhání - vyvíjel snahu ovlivňovat ve

svůj prospěch osoby, které mohly vypovídat o okolnostech

svědčících proto němu. Stěžovatel tvrdí, že teprve v okamžiku, kdy

se konkrétní osoba stane obviněným, se může jiná osoba stát

svědkem, takže teprve poté může vzniknout nebezpečí koluze.

Tvrzením, že si byl stěžovatel vědom hrozícího trestního stíhání,

navíc prý soud předjímal závěr o prokázání viny v budoucím možném

trestním stíhání. Proto se stěžovatel domnívá, že v napadeném

usnesení zcela absentuje konkretizace koluzního vazebního důvodu,

zejména že nebylo nijak specifikováno, kdy se stal stěžovatel

podezřelým a odkdy si tedy údajně byl vědom hrozícího trestního

stíhání. K jmenovaným svědkům stěžovatel poukazuje na to, že

krajský soud použil neurčité výrazy o možnosti jejich ovlivňování

a neuvedl, jakým způsobem k němu došlo. Jestliže krajský soud

argumentuje záznamem vyšetřovatele založeným na č.l. 1994-96,

stěžovatel namítá, že dne 28. 11. 2001, když se se spisem

seznámil, obsahoval spis pouze 1953 stran. Předmětný záznam proto

musel být do spisu založen až později, jeho obsah ani stěžovateli

ani jeho právnímu zástupci není znám a nemohli se tedy k němu

vyjádřit. V tom stěžovatel spatřuje porušení principu rovnosti

stran. Stěžovatel dále tvrdí, že koluzní vazební důvod se týká

dosud nevyslechnutých svědků a nikoliv dosud soudem

nevyslechnutých svědků. Není prý proto možné tvrdit, že nebezpečí

z ovlivňování svědků hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního

líčení, jestliže tito svědci již vyslechnuti byli.

K existenci tzv. předstižného vazebního důvodu podle § 67

písm. c) trestního řádu stěžovatel především poukazuje na to, že

s účinností od 1. 1. 2002 byla zákonná dikce "bude pokračovat

v trestné činnosti" nahrazena slovy "bude opakovat trestnou

činnost", což však údajně krajský soud nerespektoval. Rovněž tento

vazební důvod prý krajský soud konkrétně neodůvodnil; to platí již

s ohledem na skutečnost, že všechny předměty a věci, ve kterých

obžaloba spatřuje zbraně či nedovolené věci, byly již stěžovateli

odňaty "a při jejich neexistenci u sebe ani v trestné činnosti

pokračovat nemůže". Obava z další trestné činnosti prý nemůže

vyplývat ani z předmětného záznamu vyšetřovatele, a to z důvodů

shora uvedených. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že nebezpečí

opakování trestné činnosti vyplývá z přepisu záznamu telefonického

hovoru operativní techniky, neboť trestní spis prý žádný takový

záznam neobsahuje a pokud má soud na mysli záznam z použití

zpravodajské techniky, byl tento záznam pořízen před sdělením

obvinění a navíc orgánem (BIS), který nemá postavení orgánu

činného v trestním řízení. Proto stěžovatel tvrdí, že tento záznam

v tomto trestním řízení vůbec nelze použít. Navíc z obsahu

uvedeného záznamu (označeného stupněm utajení "důvěrné") údajně

nelze dovodit nebezpečí pokračování v trestné činnosti

stěžovatele. Za "unfair" označil stěžovatel argumentaci, že byl

v minulosti za spáchání obdobné trestné činnosti odsouzen a že

tedy jeví sklony k této trestné činnosti, jelikož se prý jednalo

o trestnou činnost spáchanou za komunistické totality

a s politickým podtextem, přičemž v jednotlivých případech

probíhají rehabilitační řízení a v řadě věcí byl již také

rehabilitován.

Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené

usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno. Dále souhlasil, aby

bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla

podána včas a že splňuje všechny zákonem stanovené procesní

náležitosti a podmínky, přistoupil k jejímu meritornímu

projednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě a vedlejší účastník řízení - Krajské státní

zastupitelství v Ostravě.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na obsah

odůvodnění napadeného usnesení, navrhl ústavní stížnost odmítnout

a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení

vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy

ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto

zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud

jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody

stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud

připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval

otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel

především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je

vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody

obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu

trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní

svobody, u něhož platí princip presumpce neviny; smyslem tohoto

omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění

a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,

Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy

zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby a o dalším pokračování

vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu, který

je nutno interpretovat restriktivně.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud

v Ostravě shledal u stěžovatele existenci tzv. koluzního vazebního

důvodu a předstižného vazebního důvodu. Ústavní soud dále ze

soudního spisu zn. 1 T 312/2001 zjistil, že Krajský soud

v Ostravě - pobočka v Olomouci dalším usnesením ze dne 28. 2.

2002, sp. zn. 44 To 1/2002, zrušil usnesení Okresního soudu

v Přerově ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 312/2001, a nově rozhodl

tak, že se stěžovatel propouští na svobodu. Ústavní soud tedy

o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy již stěžovatel byl

z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy již jeho osobní

svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně

ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je

nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv

stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72

odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jedná vždy tehdy,

jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující

rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře

stěžovatele. Ústavní soud dovozuje, že v daném případě napadené

usnesení Krajského soudu v Ostravě představuje aktuální zásah do

základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu a že je proto

namístě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná, tzn. zda byl

tento zásah ústavně konformní či nikoliv.

Koluzní důvod vazby spatřoval krajský soud v odůvodnění

napadeného usnesení v tom, že stěžovatel (ještě jako podezřelý,

tzn. před sdělením obvinění) vyvíjel snahu ovlivňovat osoby, které

mohly vypovídat v jeho neprospěch (P., Š., N.), a že toto

nebezpečí údajně hrozí až do doby výslechu jmenovaných svědků

u hlavního líčení. Krajský soud dále poukázal na úřední záznam

vyšetřovatele, obsahující vyjádření, které učinil stěžovatel

v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování.

K tomu Ústavní soud především uvádí, že podle ustanovení §

67 odst. 1 písm. b) trestního řádu v platném znění je koluzní

vazební důvod definován jako obava z toho, že obviněný "bude

působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo

jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní

stíhání." Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního

důvodu obavou z ovlivňování svědků nevyslechnutých dosud soudem,

jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 2002. V daném

případě Ústavní soud shledal, že v době rozhodování krajského

soudu již zmínění svědci vyslechnuti byli, takže krajský soud

pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby "až do doby

jejich výslechu u hlavního líčení"; tím porušil jednu

z určujících zásad trestního práva - "criminalia sunt

restringenda". Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na citované

usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne

28. 2. 2002, kterým byl stěžovatel z vazby propuštěn, a v němž

krajský soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč koluzní vazební

důvod u stěžovatele nebyl dán. Přitom nelze přehlédnout, že toto

usnesení vydal krajský soud přibližně jen o měsíc později, než

bylo vydáno napadené usnesení, v podstatě tedy za stejné skutkové

a právní situace.

Ústavní soud dále usuzuje, že ani ze samotných výpovědí

jmenovaných svědků, učiněných v přípravném řízení, nelze dovozovat

nebezpečí koluze tak, jak dovodil krajský soud v odůvodnění

napadeného usnesení. Z výpovědi svědkyně P. P., učiněné dne 21.

6. 2001 (č.l. 1813, 1814), totiž nevyplývá, že by ji stěžovatel

jakkoliv ovlivňoval. Rovněž svědek V. Švéda neuvedl, že by jej

ovlivňoval stěžovatel a pouze se zmiňuje o schůzce s pány B. a P.,

kteří údajně získali jeho adresu od rodiny stěžovatele (č.l.

1866) a při rozhovoru na něj "tlačili", aby odvolal své

vysvětlení, učiněné na policii. Utajený svědek J. N. sice skutečně

vypověděl, že mu stěžovatel sdělil, aby před policisty v jeho

nepřítomnosti nevypovídal. V tomto případě je však podle názoru

Ústavního soudu nutno vidět, že J. N. pro stěžovatele pracoval

v rámci monitorování tzv. levicového extrémismu; ve skutečnosti,

že jej stěžovatel nabádal, aby nevypovídal v jeho nepřítomnosti,

proto nelze jednoznačně spatřovat naplnění koluzního vazebního

důvodu ve smyslu trestního řádu, nýbrž je zapotřebí mít na zřeteli

specifika této situace a brát v úvahu činnost, kterou stěžovatel

prováděl s ohledem na své zaměstnání ve zpravodajské službě.

Pokud krajský soud argumentuje zmiňovaným úředním záznamem

vyšetřovatele (č.l. 1994-1996), Ústavní soud uvádí, že jeho

podstatou jsou i výhrůžky vůči některým vyšetřovatelům a státním

zástupcům v tom smyslu, že budou zbaveni svých míst, případně že

budou uvězněni; z obsahu předmětného záznamu nicméně nelze

dovodit, že by byl v posuzované věci existoval důvod vazby

stěžovatele, ať již důvod vazby koluzní či důvod vazby předstižné.

Ústavní soud připomíná, že k otázce koluzní vazby již dříve

judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí

přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje

zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce"

(nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Podle názoru

Ústavního soudu však v daném případě Krajský soud v Ostravě

dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil existenci koluze, neboť

jmenovaní svědci byli v době rozhodování krajského soudu již

vyslechnuti a ani z obsahu předmětného záznamu vyšetřovatele

koluzní vazební důvod zjevně nevyplýval.

Rovněž k existenci tzv. předstižného vazebního důvodu Ústavní

soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je nedostatečně

odůvodněno a že je proto nepřesvědčivé. Jak totiž správně

konstatoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci

v usnesení ze dne 28. 2. 2002 - a jak namítá i stěžovatel

v ústavní stížnosti - bylo při hodnocení tohoto vazebního důvodu

zapotřebí zabývat se charakterem trestné činnosti stěžovatele,

neboť nelze přehlédnout, že podstatná část této tvrzené trestné

činnosti byla páchána právě v souvislosti s jeho pracovním

zařazením. Poté, co stěžovatel přestal vykonávat činnost v BIS, je

totiž již z povahy věci prakticky vyloučeno, aby dále páchal

trestnou činnost, která je mu kladena za vinu. Ústavní soud se

rovněž ztotožňuje s názorem stěžovatele, že není korektní v jeho

konkrétním případě argumentovat spácháním podobné trestné činnosti

v minulosti, jelikož k tomu došlo v období totalitního režimu

a jednalo se zjevně o politicky motivovanou činnost. Jinak řečeno,

z této skutečnosti nelze dovozovat existenci důvodné obavy, že

stěžovatel bude páchat takovou trestnou činnost i po změně

společenských a politických poměrů, k níž došlo po roce 1989.

Předstižný vazební důvod ostatně nevyplývá ani z obsahu

předmětného záznamu vyšetřovatele (č.l. 1994-1996, viz výše).

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě

napadeným usnesením porušil čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, neboť

zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, ačkoliv své

rozhodnutí řádně neodůvodnil a přesvědčivě nevyložil, v čem

spatřuje existenci citovaných vazebních důvodů. Proto napadené

usnesení odporuje i čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu již Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení

čl. 37 odst. 3 Listiny (zásada rovnosti v řízení) a čl. 38 odst.

2 Listiny (veřejnost jednání, právo vyjádřit se ke všem provedeným

důkazům), neboť by to bylo v souzené věci již nadbytečné.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl

a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní

zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru