Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1308/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opome... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
důkaz/volné hodnocení
svědek/výpověď
Poškozený
Recidiva
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1308.08.1
Datum podání28.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241, § 235, § 187, § 41 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 28, § 163


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1308/08 ze dne 11. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem v Ostravě, Moravská Ostrava, Škroupova 1114/4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 358/2007 ze dne 11. září 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově sp. zn. 105 T 173/2006 ze dne 18. června 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 358/2007 ze dne 11. září 2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 105 T 173/2006 ze dne 18. června 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným spácháním trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 a 2 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, dále trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 trestního zákona, trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců nepodmíněně. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Porušení jeho základních práv bylo způsobeno již v přípravném řízení, neboť jeho vozidlo, byt a klíče od něho nebyly zajištěny řádným způsobem. Dále tvrdí, že měl být vyžádán souhlas jeho družky jako poškozené s trestním stíháním proti němu, což se nestalo. Prohlašuje rovněž, že byl nezákonným způsobem zbaven osobní svobody.

Krajskému soudu jako soudu odvolacímu vytýká, že nesplnil náležitě svou přezkumnou úlohu v rámci důkazního prověření skutkového stavu a k věci přistupoval zjednodušujícím a povrchním způsobem.

Stěžovatel prohlašuje, že již od fáze přípravného řízení bylo řízení proti němu vedeno nekorektním, neobjektivním a nezákonným způsobem, protože objasnění bylo zaměřeno pouze na jednostrannou dokumentaci a zjištění důkazů zdánlivě jej usvědčujících, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch byly záměrně opomíjeny, bagatelizovány či dokonce podstatným způsobem překrucovány tak, aby to odpovídalo představě orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel tvrdí, že v rámci řízení před soudem nebyl dán srovnatelný prostor pro provedení důkazů výslechem svědkyně E. K., protože u hlavního líčení bylo konstatováno, že svědkyně je pro soud nedostupná a policejní orgány ji nemohou vypátrat. Provedení dalších důkazů vyznívajících v jeho prospěch soud prvního stupně neopodstatněně odmítl.

Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno jeho právo na tlumočníka, protože je jiné národnosti a neovládá jazyk, v němž bylo jednání vedeno. Na tuto skutečnost poukazoval opakovaně, ale soud jeho žádosti o tlumočníka odmítl.

Stěžovatel poukazuje na to, že při zodpovězení otázky viny (zejména v bodech 6 - 9) jsou závěry soudu zcela v rozporu s provedenými důkazy a nemají v provedeném dokazování oporu. Stěžovatel poukázal na výpis o telekomunikačním provozu mobilního telefonu, který Policie ČR využila a zasahovala do telekomunikačního provozu v době, kdy k tomu nebyl dán souhlas příslušného soudu. Došlo tak k nezákonným zásahům do ochrany listovního tajemství a ochrany dopravovaných zpráv. Stěžovatel nesouhlasil také se způsobem interpretace a vyhodnocení svědeckých výpovědí poškozené Š., H. a B.; obecné soudy prý přehlédly či ignorovaly rozpory v provedených důkazech, které se nepokusily odstranit.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově sdělil, že nevyužívá svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou přesvědčivá a opírají se o provedené důkazy. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 105 T 173/2006 vedený u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, dále z trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 a 2 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista a z trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista. Jednalo se o devět skutků blíže rozvedených ve výroku a v odůvodnění tohoto rozsudku. Za uvedené skutky byl podle § 242 odst. 2 trestního zákona za použití § 42 a 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců nepodmíněně. K výkonu trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

K odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem č. j. 5 To 358/2007-1149 ze dne 11. září 2007 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a nově ho odsoudil podle § 241 odst. 2 trestního zákona za použití § 42 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců, přičemž k výkonu trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu odvolací soud uložil trest propadnutí věci, a to expanzní samonabíjecí pistole francouzské výroby zn. Valtro. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 11 Tdo 142/2008 ze dne 17. dubna 2008 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí dovolacího soudu není ústavní stížností napadeno.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, na osobní svobodu, na rovnost účastníků a práva na tlumočníka, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z těchto hledisek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti způsobu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, respekt. proti neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů.

Co se tedy týče podstaty zkoumaného případu, Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady (zejména se samotnými napadenými rozhodnutími), shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud žádné zásadní pochybnosti.

Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám, zpochybňujícím hodnocení provedených důkazů ve věci, je třeba dále z obecného hlediska - mimo již shora konstatované - připomenout, že hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se tedy nelze ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že by zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy způsobem ústavně nepřijatelným. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ostatně, podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů provedené obecnými soudy zásadně nepřehodnocuje, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval.

Ústavní stížnost v podstatě spočívá v pouhé polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými skutkovými a právními závěry obecných soudů; stěžovatel své námitky proti postupu a závěrům obecných soudů opakuje i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle přesvědčení Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic skutečně podstatného vytknout.

Pokud jde o stěžovatelovu konkrétní námitku, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědkyně E. K., poukazuje Ústavní soud na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu. Z ní plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Orgány činné v trestním řízení nejsou povinny provést veškeré navrhované důkazy, pouze v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, nezbytný pro rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (s. 15 rozsudku), kde tento soud přesvědčivě odůvodnil, proč výslech navrhované svědkyně neprovedl.

Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. To však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že stěžovatel spáchal trestné činy, pro něž jej pak odsoudil a své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, jak Ústavní soud ve své judikatuře vícekrát zdůraznil.

Stěžovatel konečně namítal porušení svého práva na tlumočníka, protože je jiné národnosti a neovládá jazyk. Ústavní soud především konstatuje, že z korespondence stěžovatele s Ústavním soudem rozhodně nevyplývá, že by neovládal český jazyk. K věci samé však poukazuje na to, že uvedenou námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti a nepoukazoval na tuto namítanou skutečnost ani v odvolání ani v dovolání proti rozhodnutím obecných soudů. Ústavní soud se proto v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedenou námitkou dále nezabýval.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2008

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru