Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1307/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
důkaz/volné hodnocení
kupní smlouva
žaloba/na plnění
reklamace
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1307.11.1
Datum podání05.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 499, § 504, § 588, § 102

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1307/11 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2011 č. j. 18 Co 387/2010-267, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 6. 2010 č. j. 4 C 71/2007-234, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 4. 5. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále jimi měly být porušeny čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Okresní soud v Klatovech v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení částky 23 809 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny motocyklu, který na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 2003 za celkovou částku 40 000 Kč zakoupila od žalovaného - J. P. Práva na slevu z kupní ceny se domáhala poté, co se na motocyklu objevily vady, které jej učinily nepojízdným. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se stěžovatelce, a to i s ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. K. ohledně stavu motocyklu v době uzavření kupní smlouvy, nepodařilo v souladu s ust. § 499 a § 504 obč. zák. prokázat existenci jí namítaných vad motocyklu v době jeho převzetí. K dalším vytýkaným vadám soud nepřihlédl, neboť nebyly stěžovatelkou reklamovány řádně a včas (§ 102 obč. zák.). Proto soud poté, co pro nadbytečnost a irelevanci odmítl další návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování (dopracování znaleckého posudku, výslechy svědků), její žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek.

K odvolání stěžovatelky, v němž namítala porušení svých procesních práv ze strany okresního soudu, když odmítl provést jí navržené důkazy a své rozhodnutí tak učinil na základě nedostatečně provedeného a zmatečného dokazování, Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "(z)e zcela jednoznačných závěrů znalce Ing. K. bylo prokázáno, že z technického hlediska nelze určit příčinu vzniku vytčené vady pístu a válce motoru motocyklu, a proto se nelze objektivně vyjádřit, zda vytčená vada existovala již v době převzetí věci. (...) Nelze navíc vyloučit, že k vytýkaným vadám mohlo dojít i v souvislosti s následnými opravami motocyklu, které (stěžovatelka) zajišťovala." (str. 3 rozsudku). Proto krajský soud uzavřel, že "nebylo prokázáno, že vytýkané vady motoru existovaly již v době převzetí věci, soud I. stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl." (str. 3 rozsudku). Následně ve výroku II. krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv velmi obsáhle předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem podaného odvolání a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy. I nadále tak stěžovatelka polemizovala se způsobem, jakým zejména okresní soud prováděl dokazování, když odmítl provést jí navržené důkazy. Stejně tak nesouhlasila s dílčími právními závěry obecných soudů, k nimž dle jejího názoru dospěly na základě nedostatečného a zmatečného hodnocení provedených důkazů. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407).

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatelky. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřela především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším řízení před obecnými soudy o jí podané žalobě, která se shodují s námitkami, jež sama uplatňovala již v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatelka tak navzdory svému tvrzení v ústavní stížnosti, že si je míry ústavního přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem vědoma, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právními závěry obecných soudů ohledně prokázání existence vytýkaných vad motocyklu v době jeho převzetí, a to v rovině podústavního práva.

Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejm. znalecký posudek Ing. K., výpověď stěžovatelky a další svědecké výpovědi) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Krajský soud a před ním i okresní soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, a to především se stěžejní námitkou týkající se neprovedení jí navržených důkazu svědeckou výpovědí svědků W. a B., když je považovaly vzhledem k závěrům znaleckého posudku za nadbytečné a stěžovatelkou tvrzené skutečnosti nepotvrzující (viz výše, str. 3 - 4 rozsudku okresního soudu). Nelze tak přisvědčit v ústavní stížnosti předestřené argumentaci stěžovatelky týkající se opomenutého důkazu, neboť se v posuzované věci o případ opomenutého důkazu nejedná. O ten jde dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, byl-li sice v řízení navržený důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádal, anebo se jedná o situaci, kdy byl soudem návrh účastníka řízení na provedení důkazu bez adekvátního zdůvodnění zamítnut (srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 25. 1. 2001 (N 17/21 SbNU 153) nebo nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323).

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru