Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1306/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1306.15.1
Datum podání04.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1306/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti TOMMI-holding, spol. s r.o., IČ: 45280355, se sídlem Praha 9, U Svobodárny 1110/12, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2015 č. j. 68 Co 10/2015-32 a výroku III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. října 2014 č. j. 40 C 135/2014-21, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Společenství vlastníků jednotek Čihákova 1821, IČ: 29030234, se sídlem Praha 9, Čihákova 1821/30, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. května 2015, navrhla stěžovatelka zrušení výroků v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po Společenství vlastníků jednotek Čihákova 1821 (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 21 888 Kč. Poté, co vzala svou žalobu zpět, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. října 2014 č. j. 40 C 135/2014-21 o zastavení řízení (výrok I) a o vrácení soudního poplatku 100 Kč (výrok II). Zároveň uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 8 276,40 Kč (výrok III). Proti posledně uvedenému výroku podala stěžovatelka odvolání, v něm zpochybňovala oprávnění právního zástupce vedlejšího účastníka k jeho zastupování. Plnou moc mu totiž za tímto účelem vystavil dne 3. července 2014 předseda výboru vedlejšího účastníka, jemuž však měla zaniknout funkce již dne 2. listopadu 2013, a to z důvodu uplynutí volebního období. Městský soud v Praze se s touto argumentací nicméně neztotožnil a usnesením ze dne 23. ledna 2015 č. j. 68 Co 10/2015-32 napadené rozhodnutí ve výroku III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve svém odůvodnění poukázal na to, že předseda výboru byl v roce 2013 opětovně zvolen, přičemž tato volba měla konstitutivní charakter. Řádně zvolené orgány společenství vlastníků jednotek byly oprávněny za toto společenství jednat, a to bez ohledu na to, zda došlo k jejich zápisu do rejstříku. Uvedené otázky se řídily ještě zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů).

3. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou, zda byla právnímu zástupci vedlejšího účastníka udělena plná moc k jeho zastupování osobou k tomu oprávněnou. Soudy rozhodující o žalobě stěžovatelky podle jejího názoru nebyly příslušné k posouzení otázky vzniku členství a funkce statutárního orgánu vedlejšího účastníka. I kdyby přitom uvedenou otázku mohly posoudit, bylo jejich povinností vzít v úvahu všechny zákonné podmínky, které pro zápis vzniku členství nebo funkce ve výboru společenství vlastníků jednotek přezkoumává rejstříkový soud, což v daném případě nebylo splněno. Soudy měly, vzhledem ke sporným skutečnostem, rovněž nařídit dokazování. Porušení základních práv nakonec stěžovatelka spatřuje i v tom, že z nedodržení povinnosti vedlejšího účastníka podat bez zbytečného odkladu návrh na zápis příslušných údajů do rejstříku společenství vlastníků jednotek vznikl majetkový prospěch jeho právnímu zástupci s neplatnou plnou mocí.

II.

Vlastní posouzení

4. Ústavní soud posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky.

5. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Uvedené vymezení zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dopadá i na projednávanou věc. Přestože se ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení, jež je integrální součástí civilního procesu, uplatní zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy, tuto část řízení nelze klást z hlediska těchto zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. To znamená, že v těchto případech se obecně aplikují přísnější kritéria pro závěr, že rozhodnutím soudu bylo porušeno základní právo. Stěžejní nicméně zůstává požadavek náležitého odůvodnění, jenž je hlavním předpokladem přezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud po seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy tomuto požadavku dostály. Z jejich usnesení je zřejmé, že se na úrovni podústavního práva adekvátně vypořádaly s námitkou nedostatku oprávnění právního zástupce vedlejšího účastníka k jeho zastupování, když na základě příslušných zápisů shromáždění vlastníků a výboru vedlejšího účastníka zjistily, že předseda výboru, který vykonával tuto funkci v letech 2011 až 2013, byl v roce 2013 opětovně zvolen jak členem, tak předsedou výboru. I nadále mu tedy trvala jeho funkce, pročež byl oprávněn udělit plnou moc k zastupování vedlejšího účastníka. Příslušné závěry obecných soudů nejsou ani svévolné, ani v nich nelze spatřovat jiný kvalifikovaný exces, který by v tomto řízení vytvářel prostor pro kasační zásah. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených usnesení.

7. Protože napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl její ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru