Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1306/08 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
Doručování
poplatek
doručenka
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1306.08.1
Datum podání28.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 64

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 50f odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1306/08 ze dne 28. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: A. S. A. TS Prostějov, s. r. o., se sídlem Prostějov, Průmyslová 1b, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007 - 172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007 - 172, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2006, čj. 62 Ca 2/2006 - 85, kterým uvedený soud zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Tímto postupem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu nebyla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku a že byl odmítnut jeho argument, že soudní poplatek byl uhrazen jeho právním zástupcem v den doručení usnesení, kterým bylo řízení zastaveno. Nejvyšší správní soud nepostupoval ve věci stěžovatele korektně a nestranně. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve třech skutečnostech. Jednak v neprovedení navržených důkazů, dále v absenci řádného odůvodnění rozhodnutí a konečně ve formalistickém přístupu, který je již protiústavní. Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na faktu neomylnosti soudního úřadu a omylnosti, nepečlivosti a neodpovědnosti kohokoliv jiného, což doprovodil stěžovatel tvrzením, že pracovník kanceláře má kdykoliv možnost napravit své případné opomenutí, např. dopsáním zkratky na doručenku. Sice netvrdí, že se tak stalo, ale nelze to vyloučit.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS") Ústavní soud zjistil, že při zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele vyšel NSS ze skutkového zjištění, podle kterého Krajský soud v Brně, usnesením ze dne 27. 3. 2006, čj. 62 Ca 2/2006 - 85, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku poté, co stěžovatel nedostál své poplatkové povinnosti. Tomuto usnesení o zastavení řízení předcházelo usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2006, čj. 62 Ca 2/2006 - 61, ukládající zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 7 dnů. V něm soud upozornil stěžovatele, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení bude zastaveno. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 10. 3. 2006, což vyplývá z doručenky na č. l. 58 spisu.

Tvrzení stěžovatele, že jeho zástupci nebyla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, NSS posoudil jako nedůvodnou a účelovou námitku. Na č. l. 58 spisu krajského soudu jsou totiž založeny doručenky od dvou listovních zásilek, které byly stěžovateli doručeny dne 10. 3. 2006. Na obou je otisk razítka zástupce stěžovatele a označení přebírající osoby "K. B. - zmocněnec" s jejím podpisem. Na jedné z doručenek je soudem vyznačena poznámka o obsahu zásilky "62 Ca 2/2006 - 57, výzva, K 20/3 a na druhé 62 Ca 2/2006 - 59, 61, usnesení SOP, K 20/3".

Podle ustanovení § 50f odst. 1 písm. b) OSŘ patří mezi údaje uváděné na doručence také označení písemností, které byly vloženy do obálky, a odstavec 9 téhož ustanovení stanoví vyvratitelnou domněnku, že není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. O její správnosti svědčí, v posuzovaném případě, i pokyn předsedy senátu soudní kanceláři, ze dne 1. 3. 2006, na č. l. 58 spisu, jímž uložil doručit stěžovateli a žalovanému poučení o složení senátu, vyzvat stěžovatele prostřednictvím jeho zástupce k zaplacení soudního poplatku 2000,-- Kč do 7 dnů, vyhotovit usnesení k odstranění vad žaloby a vyzvat stěžovatele, prostřednictvím jeho zástupce, k upřesnění tvrzení o hrozbě nenahraditelné újmy.

Stěžovatel přiznal, že dne 10. 3. 2006 obdržel od soudu dvě zásilky, ale výzva k zaplacení soudního poplatku v nich nebyla. K tomu neuvedl žádné bližší vysvětlení ani nenavrhl žádný důkaz, z něhož by bylo možno prokázat opak, jen argumentoval nelogičností závěrů krajského soudu. NSS mohl pouze přezkoumat okolnosti doručení předmětné výzvy, které jsou zřejmé ze spisu. Z nich vyplývá, že krajský soud vyhotovil usnesení, jímž vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, a toto usnesení dne 10. 3. 2006 doručil zástupci stěžovatele. Tento závěr stěžovatel nevyvrátil, jen jej argumentačně zpochybnil tvrzením, že soud opomenul zmíněnou výzvu vložit do správně označené obálky. Nejsou-li nabídnuty žádné důkazy, nemůže soud popřít obsah veřejné listiny. NSS konstatoval, že pokud by skutečně zásilka, v rozporu s údaji na obálce, předmětnou písemnost neobsahovala, měl se stěžovatel obrátit na soud, který písemnosti odeslal. Za dané situace NSS, v souladu se zásadou "vigilantibus iura", vycházel z obsahu veřejné listiny - doručenky.

K námitce stěžovatele, že výzvu k zaplacení bylo nutno doručit vedle zástupce i přímo stěžovateli, NSS uvedl, že po 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a zákon č. 151/2002 Sb., kterým došlo ke změně zákona o soudních poplatcích, podle judikatury správních soudů i Ústavního soudu je v souladu se zákonem praxe správních soudů doručovat výzvu pouze zástupci účastníka řízení. Zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání, jde o typický úkon, který za účastníka řízení může vykonat jeho zástupce.

NSS se zabýval i tvrzením stěžovatele, že zaplatil soudní poplatek dodatečně. Zjistil, že usnesení krajského soudu o zastavení řízení bylo stěžovateli doručeno dne 5. 5. 2006. Stejným datem je označeno podání stěžovatele, kterým uhradil soudní poplatek kolkovými známkami v hodnotě 2 000,-- Kč, které bylo krajskému soudu doručeno 9. 5. 2006. V otázce, který den je možno naposledy zaplatit soudní poplatek, navázal NSS na svoji předchozí judikaturu i na judikaturu Ústavního soudu. Vyšel z toho, že posledním dnem, kdy je účastník oprávněn zaplatit právně relevantním způsobem soudní poplatek, je den doručení usnesení o zastavení řízení. Posledním dnem pro zaplacení poplatku je den, kdy bylo usnesení o zastavení řízení doručeno. Účinky usnesení může účastník zvrátit tím, že kdykoliv během téhož dne soudní poplatek zaplatí. Posledním okamžikem tohoto dne nabývá usnesení o zastavení řízení právní moci, stane se nezvratitelným a poplatková povinnost zanikne. Tento výklad splňuje hypotézu § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, neboť poplatek, je-li zaplacen do konce dne, v němž bylo usnesení doručeno, je zaplacen dříve než usnesení nabylo právní moci.

V daném případě stěžovatel předal své podání s kolkovými známkami k poštovní přepravě dne 5. 5. 2006, doručeno soudu bylo 9. 5. 2006. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 5. 5. 2006. Tento den byl také poslední pro zaplacení poplatku u soudu. Krajský soud proto správně zhodnotil, že poplatek byl zaplacen opožděně, a proto nebyl dán důvod pro zrušení usnesení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup i obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu tvrzením, že odůvodnění rozsudku je nedostatečné, vnitřně rozporné a zmatečné. Argumentoval i formalistickým přístupem soudu ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek. Stěžovatel tak vůbec neuznal, že v prvé řadě sám porušil svoji základní povinnost účastníka řízení, tj. při podání žaloby zaplatit současně soudní poplatek. Vinu za to, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, svaluje na krajský a zejména na Nejvyšší správní soud, s tím, že pouze u nich došlo k porušení jejich právních povinností, které podle jeho názoru dosahuje až ústavněprávní roviny. Skutečnost, že se do zmíněné situace dostal zcela svým vlastním přičiněním, vůbec nepřipustil. Ze strany obecných soudů k žádnému pochybení nedošlo; to ale nelze říci o procesním postupu stěžovatele a jeho zástupce v uvedeném řízení.

Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného správními orgány nebo obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry správních orgánů nebo soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Nejvyšším správním soudem a zjistil, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. NSS vyvodil, na základě zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnil a jež jsou podle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformní. V této souvislosti nelze než odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, podstata jehož závěrů byla reprodukována shora. Nedošlo tedy k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru