Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1304/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - NS
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnu... více
Věcný rejstříkObhájce
újma
satisfakce/zadostiučinění
advokát/ustanovený
advokát/odměna
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1304.20.1
Datum podání05.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1997 Sb., § 31a odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1304/20 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Kulhavého, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 417/2018-108 ze dne 11. 3. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") č. j. 6 C 133/2017-52 ze dne 24. 8. 2017 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jako nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž mělo být rozhodnuto o jeho odměně za vykonané právní služby v postavení ustanoveného advokáta. Nalézací soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka existence nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť o odměně stěžovatele - ustanoveného advokáta - po skončení trestního řízení (zde v roce 1997) nerozhoduje soud z moci úřední, nýbrž na návrh; stěžovateli se však v řízení nepodařilo prokázat, že by v rozhodném roce 1997 návrh na přiznání odměny skutečně podal - podání návrhu bylo prokázáno až ke dni 19. 4. 2016, rozhodnuto o něm bylo dne 20. 6. 2016 a odměna byla proplacena dne 19. 10. 2016. Stěžovateli tak podle nalézacího soudu nevznikla újma, která by byla přičitatelná státu.

2. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudkem č. j. 35 Co 339/2017-68 ze dne 7. 11. 2017 rozsudek nalézacího soudu k odvolání stěžovatele tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na rozhodnutí o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů v přiměřené lhůtě; ve zbytku (tj. zamítnutí žalovaného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč) jej potvrdil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení. Provedené dokazování bylo podle odvolacího soudu dostatečné, neztotožnil se však se skutkovým závěrem nalézacího soudu, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele o uplatnění nároku na náhradu nákladů nutné obhajoby v roce 1997, který považoval s odstupem doby 20 let za formalistický; stěžovateli nemůže jít k tíži, že si neuchoval potřebné doklady a spoléhal na jejich uchování v původním soudním spise, který se však ztratil. Při výplatě odměny s devatenáctiletým zpožděním od uplatnění nároku je proto podle odvolacího soudu dáno právo stěžovatele na přiměřené zadostiučinění. Jako dostačující formu zvolil odvolací soud s ohledem na nízký význam předmětu řízení (odměna ve výši 26 725 Kč) pro stěžovatele, jak přiléhavě vyložil již nalézací soud (mimo jiné z vyjádření samotného stěžovatele), konstatování porušení práv stěžovatele.

3. Dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu projednal Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") meritorně a napadeným rozsudkem je zamítl. Jako přípustnou vyhodnotil pouze stěžovatelem nastolenou dovolací otázku typového významu předmětu řízení o přiznání tzv. obhajného, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Ostatní námitky stěžovatele (např. k formě a výši přiznaného zadostiučinění) odmítl jako nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017 (N 107/85 SbNU 759) shledal dovolací soud pro odlišné skutkové okolnosti nepřiléhavým, stejně jako námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, je-li z obsahu spisu patrno, že ke všem rozhodným okolnostem stěžovatel měl možnost se vyjádřit, kterou také důsledně využíval.

4. K přípustné dovolací otázce Nejvyšší soud uvedl, že význam předmětu řízení pro účastníka je jedním z kritérií (faktorů), které je třeba v souladu s § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zohlednit a vyhodnotit pro určení formy (a výše) přiměřeného zadostiučinění v konkrétním případě. Dovolací soud vyšel ze svého stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, v němž vyjádřil značnou důležitost dotčeného objektivního kritéria. Majetkové spory mají zpravidla pro účastníky řízení standardní význam (nejde např. o omezení osobní svobody, ochranu osobnosti či rodinněprávní "spory"), modifikující faktory pak spočívají ve výši předmětné částky a její souvislosti s obživou poškozeného (podnikatelská činnost, zaměstnání). Dovolací soud se v minulosti již vyjádřil i k nezaplacenému "palmáre" advokáta a dospěl k závěru, že není-li částka zásadní pro další pokračování profesní činnosti poškozeného advokáta, jde spíše o spor obchodněprávního než pracovněprávního charakteru. Uzavřel proto, že u řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není presumován typově zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu

§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., neboť se (v obecné rovině) nepředpokládá, že by byl advokát na přiznání obhajného existenčně závislý. Individuální okolnosti věci stěžovatele na tomto závěru nic nezměnily, Nejvyšší soud proto neshledal dovolání důvodným.

5. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny. Exemplární nerespektování konstantní judikatury Ústavního soudu dovozuje stěžovatel především ze závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1263/17 a dalších dále uvedených. Rozhodnutí odvolacího (a posléze i dovolacího) soudu bylo překvapivé v závěru o nízkém významu řízení pro stěžovatele, majícím vliv na volbu vhodné formy přiměřeného zadostiučinění. Ze stěžovatelem bohatě citované judikatury přitom plyne, že za nepřiměřenou délku řízení soud jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Bylo-li by ke konkrétním poměrům stěžovatele, podstatným z hlediska posouzení významu předmětu řízení pro něj, vedeno dokazování, mohl by tvrdit a prokázat své dlouhodobé finanční problémy, spojené s řadou exekučních řízení vedených na jeho majetek. Závěr dovolacího soudu je podle stěžovatele nepřiměřeně paušální a nezohledňuje adekvátně konkrétní skutkové okolnosti věci.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

7. Jak je patrno z obsahu napadeného rozsudku a pečlivého vypořádání všech námitek stěžovatele a jeho výtek vůči postupu obecných soudů a jejich rozhodnutím, v ústavní stížnosti neuvádí stěžovatel nic, co by v řízení před obecnými soudy již nezaznělo a nebylo vypořádáno. Ústavní soud však není další odvolací instancí; podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

8. Jak výstižně uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel měl v řízení dostatek prostoru přednést svůj pohled na věc, předložit vlastní skutkové i právní závěry a reagovat na obranu protistrany; jeho (zejména právnímu) náhledu na věc však obecné soudy nepřisvědčily. Sama tato skutečnost nicméně porušení jeho základních práv nezakládá. Namítá-li stěžovatel opakovaně překvapivost rozhodnutí odvolacího (a zde i dovolacího) soudu, přehlíží, že odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu v jeho prospěch, konstatoval-li (na rozdíl od nalézacího soudu) porušení práv stěžovatele. Jde-li o zvolenou formu zadostiučinění, odvolací soud rozhodl po pečlivém zvážení rozhodných kritérií, v čemž dovolací soud nespatřoval žádný exces - odvolací soud se podle něj neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; zvolená forma zadostiučinění proto přípustnost dovolání nezaložila (viz body 18-20 napadeného rozsudku). Ústavní soud nemá důvodu do jeho řádně a přesvědčivě odůvodněného rozhodnutí jakkoli zasahovat.

9. Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelem citovaná judikatura, od níž se měl dovolací soud nepřípustně odchýlit. Ačkoli lze v obecné rovině přisvědčit stěžovateli, že forma konstatování porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené době je výjimkou z pravidla finančního odškodění [viz zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 1263/17, či stěžovatelem dále citované nálezy sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 146/86 SbNU 473), sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449), a sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403)], v projednávané věci Ústavní soud uzavírá, že pokud aplikovaly obecné soudy danou výjimku na věc stěžovatele po zvážení všech rozhodných skutečností a svůj závěr přesvědčivě odůvodnily (což z pohledu Ústavního soudu ve věci stěžovatele učinily), není jim z ústavněprávního hlediska co vytknout (viz a contrario i další stěžovatelem citované nálezy sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) a sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 140/82 SbNU 243).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru