Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 130/99Usnesení ÚS ze dne 09.11.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.130.99
Datum podání11.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14, § 16 odst.1, § 74, § 76, § 77


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 130/99 ze dne 9. 11. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 130/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti M. O., zastoupené advokátem JUDr. I. K., CSc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1998, č. j. 55 Co 199/98-522, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 1998, č. j. 16 C 151/91-490, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že Městský soud v Praze pochybil ve shora označeném usnesení, když nerozhodl o námitce podjatosti, kterou uplatnil v řízení třetí žalovaný, JUDr. J. O., CSc., (v předmětné ústavní stížnosti vedlejší účastník, pro srozumitelnost dále jen "třetí žalovaný"). Uvedla, že z ust. § 16 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vyplývá, že o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený orgán v senátě. Z obsahu napadeného usnesení však, dle názoru stěžovatelky, nijak nevyplývá, že by o námitce podjatosti rozhodoval senát. Vzhledem k okolnosti, že uvedené usnesení neobsahuje žádnou výrokovou část, která by se námitkou zabývala a vypořádala se s ní, stěžovatelka vyslovila názor, že zde došlo k závažnému procesnímu pochybení, které nelze napravit jinou cestou než ústavní stížností. Stěžovatelka uvedla, že pokud by námitky třetího žalovaného byly důvodné či zčásti důvodné, vyloučení soudkyně by mělo vliv na všechny na žalované straně stojící subjekty.

Stěžovatelka dále usuzovala, že dotčeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka ve své stížnosti dále měla za to, že požadavku zachování práva na spravedlivý proces neodpovídá ani potvrzující výrok napadeného usnesení městského soudu v tom směru, že "námitkami žalovaných stran překročení návrhu soudem prvního stupně při stanovení doby trvání předběžného opatření shledal odvolací soud právně irelevantními, protože soud je vázán návrhem v rozsahu domáhaných se uložení povinností, ale nikoli návrhem na určení trvání předběžného opatření". Stěžovatelka uvedla, že kumulativně stanovená podmínka trvání v předběžném opatření vyjmenovaných opatření neobstojí a je způsobilá vyvolat pochybnosti o tom, kdy zmíněná omezení pozbývají účinnosti. Dle jejího mínění je výrok nařízeného předběžného opatření neurčitý.

Ústavní soud po prostudování předmětného spisového materiálu, po zvážení argumentace stěžovatelky dospěl k závěru, že ani po stránce skutkové, ani i z hlediska procesního nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky vysloveným v její ústavní stížnosti.

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně nařídil žalovaným, ve spise blíže označeným (mj. i stěžovatelce), předběžné opatření spočívající v uložení povinnosti zdržení se převodu, zatěžování zástavními právy nebo věcnými břemeny a nájmu nemovitostí zapsaných na LV č. 725 a 724, tj. domu čp. 62 s pozemky parc. č. 1314 a 1313/2 v k. ú. V. u Katastrálního úřadu Praha - město. K tomuto rozhodnutí došlo po pravomocném skončení předchozí komplikované restituční věci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 151/91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, č. j. 22 Co 512/97-434, za situace, kdy do rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání jak žalobci, tak i třetím žalovaným.

Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí použitím ust. § 102 a ust. 74 o. s. ř., protože dospěl k závěru, že žalovaní nemovitosti neužívají a pokud by realizovali některý z úkonů předvídaných předběžným opatřením, došlo by v případě úspěchu žalobců v dovolacím řízení k neodstranitelným zásahům do jejich práv, jakož i do práv třetích osob a vznikly by problémy při vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně rozhodl o trvání tohoto předběžného opatření do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání účastníků předmětného řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 22 Co 512/97-434.

Proti tomuto usnesení podali včas odvolání všichni žalovaní. Stěžovatelka (v předmětném řízení označená jako druhá žalovaná) namítala, že soud prvního stupně překročil návrh žalobců o vázanosti lhůty trvání předběžného opatření na pravomocné skončení o dovolání třetího žalovaného. Dále namítala neurčitost výroku i jeho protiprávnost spočívající v omezení jakýchkoli nájmů nemovitostí a vytýkala soudu prvního stupně nesprávný závěr o tom, že nemovitost není žalovanými užívána a navrhla proto zamítnutí návrhu.

Třetí žalovaný krom shora uvedených námitek vznesl navíc námitku podjatosti soudkyně JUDr. M. K.

Ze spisového materiálu k předmětné věci je zřejmé, že se odvolací soud nejprve zabýval vznesenou námitkou podjatosti soudkyně. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci rozhodoval soudce, který není vyloučen z projednávání a rozhodování věci pro podjatost. Námitka podjatosti soudkyně byla vznesena třetím žalovaným po pravomocně skončeném řízení ve věci samé a rovněž i po vydání odvoláním napadeného usnesení v rámci odvolání podaného vedlejším účastníkem. Odvolací soud proto nepochybil, pokud námitku podjatosti posuzoval pouze z hlediska ust. § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a touto námitkou se pouze vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Rozhodováno bylo podle ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a skutečnost, že se jednalo o rozhodnutí senátu vyplývá z protokolu o hlasování, založeném ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 151/91. Odvolací soud proto věc správně posoudil tak, že rozhodování dle ust. § 16 odst. 1 o. s. ř. nebylo třeba s ohledem na pravomocně skončené řízení ve věci samé.

Dále se odvolací soud zabýval v rozsahu odvolání napadeným usnesením soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření dle ust. § 212 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že návrh na vydání předběžného opatření ohledně zákazu nájmu nemovitostí dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. zamítl. Ve zbývajícím rozsahu napadené usnesení potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř.

Jak již bylo shora uvedeno, proti rozhodnutí ve věci samé bylo podáno dovolání. Ústavní soud konstatoval, že proti stěžovatelkou napadenému usnesení Městského soudu v Praze není dovolání ve smyslu platné právní úpravy přípustné (srov § 236 a násl. o. s. ř.)

Pokud se jedná o námitku podjatosti soudkyně, v návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svým postupem neporušily žádné ústavní právo či svobodu stěžovatelky, neboť se se zmíněnou námitkou právně odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z tohoto pohledu je proto zapotřebí pohlížet na ústavní stížnost jako na zjevně neopodstatněnou.

V případě námitky stěžovatelky, týkající se nařízení předběžného opatření, Ústavní soud ve shodě s právními závěry obecných soudů, věc posoudil tak, že jsou dány podmínky dle ust. § 102 a ust. § 74 a násl. pro nařízení předběžného opatření spočívajícího v zákazu převodu, zatěžování zástavními právy nebo věcnými břemeny, ale nikoli již zákazu nájmu těchto nemovitostí, neboť takovéto omezení výkonu vlastnických práv by již bylo v rozporu se zákonem. Pro zánik a zrušení předběžného opatření platí ust. § 77 o. s. ř., přičemž pro nařízení předběžného opatření se použije ust. § 76 odst. 3 o. s. ř., podle kterého může soud stanovit, že předběžné opatření bude trvat jen po určitou dobu.

Pokud se jedná o námitky stěžovatelky, týkající se údajné neurčitosti předběžného opatření, neshledal ani v tomto ohledu Ústavní soud pochybení při rozhodování ze strany odvolacího soudu. Ze spisového materiálu je zřejmé, že se touto námitkou odvolací soud již řádně zabýval v souvislosti se zrušením předchozího usnesení o nařízení předběžného opatření v téže věci, a to ve svém usnesení ze dne 31. 7. 1998, č. j. 55 Co 43/98-469. Předchozí usnesení o nařízení předběžného opatření bylo odvolacím soudem na základě citovaného usnesení zrušeno zejména pro nesrozumitelnost a neurčitost.

V návaznosti na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svým postupem neporušily nijaké ústavní právo či svobodu stěžovatelky. Proto Ústavní soud posoudil podání stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru