Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 130/96Nález ÚS ze dne 03.12.1996K restitučnímu nároku na majetek propadlý státu na základě zrušeného trestního rozsudku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/6 SbNU 469
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.130.96
Datum podání10.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2

229/1991 Sb.

87/1991 Sb., § 19, § 20, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 130/96 ze dne 3. 12. 1996

N 132/6 SbNU 469

K restitučnímu nároku na majetek propadlý státu na základě zrušeného trestního rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. R. H., proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 17 Co

501/94, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj.

38 C 106/92 - 63, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovujea rozsudky Krajského

soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 17 Co 501/94, a Městského

soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. 38 C 106/92 - 63, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 6. 5. 1996 se stěžovatelka domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp.

zn. 17 Co 501/94. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského

soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. 38 C 106/92 - 63, o uzavření

dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, který stěžovatelka

rovněž navrhuje zrušit. Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh

stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí

v katastrálním území P., konkrétně domu čp. 105, ul. K. č. 5, na

parcele č. 794 - zastavěná plocha, a zahrady - parcela č. 793.

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu

prvního stupně; podstata předmětné věci spočívala v posouzení

právního postavení žalovaných osob v tomto řízení (tj. A. M. a J.

M.) dle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, tj. zda se jedná o osoby povinné.

V daném případě se podle závěrů obou soudů o osoby povinné

nejednalo, neboť nebyla splněna podmínka § 4 odst. 2 tohoto

zákona, tj. aby nabyly tyto osoby předmětný majetek v rozporu

s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění. Takové skutečnosti v řízení nebyly prokázány.

Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že

při soudním řízení mělo být přezkoumáno i správní rozhodnutí,

které např. nepřihlédlo k bytové situaci žadatelů o koupi

nemovitosti, nerespektovalo zásadu tehdejší "státní bytové

politiky" jako velmi důležitou součást posuzovaného

celospolečenského zájmu. Dle názoru stěžovatelky je zřejmě mylný

názor soudu co do skutečnosti, že nemůže přezkoumávat správní

rozhodnutí. Další námitka stěžovatelky směřovala proti stanovení

ceny předmětné nemovitosti. Soudy obou stupňů kromě toho odmítly

provést důkaz revizním znaleckým posudkem. Nelze se tedy podle ní

ztotožnit s tím, že měla své výhrady ke znaleckému posudku

konkretizovat, a neučinila-li tak, neunesla své důkazní břemeno.

Soudy obou stupňů jí tento důkaz znemožnily tím, že provedení

důkazu nepřipustily. Stěžovatelka z toho vyvozuje, že byla

porušena její práva chráněná ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 37

Listiny základních práv a svobod.

Svým přípisem ze dne 11. 6. 1996, na výzvu Ústavního soudu

ČR, podal v této věci vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník

řízení o ústavní stížnosti. Uvedl, že soudy obou stupňů se

podrobně zabývaly a vypořádaly s námitkami stěžovatelky, a to jak

pokud jde o přidělení předmětné nemovitosti, tak o její cenu.

Stěžovatelka však nijak nedoložila, že by její rodiče v předmětném

domku prováděli další práce, které by nemovitost zhodnotily tak,

že její cena by přesáhla cenu, za kterou byla realizována. Pokud

se týká otázky neprovedení revizního znaleckého posudku, s ohledem

na běh času tento nemůže být důkazem o správnosti či nesprávnosti

posudku, zpracovaného v kritické době. Proto tento důkaz nebyl

proveden, navíc když by chyběla podstatná skutečnost, tj. zjištění

stavu nemovitosti v předmětné době. Na výzvu Ústavního soudu ČR

podal své vyjádření i Městský soud v Brně, který odkázal jen na

obsah svého spisu sp. zn. 38 C 106/92.

Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud ČR

vycházel z toho, že je dle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky

soudním orgánem ochrany ústavnosti a dle čl. 87 odst. 1 této

Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným

rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených

práv a svobod.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soudy

obou stupňů se sice podrobně zabývaly jednotlivými důvody

uvedenými ve sporu o uzavření dohody o vydání nemovitostí, ale

opomenuly se vyrovnat se skutečností, že majetek stěžovatelky

přešel na stát v důsledku trestního rozsudku Městského soudu

v Brně ze dne 23. 6. 1971, čj. 7 T 275/71 - 43, kterým byla

stěžovatelka v tomto konkrétním případě odsouzena pro trestný čin

opuštění republiky podle ustanovení § 109 v té době platného

trestního zákona a kterým byl jako vedlejší trest vysloven též

trest propadnutí celého majetku ve prospěch státu. Usnesením

Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 780/90, byl

shora uvedený rozsudek zrušen, a to k datu, kdy byl vydán.

Soudy obou stupňů tedy nevzaly v úvahu vzájemnou vazbu mezi

zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákonem č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti

s projednávanou věcí. Tento posledně jmenovaný zákon v § 1 odst.

2 výslovně uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí

majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady

a rozsah těchto nároků. Má k tomu speciální ustanovení v § 19

a § 20, jimiž je soudní rehabilitace dokončována. Vyplývá to i ze

zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož § 23 odst.

2 stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků,

vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,

propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah

těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991

Sb.

Právní postavení oprávněných i povinných osob je v tomto

projednávaném případě nutno z tohoto hlediska zkoumat dle

ustanovení §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb., neboť se jedná

o důsledky zrušeného trestního rozsudku, který vyslovil i trest

propadnutí majetku, nikoliv pouze o vztahy občanskoprávní dle

§ 4 citovaného zákona. Byl-li na základě zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny

i výroky o propadnutí majetku (nebo obdobně též propadnutí věci

nebo zabrání věci), došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil

vlastnictví, neboť ke zrušení došlo s platností ex tunc. Na toto

ustanovení zákona nelze pohlížet jako by neexistovalo. V důsledku

ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona musela oprávněná osoba

vyčkat, až bude zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby

mohla svá práva uplatnit dle jeho ustanovení §§ 19 a 20. Tím se

však nezměnilo nic na jejím právním postavení vlastníka, které

vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc.

Tento aspekt nebyl v obou soudních řízeních vzat v úvahu, ačkoliv

minimálně v období rozhodování odvolacího soudu byl již publikován

nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93.

Ústavní soud ČR na základě uvedených skutečností dospěl

k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních

práv a svobod stěžovatelky a uvedený rozsudek Krajského soudu

v Brně zrušil jednak pro rozpor s čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá

Listiny základních práv a svobod, jednak pro porušení čl. 90

Ústavy ČR, protože soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem

ochranu jejím právům.

Na základě tohoto nálezu budou muset obecné soudy věc znovu

přezkoumat, vzít v úvahu ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.

a v souvislosti s ustanoveními §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.

rozhodnout o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti

a rozhodnout o vlastníkovi předmětných nemovitostí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu České

republiky se nelze odvolat.

V Brně dne 3. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru