Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1296/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kolín
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
poučení
škoda/odpovědnost za škodu
žaloba/na vydání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1296.11.1
Datum podání04.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 118a odst.3, § 80 písm.b, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1296/11 ze dne 24. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. S., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2006, čj. 7 C 562/2002 - 196, usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2007, čj. 7 C 562/2002 - 229, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, čj. 31 Co 390/2007 - 247, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2001, čj. 25 Cdo 4418/2008 - 277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o jeho žalobě na vydání věcí, eventuálně na zaplacení 360.990,- Kč, ve kterém neuspěl. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně jeho žalobu zamítl, Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel je přesvědčen, že označenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci byl neúplně zjištěn skutkový stav věci v důsledku neprovedení jím navržených důkazů, kterými chtěl dokázat, že žalovaný mu zadržuje movité věci, popř. zavinil ztrátu movitých věcí, jejichž vydání se domáhal. Neprovedení důkazů vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a tím i k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Tak byla protiústavním způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů. Rovněž nebyl respektován princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2006, čj. 7 C 562/2002 - 196, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném vydání ve výroku specifikovaných movitých věcí, eventuálně zaplacení 360.990,- Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 23. 5. 2007, čj. 7 C 562/2002 - 229, okresní soud nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že ve věci proběhlo jednání soudu na místě samém (ve Vítězově čp. 1), za účasti všech účastníků řízení, kde ve stodole, v kůlně a garáži byly složeny movité věci, o kterých žalovaný prohlásil, že jsou stěžovatele. Při jednání byly uvedené prostory stěžovateli přístupné, žalovaný mu v převzetí věcí nijak nebránil. Na stejném místě se konalo i druhé jednání, ale stěžovatel si ani na tento den nezajistil odvoz svých věcí, přestože mu v tom nic nebránilo. Poté dne 8. 3. 2003 se stěžovatel dostavil k odvozu svých věcí (měl zajištěnu nákladní dopravu), ale nakonec si je odmítl odvézt proto, že žalovaný ani nikdo jiný z jeho rodiny nebyli ochotni se před tímto odvozem zúčastnit inventury zmíněných věcí.

Po provedení celé řady dalších důkazů okresní soud, s odkazem na ustanovení § 420 ObčZ, dospěl k závěru, že stěžovatel, ani přes zákonné poučení podle § 118a odst. 3 OSŘ, neprokázal, že by mu žalovaný zmíněné věci zadržoval či odmítal vydat, či mu jinak bránil ve výkonu jeho vlastnického práva. Naopak z protokolů o jednání na místě samém vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo si odmítl z místa uložení své věci odvézt, a to po dobu několika let. Pokud po žalovaném požadoval "inventární předání" jednotlivých věcí, označil soud takovýto postup za šikanózní. To potvrzuje i opakovaná neochota stěžovatele převzít své movité věci, přestože jej žalovaný k odvozu věcí opakovaně vyzýval. Navíc se stěžovatel do označené nemovitosti, za přítomnosti svého bývalého zaměstnance, několikrát vrátil a pořizoval si evidenci svých věcí.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil. Odkázal na ustanovení § 420 ObčZ s tím, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného podle tohoto ustanovení. Stěžovatel, poté co přestal být jejím vlastníkem, byl několikrát vyzván k vyklizení nemovitosti ve Vítězově čp. 1. Tu nevyklidil, své věci, zde uložené, si odmítal odvézt po dobu několika let s tím, že požadoval jejich inventární soupis za účasti žalovaného.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů všech tří stupňů. Zopakoval v ní argumenty, které uplatnil již v řízení před těmito soudy. Staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení mu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že obecné soudy provedenými důkazy dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, podle kterého dokazování bylo neúplné a hodnocení provedených důkazů bylo natolik vadné, že vedlo k nesprávnému a neústavnímu právnímu závěru. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Ústavní stížnost je jen projevem stěžovatelovy neochoty respektovat jejich rozhodnutí. Stačí odkázat na podrobná a výstižná odůvodnění jejich rozhodnutí. K porušení základních práv stěžovatele ve zkoumaném řízení tedy nedošlo.

Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru