Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1294/08 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
nemovitost
dovolání/důvody
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1294.08.1
Datum podání26.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2 písm.b, § 80 písm.c, § 243c, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1294/08 ze dne 6. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1163/2007-165 ze dne 25. března 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 241/2005-124 ze dne 26. září 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1163/2007-165 ze dne 25. března 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 241/2005-124 ze dne 26. září 2005, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 96/2002-103 ze dne 11. ledna 2005 tak, že jeho žaloba proti žalovaným (P. V., J. K. a obchodní společnosti SAPARIA, a.s.) byla zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel se žalobou domáhal určení, že vymezené nemovitosti jsou ve vlastnictví prvního žalovaného (P. V.) s odůvodněním, že tyto nemovitosti přešly na základě absolutně neplatných kupních smluv mezi P. V. (dále jen „první vedlejší účastník“) a J. K. (dále jen „druhý vedlejší účastník“) a poté mezi J. K. a obchodní společností SAPARIA, a.s. (dále jen „třetí vedlejší účastník“) na tuto společnost. Neplatnost těchto kupních smluv prý vyplývá z toho, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 E 7014/98 ze dne 31. března 1998 a druhému vedlejšímu účastníkovi usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 E 7014/98 ze dne 25. října 1999 uložen zákaz dispozice s těmito nemovitostmi. Přes pravomocná soudní rozhodnutí byl Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu povolen vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem. Omezení vlastnického práva bylo všem účastníkům dotčených převodů známo, neboť bylo uvedeno v rozhodné době v katastru nemovitostí a kupní smlouva mezi druhým a třetím vedlejším účastníkem obsahovala dokonce výslovné ustanovení, že smluvním stranám je známo omezení dispozice s nemovitostmi.

Stěžovatel v soudním sporu prokazoval naléhavý právní zájem, spočívající v tom, že bez určení vlastnictví k nemovitostem ve prospěch prvního vedlejšího účastníka je jeho právní postavení jako věřitele tohoto prvního vedlejšího účastníka nejisté v tom smyslu, že jeho pohledávku ve výši 2.600.000,- Kč s příslušenstvím nelze jinak uspokojit, protože první vedlejší účastník jiný majetek nemá. Účelem podané žaloby tak měla být ochrana stěžovatele před porušením jeho práv a uspokojení jeho pohledávky, protože první vedlejší účastník se snažil převodem nemovitostí úmyslně zmenšit svůj majetek tak podstatným způsobem, že musel vědět, že pohledávku stěžovatele nebude schopen uspokojit.

Ve věci byl nejprve vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 96/2002-51 ze dne 21. března 2003, jímž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele. Původním usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 225/2003-69 ze dne 3. září 2003 byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že je třeba se nejdříve zabývat otázkou absolutní neplatnosti smluv o převodu nemovitostí jako otázkou předběžnou s tím, že v případě jejich neplatnosti je dán na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl poté rozsudkem č. j. 11 C 96/2002-103 ze dne 11. ledna 2005 tak, že žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalovaných však Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 28 Co 241/2005-124 ze dne 26. září 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, čímž zcela popřel svůj již dříve vyslovený právní názor.

Stěžovatel proto podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání; příslušný dovolací důvod označil ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci Městským soudem v Praze, protože tento soud závažně pochybil, jestliže popřel svůj dříve vyslovený právní názor a rozhodl zcela v rozporu s ním. Dovolání bylo napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto s odůvodněním, že neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů byl rozsudek odvolacího soudu napaden, neboť se v něm uvádí pouze to, že je podán z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stěžovatel považuje vyslovený závěr dovolacího soudu za nesprávný a tvrdí, že mu tím byla neoprávněně odepřena revize závadného rozsudku Městského soudu v Praze.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

II.

Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci rozhodl podle ustálené soudní judikatury - co do předpokladů úspěšnosti žaloby na určení vlastnického práva - a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je prý z něho zřejmé, že se vypořádal s námitkou, která se týká věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a že uvedl, proč se nezabýval odvolacími námitkami stěžovatele směřujícími k neplatnosti smluv, které byly mezi žalovanými uzavřeny; rovněž vysvětlil, proč se odchýlil od závěru, který byl vysloven v předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení a uvedl, že ji nadále považuje za správnou. Pro napadené usnesení bylo rozhodující zjištění, že v dovolání nebylo uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, a dovolání tedy trpělo takovou vadou, pro niž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 96/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že první vedlejší účastník P. V. je vlastníkem označených nemovitostí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 11 C 96/2002-51 ze dne 21. března 2003 byla žaloba zamítnuta s odůvodnění, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem na takovém určení. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 225/2003-69 ze dne 3. září 2003 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud uvedl, že je nutno zkoumat otázku absolutní neplatnosti smluv, jimiž byly předmětné nemovitosti postupně převáděny. Podle přesvědčení městského soudu v případě, že by jako otázka předběžná byla kladným způsobem vyřešena otázka absolutní neplatnosti smluv o převodu nemovitostí, byl by zároveň dán i naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení. V takovém případě by se totiž právní postavení stěžovatele zásadně změnilo, neboť jako věřitel prvního vedlejšího účastníka by se mohl proti němu domáhat uspokojení své vymahatelné pohledávky právě z předmětných nemovitostí.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. 11 C 96/2002-103 ze dne 11. ledna 2005 tak, že žalobě vyhověl a určil, že první vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí odůvodnil absolutní neplatností uváděných smluv o převodu nemovitostí, čímž je dán i naléhavý právní zájem stěžovatele na určení vlastnického práva prvního žalovaného. K odvolání třetího vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 241/2005-124 ze dne 26. září 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že určovací žalobu podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. může třetí osoba podat jen tehdy, jestliže prokáže, že se to dotýká jejího právního postavení. Stěžovatel požaduje určení vlastnického práva třetí osoby ke sporným nemovitostem a naléhavost svého právního zájmu skutkově vymezuje tak, že bude moci z těchto nemovitostí uspokojit svou pohledávku, kterou za prvním vedlejším účastníkem má. Dále odvolací soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatel nebyl účastníkem tvrzených kupních smluv a předmětnou žalobou nepožaduje určení svého vlastnického práva, lze uzavřít, že požadované určení vlastnického práva právního vedlejšího účastníka se do jeho právních poměrů nijak nepromítne. Stěžovatel nadále zůstane v postavení věřitele, jehož je první vedlejší účastník dlužníkem; lze souhlasit s námitkou třetího vedlejšího účastníka, že případné uspokojení se z těchto nemovitostí ve vykonávacím řízení nepředstavuje změnu jeho právních, nýbrž majetkových poměrů. Jestliže se požadované určení žádným způsobem nedotkne právního postavení stěžovatele, pokud jde o vlastnické právo k nemovitostem – konstatoval odvolací soud - pak nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Stejný závěr je možné – podle názoru odvolacího soudu – učinit i ohledně aktivní legitimace stěžovatele ve sporu. Jestliže stěžovatel nebyl účastníkem smluv, jejichž neplatnost rozporuje, pak za situace, že se požadované určení nedotýká jeho právního postavení, nemůže mít aktivní legitimaci ve sporu. Odvolací soud proto nesouhlasil se závěrem vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 3. 9. 2003, č. j. 11 Co 225/2003-69, podle něhož je nejprve třeba vyřešit platnost smluv o převodu nemovitostí.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1163/2007-165 ze dne 25. března 2008 podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatele neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že je podáno „z důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“. Podle názoru dovolacího soudu tedy stěžovatel v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dále poukázal na to, že lhůta, uvedená v § 241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možné podat dovolání, respektive podané dovolání doplnit, již marně uplynula a nelze již tedy uvedený nedostatek dovolání odstranit; to znamená, že po uplynutí této lhůty není možné vyzvat dovolatele postupem podle § 241b odst. 1, 209 a 43 o. s. ř. k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002).

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, protože v něm nebyly specifikovány dovolací důvody. S tímto závěrem dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že poukázal na protikladné právní názory vyslovené Městským soudem v Praze. Ústavní soud nemohl této námitce stěžovatele přisvědčit. Z jeho dovolání (č.l. 129) je patrno, že stěžovatel se odvolal na příslušné ustanovení o. s. ř. [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dále však v rámci odůvodnění v zásadě toliko popsal průběh soudního sporu a podstatu odůvodnění rozhodnutí soudů jednotlivých stupňů. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) jsou důvody dovolání vyjádřeny tak, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Stěžovatel však při specifikaci svého dovolání neuvedl, v čem nesprávné právní posouzení věci vůbec spatřuje, tj. zákonem stanovený dovolací důvod nenaplnil konkrétním vymezením tohoto nesprávného právního posouzení. K tomu zajisté nestačí pouhé holé konstatování, že odvolací soud svůj původní právní názor změnil. Dovolacímu soudu, pokud konstatoval, že dovolací důvod nebyl specifikován, nelze vytýkat formalistický postup (a lpění jen na formálním vyjádření dovolacího důvodu); naopak je v této souvislosti nutno poukázat na to, že dovolací soud může přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu jen v hranicích vymezených dovoláním. Pokud však dovolání žádné dostatečné hranice nevymezuje, nemá dovolací soud co přezkoumávat. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu do práva stěžovatele na spravedlivý proces zasaženo nebylo.

Věcné jádro ústavní stížnosti pak spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právním názorem vysloveným v rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o otázku, zda má na požadovaném určení (určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby) naléhavý právní zájem. Vytýká současně odvolacímu soudu, že vyslovil jiný právní názor, než v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí. Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce stěžovatele. Především je nutno konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozsudku velmi podrobně (č.l. 125 revers) argumentoval (i s odvoláním na ustálenou rozhodovací praxi), proč nelze dospět k závěru, že stěžovatel má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odůvodnil tak i odklon od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Závěry, které vyslovil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, vycházejí z příslušných právních předpisů, respektují ustálenou rozhodovací praxi a jsou – svou podstatou – aplikací podústavního práva způsobem ústavně konformním. Na okraj věci Ústavní soud připomíná, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat situaci, kdy stěžovatel neměl ve věci úspěch, pokud postup obecných soudů a jejich rozhodnutí vycházejí z příslušných právních předpisů, které vykládají a aplikují v souladu se svou judikaturou a v ústavněprávních hranicích.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2008

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru