Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 129/99Nález ÚS ze dne 13.06.2000Právní důvod konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/18 SbNU 243
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.129.99
Datum podání10.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 24

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

12/1945 Sb., § 1 odst.1

229/1991 Sb., § 6 odst.2, § 6 odst.1, § 12

243/1992 Sb., § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000

N 87/18 SbNU 243

Právní důvod konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě a o ústavní

stížnosti stěžovatelky D. T., zastoupené advokátem JUDr. J. Š.,

proti rozhodnutí Okresního úřadu Nový Jičín - okresního

pozemkového úřadu ze dne 21. 3. 1997, č.j.

PÚ/5684/1a.1/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 38 Ca 177/97, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní úřad Nový Jičín - okresní pozemkový úřad podle zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že

oprávněné osoby (A. M., E. H., F. N. a stěžovatelka) (I.) nejsou

vlastníky nemovitosti (stav podle KN) p.č. 808 o výměře 5583 m2

(dále jen "předmětná nemovitost"), přičemž tuto nemovitost nelze

oprávněným osobám vydat se zřetelem na ustanovení § 5 odst. 2

zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky

související se zákonem o půdě. Zároveň okresní pozemkový úřad

rozhodl (II.), že oprávněné osoby jsou vlastníky v rozhodnutí

blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., a to každý z jedné

čtvrtiny. V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že

původními vlastníky uvedených nemovitostí byli V. a M. N., jejichž

majetek přešel na stát konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb. Původní vlastníci se prý však proti

československému státu neprovinili a nabyli zpět i státní

občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. Protože již zemřeli, jsou

oprávněnými osobami jejich děti. K předmětné nemovitosti však

podle zákona o půdě uplatnila nárok podáním ze dne 24. 2. 1992

paní V. P. (poznámka: právní nástupkyně M. P. a J. P., kteří

předmětnou nemovitost nabyli přídělem). Podle ustanovení § 5 odst.

2 zákona č. 243/1992 Sb., uplatnila-li před účinností tohoto

zákona právo na vydání nemovitostí osoba oprávněná podle zákona

o půdě, právo na vydání nemovitostí náleží v takovém případě této

osobě. V daném případě byl nárok na vydání předmětné nemovitosti

uplatněn dne 24. 2. 1992, tj. před účinností zákona č. 243/1992

Sb. (jež nastala dnem 29. 5. 1992) V. P., a proto má na její

vydání právo. Za nevydávaný pozemek bude oprávněným osobám

poskytnut jiný pozemek ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona

o půdě, popř. finanční náhrada.

Protože u ostatních pozemků zákonná překážka bránící jejich

vydání shledána nebyla, rozhodl okresní pozemkový úřad v bodu II.

o jejich vydání oprávněným osobám.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil

citované rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích

- okresního pozemkového úřadu.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze především

konstatoval, že v daném případě nedošlo ke zneužití dekretu č.

12/1945 Sb., poněvadž rodiče stěžovatelky se při sčítání lidu

v roce 1939 stali osobami německé národnosti a vztahoval se na ně

dekret č. 12/1945 Sb., "neboť nesplňovali podmínky, za jejichž

splnění tento právní předpis na osoby německé národnosti

nedopadal". Na tom prý nic nemění ani skutečnost, že rodina byla

vyňata z odsunu, protože hlediska pro vynětí z odsunu byla odlišná

od podmínek stanovených dekretem č. 12/1945 Sb. Chování právních

předchůdců stěžovatelky bylo zohledněno při vrácení státního

občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.

V souzené věci údajně nelze aplikovat ustanovení § 6 odst.

2 zákona o půdě, nýbrž je třeba vycházet ze zmocňovacího

ustanovení § 7 odst. 2 cit. zákona. Na základě tohoto zmocnění byl

vydán speciální zákon č. 243/1992 Sb., který nabyl účinnosti dnem

29. 5. 1992. Podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto předpisu,

dojde-li k souběhu oprávněných osob podle zákona o půdě

a oprávněných osob podle ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb.,

náleží právo na vydání nemovitostí té z nich, která svého

vlastnictví pozbyla v důsledku jednostranného aktu státu. Tohoto

ustanovení se však neužije, uplatnila-li před účinností tohoto

zákona právo na vydání nemovitosti osoba oprávněná podle zákona

o půdě. Právo na vydání nemovitosti náleží v takovém případě této

osobě (§ 5 odst. 2 citovaného zákona). Protože v daném případě na

předmětnou nemovitost uplatnila před účinností zákona č. 243/1992

Sb. svůj restituční nárok V. P. jako osoba oprávněná podle zákona

o půdě, nemohl pozemkový úřad stěžovatelce vyhovět.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že

napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva,

zakotvená v čl. 11 a v čl. 24 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Protiústavnost těchto rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že

pozemkový úřad i soud vycházely bez dalšího z toho, že jde

o majetek konfiskovaný podle dekretů prezidenta republiky č.

12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., aniž se vůbec zabývaly tím, zda

zákonné podmínky konfiskace byly splněny. Ve skutečnosti prý ke

konfiskaci došlo neoprávněně v rozporu s dekrety, neboť N. nebyli

zrádci nebo kolaboranty, hlásili se k české národnosti,

nezpronevěřili se proti národní cti a nebylo proti nim pro jejich

chování za okupace nebo před ní vedeno žádné trestní řízení. Otec

stěžovatelky V. N. byl původem Čech a k české národnosti se hlásil

před okupací i v jejím průběhu a k české národnosti se hlásila

i matka (původem Slovinka). Tyto skutečnosti potvrzuje osvědčení

ministerstva vnitra ze dne 15. 2. 1946, č.j.

A-48405-62882/a-VI/4, podle něhož ve sčítacím archu z 1. 12. 1930

mají oba zapsánu českou národnost. Rodiče stěžovatelky se stali

říšskými občany jen proto, že zůstali v Sudetech i po jejich

záboru. MNV v K. vystavil V. N. dne 13. 12. 1945 potvrzení

o nezávadném chování za okupace. Přesto po osvobození došlo

k internaci rodiny stěžovatelky ve sběrném táboře pro odsun,

z něhož však byla propuštěna a z odsunu vyloučena. V roce 1946

rodiče stěžovatelky také obdrželi občanské průkazy. Již počátkem

roku 1946 však prý byl rodičům stěžovatelky živelně zabavován

majetek a dne 4. 7. 1946 byl na majetek V. N. vydán konfiskační

výměr č. 2954/zaj/46 a dne 4. 9. 1946 byl vydán další konfiskační

výměr na majetek M. N. Proti prvému výměru podal V. N. odvolání,

které však nebylo nikdy vyřízeno a odvolání proti druhému výměru

bylo zamítnuto, a to až dne 24. 6. 1951, protože prý N. je třeba

považovat za osoby německé národnosti, jimž nebyla vydána

osvědčení o státní spolehlivosti. Přitom se prý oba rodiče hlásili

k české národnosti a sčítací arch z roku 1939 nevyplnil V. N.,

nýbrž "jistý I.", který příslušný tiskopis za otce stěžovatelky

i podepsal a jako mateřský jazyk uvedl němčinu.

Konfiskační výměry prý trpí závažnými nedostatky, neboť

nejsou opatřeny razítkem, nejsou podepsány a je v nich škrtáno.

Proti konfiskaci podali rodiče stěžovatelky údajně dne 13. 12.

1949 stížnost ke Správnímu soudu v Bratislavě, která však nikdy

nebyla meritorně vyřízena. Osvědčení o národní spolehlivosti bylo

vydáno a státní občanství bylo rodičům vráceno až rozhodnutím ze

dne 16. 8. 1952, resp. 17. 12. 1952, a to teprve poté, co

prohlásili, že uvedenou stížnost berou zpět a netrvají na jejím

projednání.

Stěžovatelka proto tvrdí, že konfiskačních dekretů bylo proti

jejím rodičům účelově zneužito, aby byli zbaveni majetku a aby

bylo dodatečně zlegalizováno jeho rozkradení. I další dispozice

s předmětným majetkem prý proto byly neoprávněné a rozhodnutí,

jímž dostávají při vydávání majetku před původními vlastníky

přednost osoby, které jej nabyly v důsledku nezákonné konfiskace,

je v rozporu s čl. 11 Listiny. Stěžovatelka namítá, že (spolu

s ostatními oprávněnými osobami) podala výzvu k vydání pozemků již

v roce 1991, pozemkový úřad a Městský soud v Praze však zaujaly

názor, že se jednalo o výzvu předčasnou a tedy neúčinnou. Již v té

době prý však byly splněny podmínky podle ustanovení § 6 odst. 2

zákona o půdě, podle něhož jestliže byl již před rozhodným obdobím

majetek přidělen v rámci předpisů o pozemkových reformách, řeší se

nárok oprávněných osob podle ustanovení § 12. To znamená, že pokud

dojde k souběhu nároků oprávněných osob, náleží právo na vydání

nemovitostí té z nich, která svého vlastnického práva pozbyla

v důsledku jednostranného aktu státu. Proto se stěžovatelka

domnívá, že podmínky § 6 odst. 2 zákona o půdě v souzené věci

splněny byly a pozemkový úřad i Městský soud v Praze nesprávně

posuzovaly oprávněné osoby podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.

243/1992 Sb. "a v důsledku toho i nesprávně posuzovaly souběh

nároků oprávněných osob podle tohoto zákona". Tento souběh měl být

posuzován podle ustanovení § 12 ve spojení s § 6 odst. 2 zákona

o půdě.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení - Okresní úřad Nový Jičín, okresní pozemkový

úřad, a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - město

P., Pozemkový fond ČR, A. M., E. H. a F. N.

Okresní úřad Nový Jičín - okresní pozemkový úřad se k ústavní

stížnosti meritorně nevyjádřil a pouze sdělil, že se vzdává

postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.

K tomuto vyjádření však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť

rozhodnutí okresního úřadu bylo ústavní stížností napadeno

a okresní úřad proto v tomto řízení nevystupuje jako vedlejší

účastník řízení, nýbrž jako účastník řízení (§ 76 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů),

který se svého postavení vzdát nemůže.

Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že závěr

o tom, že se stěžovatelčini rodiče v rozhodné době přihlásili

k německé národnosti (sčítání lidu ze dne 17. 5. 1939) nemůže

změnit ani nynější tvrzení, že sčítací arch za ně vyplnil někdo

jiný, neboť je zřejmé, že o tom věděli a sami se k české

národnosti nepřihlásili. Dekret č. 12/1945 dopadal na všechny

občany německé národnosti s výjimkou těch, kteří se aktivně

účastnili boje proti okupantům, o což se v daném případě nejednalo

a proto předmětný pozemek konfiskaci podle tohoto dekretu

podléhal. K porušení čl. 11 Listiny (vlastnické právo) v souzené

věci nemohlo dojít, neboť vlastnictví bylo možno nabýt až

pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, což se však nestalo.

Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání

v této věci.

Na toto vyjádření Městského soudu v Praze, které Ústavní soud

stěžovatelce zaslal, táž reagovala přípisem ze dne 22. 4. 2000.

V něm opakovaně zdůraznila, že její rodina byla vždy česká, že

také z tohoto důvodu byla v roce 1946 propuštěna ze sběrného

tábora a že proto docházelo k její bezdůvodné perzekuci.

Stěžovatelka dále namítla, že jí "při soudním jednání nebylo

umožněno se k jednotlivým vyjádřením svědků vyjádřit".

Město P., Pozemkový fond ČR, E. H. a F. N. se svého postavení

vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem vzdali.

Vedlejší účastnice A. M. se s obsahem ústavní stížností

ztotožnila a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám

neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená

základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Z hlediska svého ústavního vymezení proto Ústavní soud nemohl

přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími bylo

porušeno její vlastnické právo, zakotvené v čl. 11 Listiny. Podle

ustálené judikatury Ústavního soudu tento článek chrání toliko

vlastnické právo již konstituované a nikoliv i pouhý tvrzený nárok

na ně. Na tom nic nemění ani názor stěžovatelky, že konfiskace

byla protizákonná. Zároveň se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani

s namítaným porušením čl. 24 Listiny, neboť z vyžádaného spisového

materiálu nevyplývá ani náznak toho, že by stěžovatelce (popř.

jejím sourozencům) byla v předmětném řízení před okresním

pozemkovým úřadem nebo před Městským soudem v Praze na újmu její

příslušnost k národnostní nebo etnické menšině (srov. podobně

nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 127/99).

Podle své ustálené judikatury však Ústavní soud není vázán

odůvodněním podaného návrhu. Proto zkoumal, zda napadenými

rozhodnutími nebyla porušena některá jiná ústavně zaručená

základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zejména se zaměřil na

otázku, zda celé řízení v této věci bylo jako celek spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se námitky

stěžovatelky koncentrují na následující otázky.

Stěžovatelka v první řadě tvrdí, že pro konfiskaci

předmětných nemovitostí nebyly vůbec dány zákonné podmínky, že

konfiskační dekrety byly zneužity a že ke konfiskaci předmětných

nemovitostí tudíž vůbec po právu nedošlo. To dokládá především

tím, že v roce 1930 její rodiče ve sčítacím archu uvedli českou

národnost a že teprve v roce 1939 je u jejich jména vyplněna

národnost německá, přičemž tento sčítací arch prý sami

nevyplňovali. V tomto směru však Ústavní soud připomíná, že dekret

č. 12/1945 se týkal "všech osob německé a maďarské národnosti bez

ohledu na státní příslušnost", a to "s okamžitou platností a bez

náhrady" ?§ 1 odst. 1 písm. a) cit. dekretu?, přičemž za osoby

národnosti německé nebo maďarské byly považovány osoby, jež se při

kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásily k německé nebo

maďarské národnosti (§ 2 odst. 1 téhož dekretu). Tvrzení, že

rodiče stěžovatelky v roce 1939 nevyplnili příslušný sčítací arch

sami, nelze ze spisového materiálu prokázat, stejně jako není

možno dovodit, zda tento sčítací arch případně vyplnila (tzn.

jejich německou národnost uvedla) jiná osoba s jejich výslovným

souhlasem či vědomím nebo dokonce bez něj. Za těchto okolností

musel Ústavní soud - stejně jako Městský soud v Praze - vycházet

ze skutečnosti, že se rodiče stěžovatelky k německé národnosti

v předmětné době přihlásili a je tedy zjevné, že v tomto případě

ke zneužití uvedeného dekretu nedošlo.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že proti příslušným konfiskačním

výměrům byly podány opravné prostředky a že konfiskační výměry

trpěly závažnými formálními nedostatky, nezbývá Ústavnímu soudu

než připomenout, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb.

došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§ 1 odst. 1), takže

právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná

správní rozhodnutí. Obdobně to platilo i pro konfiskaci podle

dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9,

C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). Z judikatury Ústavního soudu

tedy vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret,

přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo

k jeho zneužití. V daném případě je však zřejmé, že konfiskační

výměry byly vydány ještě před rozhodným obdobím. Protože tedy

v souzené věci - jak vyplývá z výše uvedeného - ke zneužití

uvedených dekretů nedošlo, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani této

námitce stěžovatelky. Ústavní soud podporuje tendenci obecných

soudů přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánu vydané v období

nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické persekuce nebo

postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov.

např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/98, Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, Praha, 2000, str. 45 a násl.).

Nicméně v daném případě - s ohledem na konkrétní okolnosti případu

- zmíněnou persekuci ve smyslu účelového zneužití dekretů

neshledal.

Stěžovatelka konečně namítá, že (spolu s ostatními

oprávněnými osobami) podala výzvu k vydání předmětných pozemků

v roce 1991, již v této době prý byly splněny podmínky ustanovení

§ 6 odst. 2 zákona o půdě a dovozuje, že souběh nároků měl být

řešen podle ustanovení § 12 tohoto zákona. K této námitce Ústavní

soud uvádí, že oprávněnou osobou podle zákona o půdě (§ 4 odst.

1) je státní občan, jehož nemovitosti přešly na stát nebo na jiné

právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem

uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě. V daném případě

však Ústavní soud shledal, že stěžovatelka (ani její sourozenci)

oprávněnou osobou podle zákona o půdě není, neboť k přechodu

předmětných nemovitostí na stát nedošlo v rozhodné době. Proto se

na její restituční nárok vztahuje speciální zákon č. 243/1992 Sb.

Podle ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona náleží právo na vydání

nemovitosti té oprávněné osobě podle zvláštního předpisu (zákona

o půdě), která před účinností zákona č. 243/1992 Sb. uplatnila

právo na vydání nemovitosti. V souzené věci sice stěžovatelka

a její sourozenci uplatnili nárok podle zákona o půdě již přípisem

ze dne 20. 11. 1991, tzn. před účinností zákona č. 243/1992 Sb.,

nicméně tyto osoby nebyly osobami oprávněnými podle zákona o půdě

a jejich nárok nemohl být podle citovaného ustanovení § 5 odst.

2 zákona č. 243/1992 Sb. upřednostněn, neboť k přechodu

předmětných nemovitostí na stát nedošlo v rozhodné době.

Jestliže stěžovatelka namítá, že jí při soudním jednání

nebylo umožněno se k jednotlivým výpovědím svědků vyjádřit,

dopouští se omylu. V této souzené věci se totiž konalo jediné

jednání před Městským soudem v Praze dne 5. 11. 1998 (č.l. 40),

jehož se - mimo jiné - zúčastnil i právní zástupce stěžovatelky

a v jehož rámci žádné dokazování výpověďmi svědků prováděno

nebylo, nýbrž byl pouze přečten podstatný obsah správního spisu.

Proto Ústavní soud - respektuje koncepci, podle níž

restituční předpisy nemohou vést k nápravě veškerých křivd,

způsobených minulým režimem, nýbrž toliko ke zmírnění některých

z nich - závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí Okresního

úřadu Nový Jičín - okresního pozemkového úřadu a Městského soudu

v Praze byla vydána v souladu s citovanými restitučními dekrety,

že jimi ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky

porušeny nebyly a že i proces jako celek byl spravedlivý.

Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost jako

nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. 6. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru