Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 129/97Usnesení ÚS ze dne 17.06.1997Přípustné dovolání jako poslední prostředek k ochraně práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 14/8 SbNU 431
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.129.97
Datum podání16.04.1997
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.2

99/1963 Sb., § 236 odst.1, § 237, § 238, § 239


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997

U 14/8 SbNU 431

Přípustné dovolání jako poslední prostředek k ochraně práva

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky N. U., bytem v O., zastoupené Mgr. V. E., advokátem v O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, takto:

Návrh seodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 11 Co 179/95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 11 C 48/90, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 12. 1994. Uvedeným rozsudkem zamítl okresní soud návrh na stanovení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování stékáním povrchové vody rodinného domku v kat. úz. v O. Doplňujícím rozsudkem rozhodl soud tak, že odpůrci jsou povinni zdržet se stékání povrchové vody a splavování zeminy na parcelu navrhovatelky. Navrhovatelka napadla odvoláním tu část rozsudku, kterou byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům zdržet se stínění a zamokřování nemovitostí navrhovatelky stavbou hospodářské budovy a zídky včetně oplocení.

Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Opavě potvrdil.

Podle názoru navrhovatelky byla postupem Krajského soudu v Ostravě porušena její základní lidská práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proti rozsudku Krajského soudu podala navrhovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud dovolání zamítl pro nepřípustnost s odůvodněním, že není splněna žádná z podmínek pro přípustnost dovolání dle ustanovení občanského soudního řádu. Navrhovatelka sice navrhla odvolacímu soudu připuštění dovolání, ovšem stalo se tak v době, kdy občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. žádné právní následky s takovým právním úkonem nespojoval. Jestliže tedy navrhovatelka v této době navrhla, aby odvolací soud proti svému případnému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání, neměl tento její návrh z hlediska tehdy platného občanského soudního řádu žádný právní význam a odvolací soud o něm nerozhodl a rozhodnout ani nemohl, neboť sám rozhodoval před citovanou novelou o. s. ř. Proto nebylo možno připustit dovolání ani na základě § 239 odst. 2 nyní platného o. s. ř.

Navrhovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že tak vyčerpala veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě, stanovené pro její podání.

Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. sp. zn. III. ÚS 40/93, I. ÚS 22/93). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 - 239 o. s. ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Rozsudek krajskéhosoudu nabyl právní moci dne 28. 2. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána dne 15. 4. 1997, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavnísoud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 17. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru