Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 129/2000Nález ÚS ze dne 26.09.2000K účelu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkDůkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/19 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.129.2000
Datum vyhlášení26.09.2000
Datum podání01.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 160 odst.4, § 78 odst.1, § 220 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 129/2000 ze dne 26. 9. 2000

N 134/19 SbNU 221

K účelu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti F. K., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.

5. 1999, sp. zn. 6 T 6/99, a proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 3 To 466/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn.

6 T 6/99, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999,

sp. zn. 3 To 466/99, se zrušují.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem uznal

stěžovatele vinným, že na zahrádce za domem v Brně vysadil

a pěstoval rostliny indického konopí a protože konopí je omamnou

látkou a tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou, spáchal tím

trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních

látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona ve

stádiu pokusu. Soud jej za to odsoudil k podmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání 6 týdnů. Výkon uloženého trestu byl podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Brně především

konstatoval, že provedeným řízením bylo prokázáno, že stěžovatel

skutečně rostliny konopí na zahradě pěstoval, přičemž předmětná

zahrada je oplocená a vstup do ní mají pouze čtyři nájemníci domu.

Dne 4. 9. 1998 stěžovatel pracovníkům policie vydal 27 kusů této

rostliny. Z protokolu o ohledání místa činu a z výpovědi svědka H.

vyplývalo, že se na místě nacházely nejen rostliny nesklizené,

nýbrž i rostliny se sušící či již usušené. "Z okolností případu"

je prý vyloučeno, že by stěžovatel pěstoval konopí pouze pro

zahradnické účely a protože rostliny připravoval na výrobu

cigaret, dopustil se trestného činu výroby omamných

a psychotropních látek ve stadiu pokusu, přičemž k dokonání činu

nedošlo pouze díky zásahu policie v důsledku anonymního trestního

oznámení.

Krajský soud v Brně citovaný rozsudek Městského soudu v Brně

zrušil a napadeným rozsudkem rozhodl, že se stěžovatel uznává

vinným uvedeným trestným činem a odsoudil jej k trestu odnětí

svobody v trvání 3 měsíců. Současně rozhodl, že se stěžovateli

povoluje odklad výkonu trestu na 1 rok. Odvolání stěžovatele

zamítl.

Podle odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud shledal

správnými a úplnými skutková zjištění Městského soudu v Brně

a k obhajobě stěžovatele poukázal na protokol o vydání věci (který

stěžovatel podepsal), z něhož je prý zřejmé, že se k vlastnictví

rostlin konopí hlásil a potvrdil, že je pěstoval na zahradě. Tento

protokol označil soud za důkaz "i když byl sepsán před sdělením

obvinění obžalovanému, neboť se jednalo o neodkladný úkon ve

smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu". Stěžovatel je prý

navíc usvědčen výpovědí svědka H. a proto krajský soud jeho

odvolání nevyhověl, byť se "soud I. stupně dopustil jistého

pochybení, když v popisu skutku uváděl, že rostliny byly

rozdrcené, což z provedených důkazů nevyplývá". Proto také krajský

soud částečně vyhověl odvolání státního zástupce, neboť dospěl

k závěru, že jednání stěžovatele mělo být posuzováno podle novely

trestního zákona č. 112/1998 Sb. a nikoliv podle trestního zákona

účinného před touto novelou, jak učinil Městský soud v Brně, neboť

jednání stěžovatele (obžalovaného) bylo ukončeno až dne 3. 9.

1998. Krajský soud konečně uvedl, že výkon trestu byl stěžovateli

odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

V záhlaví označené rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel

ústavní stížností. V ní především namítá, že odvolací soud vydal

nesprávný výrok, neboť stěžovatel nežádal o povolení odkladu

výkonu uloženého trestu a žádný takový procesní úkon v jeho věci

podán nebyl. Proto se stěžovatel domnívá, že krajský soud měl na

mysli podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu

v trvání jednoho roku § 58 odst. 1 písm. a) trestního zákona,

avšak dopustil se v tomto směru pochybení.

Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na

obhajobu a k obcházení zásad trestního řízení. Trestní řízení bylo

zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998. Již předtím,

dne 4. 9. 1998 byl však sepsán protokol o vydání (odnětí) věci (§

78 trestního řádu), v němž je uvedeno, že stěžovatel dobrovolně

pracovníkům policie vydal rostliny indického konopí, které sám

vypěstoval. Z tohoto protokolu obecné soudy vycházely jako

z důkazu, svědčícího o vině stěžovatele, protože se prý jednalo

o neodkladný úkon (§ 160 odst. 4 trestního řádu). Stěžovatel se

však domnívá, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat

podle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu tak, že měly opatřit

nezbytné vysvětlení a poté teprve sdělit obvinění. Výslech

stěžovatele zaznamenaný v protokolu o vydání věci (popř. jeho

výpověď v něm) nemůže údajně odůvodnit ani to, že by se jednalo

o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Jestliže obviněný po

sdělení obvinění využije svého práva odmítnout vypovídat, nelze

okolnosti spáchání trestného činu objasňovat svědeckým výslechem

policistů, kteří sepisovali protokol o vydání věci. Tím bylo

porušeno základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 40 odst.

3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále uvádí, že jeho podpis na protokolu o vydání

věci v žádném případě automaticky neznamená, že se jedná o věc

v jeho vlastnictví, takový podpis pouze stvrzuje vydání věci.

V daném případě prý totiž z výpovědi svědka H. (policisty)

vyplývá, že se na zahradu předmětného domku dostavil na základě

trestního oznámení a první, na koho se dozvonil, byla babička

stěžovatele paní K., která sdělila, že "je na zahradu doprovodí

vnuk". Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud by se policisté

dozvonili na jiného nájemníka, musel by jim věc (konopí) vydat on

a poté by podepsal i příslušný protokol.

Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že předmětný protokol

neměl být jako důkaz v dané věci vůbec použit, a to i proto, že

v něm nebyl nijak poučen, že má právo odmítnout výpověď. Orgány

činné v trestním řízení tedy měly postupovat tak, že si měly

opatřit nezbytné vysvětlení a teprve potom stěžovateli sdělit

obvinění. Protokol o vydání věci svědčí toliko o tom, že

stěžovatel umožnil vydat věci, důležité pro trestní řízení; rovněž

"výslech policisty provádějícího zajištění věci měl být zamítnut

jako důkaz porušující právo na obhajobu". Stěžovatel proto shrnul,

že sdělení obvinění bylo provedeno dne 9. 9. 1998 a poté byl

stěžovatel vyslechnut jako obviněný, přičemž využil svého práva

a odmítl k věci vypovídat, což učinil také při hlavním líčení.

Protokol o vydání věci ze dne 4. 9. 1998 byl však sepsán ještě

před sdělením obvinění a stěžovatel v něm nebyl poučen jako svědek

podle ustanovení § 100 odst. 1 a 2 trestního řádu a ani nebyl

upozorněn na možnost a právo odmítnout výpověď. Použití tohoto

protokolu proto stěžovatel považuje za porušení svých práv na

obhajobu a za obcházení základních zásad trestního řízení.

Jestliže totiž stěžovatel byl podezřelý ze spáchání trestného

činu, mělo být postupováno dle ustanovení § 158 odst. 3 trestního

řádu (tzn. opatřit si nezbytné vysvětlení) a poté mu sdělit

obvinění. "Provedení protokolu o vydání věci svědčí jedině o tom,

že navrhovatel měl u sebe, respektive umožnil vydat věci, důležité

pro trestní řízení. Nic jiného z tohoto protokolu pak nevyplývá."

Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis zn. 6 T 6/99

a dále zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům

řízení - Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně

a vedlejším účastníkům řízení - Městskému státnímu zastupitelství

v Brně a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně.

Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění rozsudku,

který v této věci vydal a sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Brně konstatoval, že námitky ohledně chybné

části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně jsou opodstatněné,

neboť správně mělo být ve výroku uvedeno, že trest odnětí svobody

se "uděluje" na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tato

nesprávnost citace ustanovení trestního zákona prý však nijak

neovlivnila věcnou správnost rozsudku. Ohledně dalších námitek

stěžovatele se krajský soud odvolal na odůvodnění napadeného

rozsudku, který vychází z toho, že protokol sepsaný v souvislosti

s vydáním věci, pořízený před sdělením obvinění, je třeba

považovat za neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4

trestního řádu a jedná se proto o důkaz použitelný při posouzení

otázky viny obviněného, neboť byl pořízen v souladu s příslušnými

ustanoveními trestního řádu. Krajský soud souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Městské státní zastupitelství v Brně rovněž souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní

stížnosti uvedlo, že ve výroku citovaného rozsudku krajského soudu

došlo k nesprávné formulaci, nicméně se prý jedná jen o písařskou

chybu a stěžovatel měl na toto pochybení upozornit soud, který by

je byl zhojil vydáním opravného usnesení. Protokol o vydání věci

nebyl jediným důkazem, na základě něhož byl stěžovatel shledán

vinným ze spáchání předmětného trestného činu a je věcí soudu

důkazy hodnotit volně (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Práva

a povinnosti osoby povinné vydat věci důležité pro trestní řízení

nejsou zákonem upraveny a nelze prý proto tvrdit, že by tímto

způsobem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu.

Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti

nevyjádřilo, neboť současně byl podán podnět ke stížnosti pro

porušení zákona.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem

ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů

a nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před

nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená

základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že

důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy,

pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov.

např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Ústavní

soud totiž při své činnosti bdí nad dodržováním principu

materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost

omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních

předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených

principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních

zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky.

Proto se v této souzené věci Ústavní soud zaměřil na otázku, zda

v tomto případě neexistuje nepřiměřený nesoulad mezi vykonanými

skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.

Stěžovatel v první řadě namítá, že trestní řízení bylo

zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998, byť již dne

4. 9. 1998 byl sepsán protokol o vydání věci; proto namítá, že

předmětný protokol neměl být v dané věci jako důkaz vůbec použit.

Jak vyplývá z výše uvedeného obsahu napadených rozsudků obecných

soudů, obecné soudy zmiňovaný protokol o vydání věci považovaly za

důkaz, přičemž z kontextu věci je zřejmé, že se jednalo o důkaz

rozhodující. Krajský soud v Brně k této otázce uvedl, že se

jednalo o neodkladný úkon ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4

trestního řádu a proto jej jako důkaz akceptoval.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 160

odst. 4 trestního řádu je neodkladný úkon takový úkon, který

vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese

z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude

zahájeno trestní stíhání. V souzené věci proto Ústavní soud nijak

nezpochybňuje postup policistů, kteří se stěžovatelem sepsali

protokol o vydání věci a skutečnost, že stěžovatel jim ve smyslu

ustanovení § 78 odst. 1 trestního řádu předmětné rostliny vydal.

Nicméně z této samotné skutečnosti nelze dovozovat (jak správně

upozorňuje stěžovatel), že stěžovatel byl vlastníkem těchto

rostlin, neboť podle citovaného ustanovení je povinen vydat věc

důležitou pro trestní řízení ten, kdo má tuto věc "u sebe".

Z gramatického a logického výkladu tohoto ustanovení je však

zřejmé, že vydávající osoba nemusí být nutně i vlastníkem této

věci.

Ústavní soud tedy akceptuje předmětný protokol o vydání věci,

avšak pouze jako listinný důkaz o tom, že stěžovatel dne 4. 9.

1998 policistům vydal rostliny indického konopí. Skutečnost, že

v tomto protokolu je výslovně uvedeno, že se jedná o rostliny

vypěstované stěžovatelem (přičemž při hlavním líčení před Městským

soudem v Brně stěžovatel své vyjádření uvedené ve zmíněném

protokolu popřel, č.l. 61), však není možno použít jako důkaz

o vině stěžovatele, stejně tak jako není možno z protokolu

a z toho, že rostliny policistům vydal právě stěžovatel, dovodit,

že stěžovatel byl jejich vlastníkem. Pokud byl totiž tento

protokol jako důkaz o vině stěžovatele použit, došlo tím

k obcházení zásad trestního řízení a v konečném důsledku

i stěžovatelova práva na obhajobu.

Jinak řečeno, smysl neodkladného úkonu (roz. § 160 odst. 4

trestního řádu) spočívá v tom, aby bylo zabráněno nebezpečí jeho

zmaření, zničení nebo ztráty z hlediska účelu trestního řízení.

Protože se však jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož

jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení

trestního stíhání, je nutno i tuto výjimku interpretovat

restriktivně. Jestliže tedy v souzené věci bylo neodkladným úkonem

vydání rostlin konopí, není možné - a to bylo by i v rozporu

s materiálně chápanými principy právního státu, resp. trestního

řízení - tento úkon vykládat natolik širokým způsobem (jak to

učinily obecné soudy), že protokol pořízený při vydání věci je

zároveň i důkazem, potvrzujícím vinu stěžovatele. Je totiž zřejmé,

že při vydávání rostlin konopí stěžovateli nebylo zaručeno jeho

právo na obhajobu a nebyl ani náležitým způsobem poučen o tom, že

má právo odepřít výpověď (přestože jeho tvrzení v protokolu o tom,

že rostliny vypěstoval, bylo obecnými soudy de facto přijato jako

jeho přiznání). V tomto směru proto obecné soudy - důsledně vzato

- porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele ve smyslu

čl. 40 odst. 3 a odst. 4 Listiny, neboť důkaz protokolem o vydání

věci jako důkaz svědčící o vině stěžovatele vůbec neměly použít.

Vycházeje z těchto úvah se Ústavní soud zabýval ústavností

daného trestního řízení jako celku. To znamená, že se - jak již

bylo uvedeno - především zaměřil na otázku, zda v souzené věci

nedošlo k nepřiměřenému nesouladu mezi výsledky provedeného

dokazování a mezi právními závěry z něho vyvozenými (viz shora).

V tomto směru Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly

k závěru o stěžovatelově vině - kromě důkazu zmíněným protokolem

o vydání věci - na základě výpovědi svědka H. a na základě toho,

že se rostliny konopí nacházely na zahradě domu, k němuž měli

přístup pouze jeho nájemníci, a to v té části zahrady, o kterou se

měla starat babička stěžovatele.

Jak však vyplývá z výpovědi svědka H. při hlavním líčení před

Městským soudem v Brně (č.l. 66 a 67), tento svědek pouze popsal

okolnosti, za nichž k vydání rostlin konopí došlo a jehož se jako

policista účastnil a k osobě stěžovatele toliko uvedl, že

policistům řekl, že ví, proč přišli a že chtěl vědět, kdo na něj

podal trestní oznámení. Součástí předmětného spisu je rovněž

úřední záznam ze dne 4. 9. 1998 (tedy vyhotovený ještě před

sdělením obvinění), podepsaný npor. H. a ppor. P. (č.l. 18),

z něhož vyplývá, že stěžovatel jim údajně sdělil, že indické

konopí skutečně na zahradě pěstoval, měl je prý pouze pro svoji

potřebu, popsal způsob jejich zpracovávání a využití a poté jim

rostliny na jejich žádost vydal. S ohledem na skutečnost, že tento

úřední záznam byl vyhotoven ještě před sdělením obvinění, tzn.

před zahájením trestního stíhání, a nejedná se o důkaz, který byl

v hlavním líčení proveden (§ 220 odst. 2 trestního řádu), však

není možné k němu přihlížet.

Rovněž z dokázané skutečnosti, že do předmětné zahrady měli

zásadně přístup pouze nájemníci domu, přičemž však klíč od domu

nebyl žádným způsobem zajištěn a bylo si proto možno opatřit jeho

duplikát (viz výpověď svědka I. P., citovanou také v odůvodnění

napadeného rozsudku Městského soudu v Brně) a z toho, že se

rostliny konopí nacházely v té části zahrady, o kterou se starala

babička stěžovatele (a které stěžovatel pomáhal), nelze bez

jakýchkoliv důvodných pochybností dovodit závěr, že se uvedeného

trestného činu stěžovatel dopustil.

Na základě zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl

k závěru, že v daném případě vina stěžovatele bez jakýchkoliv

důvodných pochybností ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního

řádu - za současného stavu věci - prokázána nebyla a že tedy došlo

ke zmíněnému nepřiměřenému nesouladu mezi zjištěným skutkovým

stavem a právními závěry z tohoto stavu dovozenými, tzn. výpověď

svědka H. při hlavním líčení před Městským soudem v Brně ani

důkazy svědčící (pouze) o tom, že stěžovatel měl - společně

s jinými osobami - přístup k té části zahrady, kde byly nalezeny

rostliny konopí, totiž nemohou vést k jednoznačnému závěru, že se

stěžovatel skutečně dopustil trestného činu, za který byl

odsouzen.

Proto Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky obecné

soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně konstatuje, že

tímto nálezem přirozeně nezaujímá - a ani nemůže zaujímat

- stanovisko k otázce viny stěžovatele a trestu, který mu byl

uložen. Jde pouze o procesní nedostatky, k nimž v souzené věci

došlo.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pochybení krajského soudu

shledal také ve formulaci výroku napadeného rozsudku Krajského

soudu v Brně, což ostatně Krajský soud v Brně ve vyjádření

k ústavní stížnosti sám uznal. Nicméně samotné toto pochybení by

k závěru o protiústavnosti trestního procesu jako celku vést

nemohlo.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti

zcela vyhověl a napadené rozsudky Městskéhosoudu v Brně

a Krajskéhosoudu v Brně zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 9. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru