Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 129/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Bruntál
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.129.11.1
Datum podání13.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 161 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 129/11 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem Příkop 2a, 604 27 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 3 T 213/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 6 To 382/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 814/2010, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 3 T 213/2008 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 6 To 382/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž tento soud k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 10 ks pětitisícových bankovek číselně specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Dále napadl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 814/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že s úmyslem dosáhnout pro společnost AD7 s. r. o. zvýhodnění v souvislosti s vyhlášeným výběrovým řízením na akci "Praní prádla pro SZZ Krnov, p. o.", a to získat informace o cenových nabídkách případných konkurentů a ověřit si tak konkurenceschopnost jejich cenové nabídky, v kanceláři Ing. K. S., provozně technického náměstka Sdruženého zdravotnického zařízení Krnov, se kterým jako jednatel společnosti AD7 spol. s r. o. projednával otázky spojené s vyhlášením daného výběrového řízení, do kterého se jeho firma přihlásila, Ing. S. uvedl, že "má zpracovánu cenovou nabídku, jestli by se na to mohl podívat", při odchodu z kanceláře zanechal na stole Ing. S. složku s písemnostmi týkajícími se zakázky i s cenovou nabídkou, včetně obálky, ve které Ing. K. S. nalezl 10 ks bankovek v nominální hodnotě 5.000 Kč, přičemž při odchodu z kanceláře Ing. S. sdělil, že "mu potom přes víkend zavolá, aby se jej zeptal, jak se mu nabídka jeví", přičemž výběrové řízení se přímo týkalo uspokojování potřeb občanů v krnovském regionu a šlo tedy o věc obecného zájmu.

Stěžovatel namítá, že shromažďování a hodnocení důkazů v jeho trestní věci bylo vedeno jednostranně. Přitom soudy jsou samy povinny dokazování doplnit v rozsahu potřebném pro rozhodnutí i bez návrhu jednotlivých procesních stran. Kdyby se orgány činné v trestním řízení blíže a odpovědněji zabývaly osobou klíčového svědka ing. S., musely by zjistit, že pozdější vítěz výběrového řízení o předmětnou zakázku, podnikatel V. Š., je prostřednictvím společnosti Krnovská prádelna s.r.o. spojen s tímto klíčovým svědkem. Statutárním zástupcem společnosti Krnovská prádelna s.r.o. byl totiž (a to až do 24. srpna 2010) pan M. S. Je tedy evidentní, že klíčový svědek pan ing. S. měl a má osobní zájem na výsledku předmětné veřejné soutěže a byl proto zaujatou osobou. V tomto světle se pak jeví závěr soudů o jeho věrohodnosti jako pochybný. Stěžovatel pak pokazuje i na tu skutečnost, že k založení společnosti Krnovská prádelna s.r.o. došlo nedlouho předtím, co nemocnice ukončila praní ve vlastním zařízení a tuto činnost dočasně vykonával pozdější vítěz výběrového řízení pan Š. Tato časová souvislost vzbuzuje důvodné pochybnosti o regulérnosti tohoto výběrového řízení a to nikoliv na stěžovatelově straně.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ostatní účastníci a vedlejší účastníci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 213/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Co se týče v ústavní stížnosti uváděných skutečností, které by měly zpochybňovat nezaujatost svědka S. a regulérnost předmětného výběrového řízení, tato tvrzení měl stěžovatel uplatnit v řízení před soudem prvého a druhého stupně. Jak již vyplývá z výše vyloženého, Ústavnímu soudu nepřísluší činit úkony k doplnění dokazování provedenému obecnými soudy.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru