Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 129/06 #1Nález ÚS ze dne 22.10.2008Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /soud... více
Věcný rejstříkpetit/vady
legitimace/aktivní
žaloba/náležitosti
žaloba/změna
lhůta
Prekluze
neplatnost
Valná hromada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 179/51 SbNU 217
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.129.06.1
Datum vyhlášení22.10.2008
Datum podání07.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 183, § 131

59/2005 Sb.

99/1963 Sb., § 42 odst.4, § 79 odst.1, § 219


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí odvolacího soudu nesmí být překvapivé; proto je odvolací soud, pokud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně na základě odlišného právního názoru, povinen účastníky řízení s takovým názorem seznámit a umožnit jim se k němu vyjádřit. Pokud tak nepostupuje, porušuje zásadu dvojinstančnosti řízení a tím i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Z. B. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 ve výroku I. písm. a). Ústavní soud zamítl ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2007 č. j. 29 Odo 1233/2006 - 281.

Narativní část

Usnesením ze dne 31. 1. 2005 č. j. Cm 1147/2003-153 zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení neplatnosti několika usnesení valné hromady společnosti Jihočeská drůbež, a.s. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) s tím, že žaloba není opodstatněná. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil v části týkající se usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, kterým bylo rozhodnuto o změně stanov společnosti (výrok napadený ústavní stížností), ve zbývající části rozhodnutí změnil tak, že ostatní usnesení valné hromady vedlejšího účastníka jsou neplatná. Stěžovatel podal proti potvrzujícímu výroku dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pod výrokem I. dovolání stěžovatele odmítnuto.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud označil postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž založil své rozhodnutí na jiném právním posouzení, za vadný. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že nebylo zjištěno, že by napadená usnesení valné hromady byla přijata v rozporu se zákonem nebo stanovami, či v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel rozšířil žalobu až po uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené v § 131 odst. 1 ve spojení s § 183 obchodního zákoníku, a proto v době rozšíření žaloby již k takovému úkonu nebyl aktivně legitimován. V tomto případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem I. stupně, a účastníky řízení se svým odlišným právním názorem neseznámil a neumožnil jim se k němu vyjádřit. Pro stěžovatele bylo jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým. Takovým postupem odvolací soud porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

S ohledem na to, že usnesení soudu I. stupně bylo vydáno dne 31. 1. 2005, tedy před nabytím účinnosti novely č. 59/2005 Sb. týkající se § 219 o. s. ř., kterou bylo umožněno odvolacím soudům potvrdit rozhodnutí soudu I. stupně, je-li ve výroku správné, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadní právní úpravy. Ústavní soud však upozornil, že ani tato nová úprava nijak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, proto i po účinnosti zmíněné novely je odvolací soud povinen seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem v případě, že rozhodnutí soudu I. stupně potvrdí.

Ústavní soud naopak zamítl ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné pochybení relevantní z pohledu ústavně zaručených práv.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 129/06 ze dne 22. 10. 2008

N 179/51 SbNU 217

Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. října 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. B., CSc., proti výroku I. písm. a) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 a proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007 č. j. 29 Odo 1233/2006-281, kterými bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelovy žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti Jihočeská drůbež, a. s., se sídlem Vodňany, Radomilická 886, okres Strakonice, PSČ 389 01, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 se ve výroku I. písm. a) zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedené části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích 13 Cm 1147/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 12. 12. 2003 domáhal vyslovení neplatnosti několika usnesení valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 2. 10. 2003. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2005 č. j. 13 Cm 1147/2003-153 žalobu zamítl s odůvodněním, že nebylo zjištěno, že by usnesení valné hromady byla přijata v rozporu se zákonem nebo stanovami či v rozporu s dobrými mravy takového rázu, které by odůvodňovaly opodstatněnost žaloby. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 usnesení soudu prvního stupně v části týkající se usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, kterým bylo rozhodnuto o změně stanov společnosti, potvrdil, ve zbývající části usnesení krajského soudu změnil tak, že ostatní usnesení valné hromady vedlejšího účastníka jsou neplatná. Stěžovatel napadl ústavní stížností část výroku Vrchního soudu v Praze, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně, současně podal proti napadané části výroku dovolání. Dovolání podal také vedlejší účastník, a to proti části výroku, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007 č. j. 29 Odo 1233/2006-281 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto (výrok I.) a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 bylo ve výroku, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.).

4. Za této procesní situace lze uzavřít, že podaná ústavní stížnost splňuje po formální stránce náležitosti požadované zákonem, neboť stěžovatelem napadená část výroku Vrchního soudu v Praze je pravomocná a dovolání podané stěžovatelem do této části výroku bylo Nejvyšším soudem jako nepřípustné odmítnuto, stěžovatel tedy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

5. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze pochybil, když potvrdil zamítnutí žaloby ohledně usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, kterým bylo rozhodnuto o změně stanov společnosti, neboť není pravda, že podáním ze dne 7. 6. 2004 rozšířil stěžovatel po uplynutí prekluzivní lhůty dle ustanovení § 131 odst. 1 ve spojení s § 183 obchodního zákoníku svůj původní návrh o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o změně stanov. Stěžovatel tvrdí, že se nejednalo o rozšíření návrhu o další usnesení valné hromady, nýbrž o odstranění vady podání, ke které došlo administrativní chybou při psaní návrhu. Stěžovatel uvádí, že v čl. I. žaloby označil všechna usnesení, která byla valnou hromadou vedlejšího účastníka dne 2. 10. 2003 přijata, včetně usnesení o změně stanov společnosti, za neplatná, také dále v textu žaloby je usnesení valné hromady o změně stanov společnosti opětovně zmiňováno. Dle stěžovatele žaloba splňovala veškeré náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., když zákon nestanoví přesnou formu, pokud jde o požadavek na uvedení, čeho se navrhovatel domáhá, ten může vyplynout z obsahu návrhu. Stěžovatel má za to, že z celého obsahu jeho návrhu na zahájení řízení, jeho argumentace a důvodu jeho podání bylo zřejmé, že napadá neplatnost všech usnesení valné hromady. Z obsahu návrhu nelze dovodit, proč by se stěžovatel, který shledal usnesení valné hromady o změně stanov neplatným, nedomáhal určení jeho neplatnosti, za existence takového logického rozporu mezi tvrzeními uvedenými v textu žaloby a petitem bylo namístě, aby soud vyzval stěžovatele k odstranění takové vady, avšak dříve, než tak mohl učinit, odstranil vadu sám stěžovatel podáním ze dne 7. 6. 2004. Soud prvního stupně takové odstranění vady považoval za dostatečné a rozhodl o návrhu stěžovatele ve vztahu ke všem usnesením valné hromady, včetně usnesení o změně stanov společnosti. Pokud by dle stěžovatele představovalo jeho podání rozšíření žaloby, tedy změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., musel by soud rozhodnout o připuštění či nepřipuštění takové změny návrhu a změněný návrh doručit vedlejšímu účastníkovi. Dle stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu, který podání ze dne 7. 6. 2004 posoudil jako rozšíření návrhu, postrádá jakékoli odůvodnění rozporu závěru o rozšíření žaloby a nedodržení zákonného postupu dle § 95 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel uzavírá, že právo na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ve smyslu § 183 ve spojení s § 131 obchodního zákoníku podáním žaloby u soudu uplatnil. Náležitosti návrhu je třeba posuzovat dle ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že neobsahuje-li návrh všechny náležitosti či je nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolá předpokládané následky, naopak hmotněprávní účinky spojené s podáním návrhu jsou zachovány i v případě podání návrhu neobsahujícího vůbec žádný petit, v takovém případě soud vyzve žalobce k odstranění vad návrhu a k přesné specifikaci toho, čeho se žalobou domáhá. Výklad odvolacího soudu ohledně posouzení podání ze dne 7. 6. 2004 jako rozšíření žaloby tak stěžovatel považuje za výsledek extrémní interpretace, jež vybočuje z mezí ústavnosti. Stěžovatel dále napadá skutečnost, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí části žaloby, aniž by se jím meritorně zabýval, ačkoli dle § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, jen je-li věcně správné, věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Ve věci stěžovatele odvolací soud naopak shledal věcné závěry soudu prvního stupně nesprávnými, a proto jeho rozhodnutí z větší části změnil, zbytek žaloby potvrdil na základě odlišných právních závěrů, než o které opíral své rozhodnutí soud prvního stupně. Tímto postupem odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť taková změna v právním náhledu odvolacího soudu je důvodem pro kasační rozhodnutí, a z hlediska ústavněprávního tak bylo stěžovateli odepřeno právo vyjádřit se k takovému rozhodnutí, případně předložit nové důkazy.

6. Stěžovatel uzavírá, že odvolací soud nedodržel principy řádného řízení, když vycházel v napadeném rozhodnutí z ústavně nonkonformní interpretace zákona, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a neodůvodnil řádně své rozhodnutí, čímž zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 a 90 Ústavy České republiky.

7. Podáním ze dne 22. 10. 2007, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2007, doplnil stěžovatel ústavní stížnost tak, že napadá i výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007 č. j. 29 Odo 1233/2006-281, kterým Nejvyšší soud odmítnul jeho dovolání jako nepřípustné, když neshledal, že stěžovatelem dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam po právní stránce.

II.

8. Relevantní znění článků Ústavy, k jejichž porušení podle stěžovatele došlo, je následující:

9. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

10. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

11. Ustanovení čl. 1 Ústavy zní: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

12. Ustanovení čl. 90 Ústavy zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

III.

13. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

14. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení.

16. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost je předčasná, neboť stěžovatel podal proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dne 6. 3. 2006 u Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání. I pokud by se však Ústavní soud stížností po věcné stránce zabýval, nelze s námitkami stěžovatele souhlasit, neboť je správný závěr Vrchního soudu v Praze, že žaloba, pokud jde o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o změně stanov, byla podána skutečně po uplynutí tříměsíční lhůty, když žalobou ze dne 15. 12. 2003 se stěžovatel vyslovení neplatnosti takového usnesení nedomáhal. Dle vedlejšího účastníka vyplývá to, čeho se stěžovatel domáhá, z žalobního petitu, který obsahuje jiná usnesení valné hromady, nikoli usnesení valné hromady o změně stanov, skutečnost, že se stěžovatel na jiných místech žaloby o takovém usnesení zmiňuje, není rozhodující. Petit žaloby je dle vedlejšího účastníka zcela jasný, nejedná se proto o rozpor žaloby, neboť žalobce se nemusí domáhat vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady a ani z textu žaloby nevyplývá úmysl stěžovatele domáhat se vyslovení neplatnosti právě všech usnesení valné hromady. Z tohoto pohledu je podání stěžovatele ze dne 7. 6. 2004 skutečně rozšířením návrhu, nikoli opravou zřejmé nesprávnosti. Opačný výklad by znamenal zvýhodnění stěžovatele jako jedné z procesních stran a obcházení hmotněprávních ustanovení zákona o prekluzivních lhůtách, kdy žalobce by mohl tzv. opravou přivodit vrácení jednou zaniklého práva, což je v rozporu s principem právní jistoty. Závěrem vedlejší účastník uvádí, že také on podal proti napadenému rozhodnutí dovolání. K doplnění ústavní stížnosti se vedlejší účastník vyjádřil obsáhlým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2008, ve kterém zejména uvádí, že stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno posuzovat jako dvě samostatné ústavní stížnosti, přičemž ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považuje vedlejší účastník za předčasnou a ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelnou. Ve věci samé vedlejší účastník upozorňuje, že podle § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné a nejsou-li dány podmínky pro použití § 219a nebo 220 o. s. ř., pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně je tedy významné pouze znění výroku napadeného rozhodnutí, nikoli právní závěry tento výrok odůvodňující. Vedlejší účastník dále zdůrazňuje, že rozsah žalobního petitu byl zcela v dispozici stěžovatele, pokud opomněl v petitu uvést jedno z usnesení valné hromady, je třeba tuto skutečnost přičíst k tíži stěžovatele, nikoli dalších účastníků řízení. Vedlejší účastník také konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí postupoval zcela v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a také v této části je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

17. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejšího účastníka stěžovateli a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil. Stěžovatel v replice odkázal na svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a v odborném stanovisku JUDr. K. Š., Ph. D., které zaslal Ústavnímu soudu na podporu svých právních závěrů. Stěžovatel v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že procesní úkony účastníků je třeba posuzovat podle jejich obsahu jako celek, absence části petitu žaloby ve věci stěžovatele je tedy pouze administrativním pochybením, opačné právní hodnocení je odepřením práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

18. Při ústním jednání dne 22. 10. 2008 nebyly stěžovatelem ani vedlejším účastníkem předloženy žádné další návrhy na doplnění dokazování ve věci.

IV.

19. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, neboť postupem Vrchního soudu v Praze došlo k stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

20. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

21. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k přezkoumání námitky stěžovatele, že jeho podáním ze dne 7. 6. 2004 byla odstraněna pouhá zřejmá nesprávnost návrhu a že návrh poté, co byla předmětná vada odstraněna, splňuje veškeré náležitosti ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř. a je podán jako celek ve lhůtě stanovené v § 131 odst. 1 obchodního zákoníku, zkoumal, zda byl správný procesní postup Vrchního soudu v Praze, který výrokem I. písm. a) napadeného usnesení potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části týkající se usnesení valné hromady vedlejšího účastníka, kterým bylo rozhodnuto o změně stanov společnosti, ačkoliv měl na věc jiný právní názor než soud prvního stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že takovým postupem odvolacího soudu došlo nejen k porušení ustanovení § 219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti stěžovatele jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

22. Ústavní soud vycházel při svých právních závěrech ze své dosavadní konstantní judikatury, podle níž jsou soudy povinny interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ve svých nálezech [např. ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/99 (N 5/25 SbNU 35), ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 765/02 (N 65/30 SbNU 141), ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 349/05 (N 69/45 SbNU 119)] Ústavní soud uvedl, že "Dle § 221 odst. 1 o. s. ř., nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.".

23. Nutno konstatovat, že i v projednávaném případě nastala obdobná situace, na niž dopadají výše citované nálezy Ústavního soudu, když odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž založil své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl s odůvodněním, že nebylo zjištěno, že by usnesení valné hromady byla přijata v rozporu se zákonem nebo stanovami či v rozporu s dobrými mravy takového rázu, které by odůvodňovaly opodstatněnost žaloby, odvolací soud část výroku, kterou potvrdil usnesení soudu prvního stupně, odůvodnil skutečností, že stěžovatel rozšířil žalobu po uplynutí prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 131 odst. 1 ve spojení s § 183 obchodního zákoníku, přičemž dle soudu stěžovatel v době podání, respektive rozšíření žaloby již k tomuto úkonu neměl aktivní věcnou legitimaci ve smyslu § 183 a § 131 odst. 1 obchodního zákoníku. V důsledku uvedeného se však otázky týkající se uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby a nedostatku aktivní věcné legitimace na straně stěžovatele staly předmětem pouze jednoho stupně soudního řízení, a to řízení odvolacího. Stěžovateli tak bylo upřeno právo vyjádřit se k názoru odvolacího soudu, když v řízení před soudem prvního stupně nebyl argument rozšíření žaloby po zákonné lhůtě a nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatele vznesen. Takovým postupem došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel měl možnost sjednání nápravy pouze v rámci mimořádných opravných prostředků, jeho dovolání však bylo odmítnuto. Napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatele rozhodnutím překvapivým, proti němuž se nemohl v řízení jakkoli bránit. Již tato skutečnost je ve světle shora citovaných nálezů s to zasáhnout do ústavně garantovaných práv stěžovatele, neboť změna právního náhledu nevedoucí ke změně prvostupňového rozhodnutí by měla vést ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu.

24. Odvolacísoud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, tedy porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

25. Ústavnísoud si je vědom skutečnosti, že výše uvedené (včetně citovaných nálezů Ústavního soudu) se vztahuje k právnímu stavu platnému do dne 31. 3. 2005. Dne 1. 4. 2005 vstoupil v účinnost zákon č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem (čl. I. bod 29) se dosavadní znění ustanovení § 219 o. s. ř. mění tak, že se za slovo "je-li" vkládají slova "ve výroku", ustanovení § 219 o. s. ř. tedy zní tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy tak dochází k oslabení zásady dvojinstančnosti řízení, kdy odvolací soud může potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož výrok je věcně správný, i když založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci. Ani tato nová právní úprava však nezbavuje odvolací soud dostát zákonem (§ 118a o. s. ř.) mu uložené povinnosti a s takovým právním názorem účastníka řízení seznámit. Vzhledem ke skutečnosti, že podle přechodných ustanovení k zákonu č. 59/2005 Sb. (čl. II. bod 2) platí, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, přezkoumával Ústavní soud rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydaného dne 31. 1. 2005, tedy před nabytím účinnosti tohoto zákona, podle dosavadní právní úpravy, jak je uvedeno výše.

26. Ústavnísoud naopak nevyhověl stěžovateli v části ústavní stížnosti, kterou napadá i výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007 č. j. 29 Odo 1233/2006-281, kterým Nejvyšší soud odmítnul jeho dovolání jako nepřípustné, když neshledal, že stěžovatelem dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Zde Ústavní soud konstatuje, že již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout, ústavní stížnost tedy není ani v této části důvodná.

27. Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud ústavní stížnosti v části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. písm. a) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 Cmo 217/2005-205 podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a aniž by se zabýval dalšími námitkami stěžovatele, napadenou část výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil, ve zbytku ústavní stížnost jako nedůvodnou podle § 82 odst. 1 citovaného zákona zamítnul.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru