Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1289/10 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
Trest
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1289.10.1
Datum podání03.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 256 odst.4, § 58 odst.1, § 59 odst.1

141/1961 Sb., § 125 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1289/10 ze dne 1. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Radko Stránským, advokátem, se sídlem Dvořákova 646/4, 460 01 Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. 4. 2008, č. j. 56 T 33/2005-219, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 5 Tdo 887/2009, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 4. 2008, č. j. 56 T 33/2005-219 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným jednak trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění zákona č. 38/1994 Sb., jednak trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Za tyto trestné činy mu byl podle § 256 odst. 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 38/1994 Sb., za použití § 35 odst. 1 trestního zákona, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu 5 Tdo 887/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Dle stěžovatele je rozsudek nepřezkoumatelný. Soudy se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou, kdy dokladoval a popsal, jakým způsobem mělo posléze dojít k zaplacení předmětných závazků.

Stěžovatel též namítá, že rozsudek byl vydán, aniž by krajský soud posoudil, zda lhůta 14 let od spáchání posuzované trestné činnosti a 9 let od nápadu věci soudu je přiměřená ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý mimo jiné právo na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána. Výkon vazby v přípravném řízení navíc nebyl zohledněn do výše trestu.

Stěžovatel je proto přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnostní napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci je přesvědčeno, že nebylo porušeno právo obviněného na soudní ochranu. Připouští toliko existenci průtahů v řízení, kdy v tomto směru uvádí následující údaje:

8/1993-7/1994 skutky

15. 8. 1994 datováno trestní oznámení FNM České republiky

15. 8. 1995 obv. Š. zadržen, poté sděleno obvinění, poté vzat do vazby

13. 3. 1996 obv. Š. propuštěn z vazby

6. 11. 1997 doručen státnímu zástupci návrh na podání obžaloby se spisem

22. 12. 1998 podána obžaloba - proti šesti osobám, spis měl cca 13.900 stran

24. 6. 2003 první hlavní líčení - odročeno, pátralo se po pobytu obv. Š.

16-17. 9. 2003 konalo se hlavní líčení, v nepřítomnosti obv. Š., s jeho souhlasem

atd.

Hlavní líčení nebylo nařízeno krajským soudem čtyři a půl roku a to přes opakované dotazy státního zastupitelství adresované i vedení soudu. Ovšem značný podíl na průtazích měl i samotný obviněný - po jeho pobytu muselo být opakovaně pátráno, byl proti němu vydán příkaz k zatčení, odročovalo se hlavní líčení, protože se nedostavil, vždy využil svých práv k podání opravných prostředků, námitek podjatosti, podnětů nejrůznějšího druhu a podobně.

Vrchní soud uvedl, že na stěžovatelovi námitky již reagoval na str. 7-9 svého usnesení, a navrhl stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Nejvyšší soud vyjádřil názor, že oba soudy se dostatečně vypořádaly nejen s rozhodnými skutkovými okolnostmi, ale i s obhajobou stěžovatele, kterou považovaly za vyvrácenou. Délka řízení byla mimořádně dlouhá, což bylo vyjádřeno v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu i v uloženém trestu (viz str. 15 a 16 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 usnesení odvolacího soudu). Dále odkázal na str. 12-17 odůvodnění svého usnesení a Ústavní stížnost navrhl odmítnout.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že na podané ústavní stížnosti trvá.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 56 T 33/2005 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podstatou návrhu stěžovatele je opakování jeho obhajoby, se kterou se obecné soudy v průběhu trestního řízení již vypořádaly. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, v jejich rozhodnutí nenašel. V podrobnostech proto nelze jinak, než na tato odůvodnění odkázat.

Co se týče výše trestu, možno zdůraznit, že ten byl uložen na samé dolní hranici zákonné sazby, a byl též podmíněně odložen. Takto mimořádně mírný trest byl stanoven právě proto, že jím byla reflektována značná délka trestního řízení. Pokud jde o námitku, že výkon vazby v přípravném řízení nebyl do výše trestu zohledněn, touto se navíc Ústavní soud ani nemůže zabývat, neboť stěžovatel ji mohl a měl uplatnit již v řízení před odvolacím soudem, což neučinil (srovnej č. l. 228 a násl. spisu krajského soudu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru