Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1280/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkSmlouva
Zástavní právo
Společné jmění manželů
konkurz a vyrovnání
spoluvlastnictví/podíl
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1280.14.1
Datum podání04.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 35 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1280/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Zdeňka Staňka a Dagmar Staňkové, zast. JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, č.j. 29 Cdo 210/2011-188, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2010,č.j. 9 Cmo 22/2010-149, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.2.2010, č.j. 49 Cm 90/2006-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Boudy, sídlem Wolkerova 2, Blansko, správce konkursní podstaty Vladimíra Matějky, sídlem U Malého lesa 10, Žďár nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). K věci uvedli, že rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se vůči vedlejšímu účastníku domáhali vyloučení ideální jedné třetiny pozemku parc. č. X, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 682 m2, jehož součástí je budova čp. X1, v kat. úz. Město Žďár ze soupisu konkursní podstaty úpadce Vladimíra Matějky. Proti výše tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil; následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl. V další části ústavní stížnosti informovali stěžovatelé o meritu: Vedlejší účastník zapsal shora uvedený spoluvlastnický podíl k nemovitosti do konkursní podstaty úpadce na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 25.8.1993 uzavřené mezi Českou spořitelnou, a.s., jako zástavním věřitelem, a úpadcem Vladimírem Matějkou a prvním stěžovatelem Zdeňkem Staňkem, jako zástavci. Stěžovatelé shledali zápis předmětné nemovitosti do konkursní podstaty za neoprávněný jednak s ohledem na absolutní neplatnost předmětné zástavní smlouvy pro její neurčitost a nesrozumitelnost a jednak s ohledem na její relativní neplatnost uplatněnou druhou stěžovatelkou, která k jejímu uzavření nedala souhlas a o zřízení zástavního práva se dozvěděla až v souvislosti se zápisem spoluvlastnického podílu k nemovitosti do konkursní podstaty. Soud I. stupně se jako předběžnou otázkou zabýval platností předmětné smlouvy o zřízení zástavního práva a dospěl k závěru, že je tato smlouva platná, neboť určitým způsobem zachycuje všechny podstatné náležitosti; současně se zabýval otázkou, zda předmětný spoluvlastnický podíl patří do SJM stěžovatelů a dospěl k závěru, že tento spoluvlastnický podíl je výlučným vlastnictvím prvního stěžovatele, neboť druhá stěžovatelka není samostatnou podnikatelkou, nýbrž spolupracující osobou. Z tohoto důvodu dospěl soud I. stupně k závěru, že druhá stěžovatelka není v řízení aktivně legitimována a nebylo se z jeho pohledu nutné zabývat se námitkou relativní neplatnosti. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že předmětná zástavní smlouva splňuje veškeré náležitosti vyžadované zákonem; odlišně od soudu I. stupně hodnotil otázku, zda projednávaný spoluvlastnický podíl je předmětem společného jmění manželů, když dospěl k závěru, že tento podíl je v SJM stěžovatelů, neboť sporné nemovitosti jsou využívány společností Staplast s.r.o., jejíž jsou oba stěžovatelé jednateli a společníky. Z tohoto důvodu odvolací soud také stěžovatelům přisvědčil v tom směru, že zastavení nemovitosti, náležející do společného jmění manželů není běžnou záležitostí a takový úkon je bez souhlasu druhého manžela neplatný, jestliže se druhý manžel této relativní neplatnosti dovolá. Dle názoru odvolacího soudu se však druhá stěžovatelka relativní neplatnosti nedovolala vůči všem účastníkům právního úkonu, a to konkrétně vůči zástavnímu věřiteli a navíc se neplatnosti nedovolala včas, když zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 27.8.1993 a stěžovatelka se dovolala relativní neplatnosti až žalobou podanou u soudu dne 14.11.2006. Dle názoru Nejvyššího soudu právní posouzení otázky platnosti předmětné zástavní smlouvy ze strany odvolacího soudu odpovídá výkladovým pravidlům, s tím, že ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že nelze při posuzování obsahu této zástavní smlouvy dospět k jinému závěru, než že předmětem zástavy byl vdaném případě rovněž spoluvlastnický podíl prvního stěžovatele; rovněž dospěl k závěru, že právo dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy podléhá promlčení, přičemž promlčecí doba je tříletá a pro určení počátku běhu promlčecí doby je přitom určující okamžik uzavření zástavní smlouvy, nikoli to, kdy se zástavní dlužník o vzniku takového práva dozvěděl.

Podle stěžovatelů porušily obecné soudy jejich ústavně zaručená práva, a to čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol". Porušení základních práv stěžovatelé spatřují v tom, že výše uvedenými soudními rozhodnutími nebyla zajištěna ochrana jejich vlastnického práva k předmětnému spoluvlastnickému podílů proti neoprávněnému zápisu tohoto spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty, neboť tento zápis byl učiněn na základě zástavní smlouvy absolutně neplatné pro její neurčitost a nesrozumitelnost a též s ohledem na její relativní neplatnost uplatněnou druhou stěžovatelkou. V další části stěžovatelé snáší argumenty na podporu svých tvrzení o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy, a to s odkazy na příslušná ujednání ve smlouvě, zejména o vymezení předmětu zástavního práva, a uzavírají, že pro nesrozumitelnost a neurčitost zástavní smlouvy nemohlo vzniknout zástavní právo, které by umožňovalo vedlejšímu účastníkovi zapsat spoluvlastnický podíl stěžovatelů do konkursní podstaty úpadce. Stěžovatelé se ztotožňují s názorem odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl je předmětem jejich společného jmění, a že se druhá stěžovatelka relativní neplatnosti zástavní smlouvy dovolala včas, neboť o tvrzené existenci zástavního práva k zajištění pohledávky úpadce Vladimíra Matějky (pozn. zástavním právem nebyla zajišťována úpadcova pohledávka, ale pohledávka zástavního věřitele) nevěděla a v tomto směru informaci obdržela až v souvislosti s oznámením vedlejšího účastníka, že je předmětný spoluvlastnický podíl zapisován do konkursní podstaty; z tohoto důvodu se druhá stěžovatelka nemohla relativní neplatnosti předmětného právního úkonu dovolat dříve, než se o tvrzeném zástavním právu k závazku úpadce dozvěděla. Z tohoto pohledu

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 1 Dodatkového protokolu

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

II.

Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelé se žalobou u krajského soudu domáhali vyloučení spoluvlastnického podílu k pozemku a stavbě z konkursní podstaty úpadce, do níž byly sepsány z důvodu existence zástavního práva zajišťujícího pohledávku vůči úpadci, avšak stěžovatelé považovali soupis za neoprávněný. Krajský soud, poté, kdy jeho první zamítavý rozsudek byl vrchním soudem zrušen, žalobu zamítl neshledav zástavní smlouvu neplatnou (s konstatováním nedostatku věcné legitimace druhé stěžovatelky, protože nemovitosti nabyl do výlučného vlastnictví první stěžovatel). K odvolání stěžovatelů vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když mu přitakal v závěru, podle kterého smlouva o zřízení zástavního práva, kterou žalobce a) spolu s pozdějším úpadcem (jako zástavní dlužníci) dne 25. srpna 1993 uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s. (jako zástavní věřitelkou) k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdějšímu úpadci (dále jen "zástavní smlouva"), je platná, když "splňuje veškeré náležitosti tohoto typu právního úkonu, vyžadované zákonem (...), neboť je v ní řádně určen předmět zástavního práva (zástava) a také i pohledávka, kterou zabezpečuje". Z obsahu zástavní smlouvy je pak podle odvolacího soudu zcela zřejmé také to, že na jejím základě mělo být zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu obou zástavních dlužníků (tj. u každého z nich v rozsahu ideální 1/3 sporných nemovitostí). Za opodstatněnou neshledal vrchní soud výhradu druhé stěžovatelky, podle níž spoluvlastnický podíl tvořil předmět společného jmění žalobců, zástavní smlouva však byla uzavřena bez jejího souhlasu a je z tohoto důvodu neplatná, neboť zdůraznil, že jakkoli nelze mít zastavení nemovitosti náležející do společného jmění manželů za běžnou záležitost, k níž by nebylo zapotřebí souhlasu druhého manžela, zástavní smlouva může být z tohoto důvodu neplatná jen tehdy, jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá. V posuzovaném případě druhá stěžovatelka tak učinila až v souvislosti s podanou vylučovací žalobou, z čehož je zřejmé, že úkon dovolání se relativní neplatnosti nebyl účinně završen, když jej neuplatnila vůči dalšímu účastníkovi zástavní smlouvy, jímž byl - kromě pozdějšího úpadce - i zástavní věřitel. Dále vrchní soud dodal, že právo na dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy se navíc již promlčelo, neboť nebylo vykonáno v obecné promlčecí době podle ustanovení § 101 obč. zák. a správce konkursní podstaty se námitky promlčení dovolal. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s konstatováním, že stěžovatelé nepředložili žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení významu jejich námitek věnoval část odůvodnění (zejména str. 3 a str. 4 nahoře). Po objasnění principu dvojinstančnosti výslovně uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených již odvolacím soudem nelze - při posuzování obsahu zástavní smlouvy - dospět k jinému závěru, než že předmětem zástavy byl v daném případě rovněž spoluvlastnický podíl prvního stěžovatele ve výši ideální jedné třetiny sporných nemovitostí. Dále vysvětlil konstrukci promlčení práva na uplatnění námitky relativní neplatnosti s důrazem na určení počátku běhu promlčecí lhůty (s odkazy na judikaturu připomenul, že je určují okamžik uzavření zástavní smlouvy, nikoliv to, kdy se zástavní dlužník o vzniku takového práva dozvěděl. Z tohoto důvodu vyhodnotil jako právně bezvýznamnou námitku stěžovatelů, podle níž se druhá stěžovatelka dovolala relativní neplatnosti zástavní smlouvy vůči všem účastníkům smlouvy.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů koncentrovaná do dvou rovin:

- interpretace obsahu zástavní smlouvy,

- předpoklady relativní neplatnosti smlouvy týkající se věci patřící k předmětu společného jmění, zejména podmínky promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti,

obojí ve snaze "povýšit" námitky na ústavně právní relevanci. Z obsahu ústavní stížnosti pak evidentně plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v těchto záležitostech. Tím ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy žalobu stěžovatelů zamítly, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. K nim Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelé nehodlají respektovat zákonná pravidla pro vznik zástavního práva a pro možnost tzv. opomenutého manžela dovolávat se relativní neplatnosti úkonu učiněného druhým z manželů. Z nesprávných představ o těchto právních konstrukcích pak vyplývají i nedůvodné požadavky soustředěné do žaloby na vyloučení zastaveného spoluvlastnického podílu z konkursní podstaty. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo ani k zásahu do práva na ochranu majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, příp. čl. 1 Dodatkového protokolu (omezení vlastnického práva stěžovatelů zástavním právem vzniklo a nadále existuje).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru