Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 128/97Usnesení ÚS ze dne 19.05.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Rakovník
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.128.97
Datum podání16.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 128/97 ze dne 19. 5. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 128/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Gütlerem ve věci ústavní stížnosti města R., zastoupeného advokátem Mgr. I.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, sp.zn. 15 Co 608/94,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 9. 4. 1997 domáhal zrušení výrokové části výše označeného rozsudku krajského soudu, která se týká nákladů řízení. Tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 8.1994, č.j. 4 C 121/94-24, tak, že se odpůrci (stěžovateli) náhrada nákladů řízení nepřiznává. V ostatním byl rozsudek okresního soudu potvrzen, tj. byl zamítnut žalobní návrh, jímž se J.D. a R.D. domáhali určení, že kupní smlouva ze dne 3. 10. 1989, uzavřená mezi nimi jako prodávajícími na straně jedné

a právním předchůdcem stěžovatele československým státem - Krajským investorským útvarem v P. jako kupujícím na straně

1

I. ÚS 128/97

druhé, jejímž předmětem je dům se stavební plochou o výměře 216 m2, katastrální území R., je neplatná.

V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") shledal "důvody hodné zvláštního zřetele", za jejichž existence nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, přičemž tyto důvody soud spatřuje v "okolnostech daného případu". Přestože totiž v řízení nebylo prokázáno, že by navrhovatelé uzavřeli předmětnou kupní smlouvu neplatně, je prý skutečností, že iniciativa k uzavření této smlouvy vzešla od stěžovatele (odpůrce), že v dané lokalitě mělo být vybudováno sídliště a že proto existovala vyhláška o stavební uzávěře na území města R. V této oblasti proto docházelo k výkupu nemovitostí, tedy i nemovitostí navrhovatelů, přičemž za jiných okolností by navrhovatelé předmětné nemovitosti údajně neprodali. Proto by prý vůči nim bylo nepřiměřeně tvrdým opatřením, kdyby měli stěžovateli hradit náklady řízení.

V popsaném postupu krajského soudu stěžovatel spatřuje porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při svém rozhodování vázán zákonem, dále čl. 96 odst. 1 Ústavy, podle něhož mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva a konečně čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Stěžovatel uvádí, že zásada rovnosti účastníků řízení je dále upravena celou řadou ustanovení o.s.ř., přičemž v otázce náhrady nákladů řízení platí, že se řídí zásadně podle výsledku sporu (§ 142 o.s.ř.). Možnou odchylku, kterou připouští ustanovení § 150 o.s.ř., tj. "důvody hodné zvláštního zřetele", považuje stěžovatel v souzené věci za nepřípustnou, neboť krajský soud je prý nijak nespecifikoval a tím údajně došlo k porušení výše uvedené zásady rovnosti účastníků řízení. V důsledku postupu krajského soudu by prý mohlo dojít k nárůstu množství soudních

2

I. ÚS 128/97

podání i proti jiným obcím, neboť osoby podávající příslušné žalobní návrhy by měly jiné postavení než obce, protože by jim v případě neúspěchu ve sporu nehrozila povinnost úhrady nákladů řízení.

Ústavní soud námitky stěžovatele nesdílí.

Pokud ústavní stížnost uvádí, že v souzené věci došlo k porušení zásady rovnosti, konstatuje ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou, že nerovnost, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující již samu podstatu rovnosti, což se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. Rovnost tedy vyžaduje relaci k jiné sociální hodnotě (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/95, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4., Praha, C.H. Beck 1996, str. 217 a 218). Taková situace však v souzené věci podle názoru Ústavního soudu nenastala a netvrdil to ostatně ani sám stěžovatel.

Opodstatněnou není ani stěžovatelova námitka, že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. I pokud by ústavní soud odhlédl od skutečnosti, že citované ustanovení je systematicky zařazeno do hlavy čtvrté ústavy, věnované moci soudní, a nejedná se proto o stěžovatelovo subjektivně veřejné právo, je stěžovatelova námitka de facto namířena nikoliv proti porušení zákona ze strany krajského soudu, ale toliko proti posouzení okolností daného případu. Ústavní soud v této souvislosti znovu konstatuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocování rozhodování orgánů veřejné moci, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně chráněných základních práv a svobod a že tedy ani v souzené věci není oprávněn rozhodnutí soudu přezkoumat. Stěžovatel se však dopouští omylu, když tvrdí, že

3

I. ÚS 128/97

krajský soud nikterak nespecifikoval "důvody zvláštního zřetele", pro které stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou tyto důvody uvedeny (viz str. 9, 10) a tedy v tomto směru ústavní stížnosti nelze přisvědčit.

Ústavní soud nesdílí ani domněnku stěžovatele, podle níž by postup krajského soudu mohl zapříčinit nárůst množství soudních podání proti dalším obcím. Z napadeného rozsudku totiž jasně vyplývá, že soud přezkoumal "důvody hodné zvláštního zřetele" podle ustanovení § 150 o.s.ř. zcela konkrétně a vzhledem ke specifickým okolnostem souzené věci. Není proto opodstatněn názor, že by toto rozhodnutí mělo mít povahu precedentu, neboť lze předpokládat, že jednotlivé právní věci, v nichž vystupují či budou vystupovat obce jako účastníci řízení, převážně jsou či budou skutkově i právně různé.

Protosoudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 1997

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru