Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 128/06 #1Usnesení ÚS ze dne 04.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.128.06.1
Datum podání07.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 128/06 ze dne 4. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou v Praze 5, Renoirova 624, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu č.j. 7 C 9/2004-227 ze dne 16. 11. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu č.j. 7 C 9/2004-227 ze dne 16. 11. 2005, jímž byla zamítnuta její žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9.114,- Kč a náhradu škody ve výši 24.300,- Kč. Napadeným rozhodnutím byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Pokud jde o bezdůvodné obohacení žalovaného (otce dítěte), stěžovatelka namítá, že obecný soud opomenul ustanovení § 454 občanského zákoníku; žalovaný se po celou dobu, kdy byla nezletilá v péči matky, na její výživu nic nepřispěl a nedával jí ani žádné dárky. Zdůrazňuje, že si nezletilou oprávněně odvedla v době, kdy bylo v platnosti předběžné opatření, jímž byla svěřena do její péče; není proto pravdivé tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Po změně předběžného opatření nemohla nezletilou předat otci, protože nezletilá byla nemocná a stěžovatelka využila opravné prostředky proti rozhodnutí soudu. Proto po celou dobu od podzimu 2001 do dubna 2002 hradila veškeré náklady na výživu a ostatní potřeby nezletilé sama. Má tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení, protože navíc jednání otce je v rozporu s dobrými mravy.

Pokud jde o náhradu škody, stěžovatelka namítá, že jí vznikly nutné náklady, protože žalovaný jí odmítal dceru vydat a stěžovatelka tak jezdila zbytečně v soudem určenou dobu do Havlíčkova Brodu a zpět. Soud zamítl žalobu s odůvodněním, že se jednalo o prostředky patřící do tehdy trvajícího společného jmění manželů, a proto prý nelze náhradu škody požadovat. Vzhledem k tomu, že soudy takto běžně rozhodují, vzala stěžovatelka podané odvolání zpět, protože je ve špatné ekonomické situaci a nebyla by schopna platit náklady řízení. Stěžovatelka se domnívá, že by dosud uplatňovaná soudní praxe měla být prolomena, protože nelze tvrdit, že výdělky manželů, kteří již spolu několik let nežijí a každý měsíc bez zbytku je spotřebují, jsou jejich společnými penězi. Její případ je zvláštního zřetele hodný, protože manžel se odstěhoval ze společné domácnosti, odvezl sebou hodnotnější věci a neposkytoval jí žádné peněžní prostředky.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 9/2004 vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že v době od 1. 2. 2002 do 18. 4. 2002 měla nezletilou dceru ve své péči, ačkoliv v té době ji měl zajišťovat žalovaný. Tím došlo podle názoru stěžovatelky k jeho bezdůvodnému obohacení. Dále se domáhala náhrady škody za neuskutečněné styky s dcerou za období od 3. 5. 2002 do 31. 12. 2003, neboť otec jí dítě nikdy nevydal. Okresní soud v Havlíčkově Brodu rozsudkem č.j. 7 C 9/2004-227 ze dne 16. 11. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí především uvedl, že žádný z důvodů stanovených v ustanovení § 451 občanského zákoníku pro vznik bezdůvodného obohacení nelze v předmětné věci použít. Daný případ je nutno řešit podle zákona o rodině. Stěžovatelka nemůže požadovat výživné určené dceři svým jménem a pro sebe tak, jak činí v tomto případě. Mohla by tak učinit jménem dítěte v rámci opatrovnického řízení. Z připojeného opatrovnického spisu sp. zn. P 170/2001 vedeného u téhož soudu je však zřejmé, že k rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilé dceři již došlo na základě předběžného opatření a pokud měla po této době nezletilou u sebe, jednala protiprávně v rozporu s daným rozhodnutím. Nemůže proto požadovat po otci dítěte "nějakou" náhradu a zejména ne z titulu bezdůvodného obohacení.

Pokud jde o zamítnutí žaloby o náhradu škody, vycházel soud zejména ze skutečnosti, že v době, za kterou je nárok uplatňován, stále trvalo manželství a tedy i společné jmění manželů. Za této situace částky, které prý stěžovatelka zaplatila svému otci za dopravu na zajištění dopravy, jsou částkami vynaloženými ze společného jmění manželů za trvání manželství, a proto nelze náhradu škody vůči žalovanému uplatňovat.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost vzhledem k ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přípustná. Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V předmětné věci vyplývá ze sdělení stěžovatelky i ze soudního spisu (č.l. 233), že stěžovatelka původně podala proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, které však svým podáním ze dne 26. 1. 2006 vzala zpět a Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 17 Co 86/2006-239 ze dne 6. 3. 2006 odvolací řízení zastavil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že její případ je zvláštního zřetele hodný a zdůrazňuje, že obecné soudy rozhodují v těchto věcech zcela konstantně tak, že za trvání manželství a společného jmění nepřipouštějí vzájemné nároky na náhradu škody. Za této situace stěžovatelka dospěla k závěru, že využití opravného prostředku by bylo zbytečné a v její nepříznivé sociální situaci příliš nákladné.

Ústavní soud za tohoto stavu přihlédl k ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a přijetí ústavní stížnosti neodmítl.

Ústavní soud však dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přisvědčil závěrům soudu I. stupně - pokud jde o tvrzené bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. V předmětné věci usuzuje - shodně s názorem soudu I. stupně - že nelze náklady na výživu nezletilého dítěte požadovat v obecném sporném řízení jako bezdůvodné obohacení, neboť je nutno postupovat cestou zvláštního opatrovnického řízení a náklady na výživu uplatňovat jako nárok nezletilého dítěte. Obecný soud se touto otázkou podrobně zabýval. Jeho právní závěry jsou aplikací jednoduchého práva ústavně konformním způsobem, jsou dostatečně odůvodněné a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces způsobit nemohou.

Ve vztahu k druhému uplatňovanému nároku - náhradě škody za neuskutečněný styk s nezletilou - dospěl Ústavní soud k závěru, že se nejedná o situaci, která by dosahovala roviny ústavněprávní. Rozhodovací praxe obecných soudů o vzájemných nárocích mezi manželi za trvání manželství ve vztahu ke společnému jmění manželů je rovněž založena na aplikaci jednoduchého práva ústavně souladným způsobem. Ústavní soud neshledal důvod k zásadnímu zásahu do zmíněné rozhodovací praxe - z hlediska ústavnosti - a proto i v tomto bodě dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2006

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru