Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1279/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
družstvo/bytové
žaloba/na určení
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1279.20.1
Datum podání04.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 29

99/1963 Sb., § 236, § 243b odst.3, § 237, § 241a, § 80


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1279/20 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo integrovaného domu - Komenského, bytové družstvo, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 27, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3787/2019-520 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 148/2010-471 ze dne 20. 6. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 20 Cm 144/2008-101 ze dne 6. 11. 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva LIAZ, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Želivského 3993/13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou z roku 1999 domáhal proti vedlejšímu účastníkovi a dalšímu žalovanému, jenž v mezidobí zanikl bez právního nástupce, určení vlastnického práva ke specifikovanému bytovému domu v k. ú. Jablonec nad Nisou. Vydání napadených rozhodnutí předcházel složitý procesní vývoj, včetně dvojího kasačního zásahu Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem navázal na kasační rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3461/2007-356 ze dne 25. 9. 2008 a žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodoval napadeným rozsudkem o podaném odvolání stěžovatele podruhé v návaznosti na rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 1008/2011-232 ze dne 13. 11. 2013, kterým byl překonán první z uvedených rozsudků dovolacího soudu, a zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil, byť pro jiné věcné důvody - neshledal naléhavý právní zájem stěžovatele na určení, že byl vlastníkem předmětné nemovité věci ke dni svého vzniku (18. 7. 1995). S ohledem na procesní vývoj řízení odvolací soud v dané fázi řízení nepřipustil změnu žaloby, navrženou stěžovatelem (určení vlastnického práva ke dni rozhodnutí soudu, nikoli ke dni vzniku stěžovatele); pro úplnost však doplnil, že ani tak by žaloba stěžovatele pro věcné důvody (nikoli již nedostatek naléhavého právního zájmu) nebyla úspěšná.

3. Nejvyšší soud, rozhodující ve věci potřetí, odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti; nad rámec toho v odůvodnění vyslovil, že i kdyby stěžovatelovo dovolání nebylo vadné, bylo by nepřípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.

6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); v něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

7. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí; v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.

8. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 i 2 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, jichž se měl Nejvyšší soud dopustit tím, že nenapravil pochybení odvolacího soudu, který, ač shledal ve věci nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva (§ 80 o. s. ř.), zabýval se i věcnou stránkou předmětu řízení; takový postup však judikatura dovolacího soudu vylučuje a dovolací soud porušil svou povinnost předložit věc k rozhodnutí velkému senátu. Věcný závěr odvolacího soudu (vztah zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v rozhodném znění, a zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v rozhodném znění, potvrzený Nejvyšším soudem, je podle stěžovatele extrémní a nenaplňuje požadavky práva na soudní ochranu stěžovatele. Excesivní postup obecných soudů dovozuje stěžovatel z prvního kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ve věci (sp. zn. 28 Cdo 3461/2007), od něhož se podle přesvědčení stěžovatele odvíjel jeho procesní neúspěch.

9. Ústavní soud zdůrazňuje, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

10. Řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu prošlo složitým vývojem, jehož součástí bylo i překonání vlastní judikatury Nejvyššího soudu. Výklad aplikované právní úpravy byl ustálen rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia (č. j. 31 Cdo 1008/2011-232), jehož primární úlohou je právě sjednocení rozkolísané judikatury a překonávání excesivních rozhodnutí. Předmětem přezkumu Ústavního soudu v nynější věci však není citovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu, nýbrž napadené usnesení, jež na ně procesně navazuje.

11. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. má za splněný, předkládá-li dovolacímu soudu pouze polemiku s právním závěrem odvolacího soudu stran nedostatku jeho naléhavého právního zájmu na žalovaném určení vlastnictví ke dni vzniku stěžovatele (§ 80 o. s. ř.); jde-li o polemiku s věcným závěrem odvolacího soudu, že ani kdyby bylo žalováno určení vlastnictví ke dni rozhodnutí soudu, nebyla by žaloba stěžovatele důvodná, zde stěžovatel podle dovolacího soudu nevymezil dovolací důvod (§ 241a o. s. ř.) a neuvedl, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení odvolacího soudu. Ústavní soud má rozhodnutí Nejvyššího soudu za logicky odůvodněné a přesvědčivé a ztotožňuje se s jeho náhledem, že jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.

12. Ústavní soud nepovažoval za nutné ověřovat obsah dovolání stěžovatele vzhledem k tomu, že dovolací soud nad rámec svého závěru o vadnosti dovolání zaujal stanovisko i k variantě, že by dovolání nebylo vadné - v takovém případě by podle něj (z přesvědčivě vyložených důvodů) bylo nepřípustné, neboť odvolací soud posoudil nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, rozvedenou v napadeném usnesení (viz s. 4-5); Nejvyšší soud svým odůvodněním vypořádal i další námitky (např. věcné posouzení odvolacího soudu), které stěžovatel znovu nastoluje Ústavnímu soudu - ten však není další odvolací instancí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Nejvyšší soud své právní posouzení, odlišné od stěžovatelova přesvědčení, odůvodnil přiléhavě a dostatečným způsobem; jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu zásadně nepřípustná.

13. Spatřuje-li stěžovatel exces v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3461/2007, od něhož odvíjí svůj neúspěch ve věci, je k tomu nutno doplnit, že uvedený rozsudek byl jako (skutečně) excesivní překonán rozsudkem velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 1008/2011-232, aniž by však tato skutečnost měla vliv na výsledek řízení, jak je patrno z napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Přestože se tedy obecné soudy v dřívějších fázích řízení patrně dopustily procesních chyb a nesprávného výkladu, vytýkané nedostatky byly v rámci soustavy obecných soudů již napraveny a zásahu Ústavního soudu není v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti (viz také usnesení sp. zn. I. ÚS 3119/08 ze dne 2. 3. 2009, kterým byla pro nepřípustnost odmítnuta dřívější ústavní stížnost stěžovatele proti zmíněnému rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3461/2007) v této fázi řízení již třeba; ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

14. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru