Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1277/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1277.14.1
Datum podání04.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 180/2005 Sb.; o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů); § 7a, § 7b, § 7c, § 7d, § 7e, § 7f, § 7g, § 7i

zákon; 165/2012 Sb.; o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů; § 14, § 15, § 16, § 17, § 18, § 19, § 20, § 21, § 22

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

165/2012 Sb., § 14, § 15, § 16, § 17, § 18, § 19, § 20, § 21, § 22

180/2005 Sb., § 7a, § 7b, § 7c, § 7d, § 7f, § 7g, § 7h, § 7i

280/2009 Sb., § 260, § 259


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1277/14 ze dne 5. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Solar Stříbro, s. r. o., se sídlem Starý Klíčov 143, 345 01 Mrákov, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014, č. j. 7 Afs 114/2013-38, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 15 Af 108/2012-41, spojené s návrhem na zrušení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 5. 2013, č. j. 14781/13/5000-14203-702459, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 30. 10. 2012, č. j. 193327/12/178913507710, o zamítnutí stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a. s.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem odepřel spravedlnost, když na jednu stranu ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce nelze zohlednit ani v řízení před finančním úřadem, ani v soudním řízení na ně navazujícím, na druhou stranu však potvrdil rozsudek krajského soudu, který žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem) zamítl právě z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud nerespektuje závěr Ústavního soudu ve věci zrušení solárního odvodu, kdy Ústavní soud jednoznačně zavázal obecné soudy, aby učinily vše pro spravedlivé řešení věci, jakkoli to může být složité. Stěžovatelka prý od počátku uváděla, že solární odvod na ni má konkrétní, později i Ústavním soudem presumované dopady, a svá tvrzení dokládala důkazy, konkrétně účetnictvím. Dle tvrzení stěžovatelky se však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení nedomohla toho, aby se orgán veřejné moci jejími tvrzeními v tomto smyslu zabýval.

Stěžovatelka má dále za to, že odkaz rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na ustanovení § 260 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, je jen potvrzením odepření spravedlnosti a naprosté nevole orgánů veřejné moci se konkrétními dopady solárního odvodu na výrobce zabývat. Nejvyšší správní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, který se vyjádřil tak, že stěžovatelka měla uvést konkrétní důkazy k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k existenci tzv. rdousícího efektu již ve fázi řízení před finančním úřadem, přestože s ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu neexistuje žádný orgán veřejné moci, který by byl oprávněn v průběhu správního či na něj navazujícího soudního řízení přezkoumat tato stěžovatelčina tvrzení a provést k nim předkládané důkazy. V tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti a porušení bodu 88 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. PI. ÚS 17/11.

Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že ve výpočtech doby návratnosti investice se dosud stále kalkulovalo s tím, že solární daň bude trvat pouze do konce roku 2013 a dále již nebude uplatňována. Tento fakt byl však zákonem č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, a další související zákony, popřen, když nově byl stanoven pro rok 2014 odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 10 % ze stanovené výkupní ceny elektřiny bez DPH. Podmínky pro výpočet garantované patnáctileté návratnosti investic oproti podmínkám uvažovaným v nálezu Ústavního soudu se tedy změnily, a porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti je tak nutno považovat za prokázané.

Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění ke dni 31. 12. 2012, a ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 1274/14, sp. zn. II. ÚS 1275/14 a sp. zn. III. ÚS 1278/14. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1274/14, usnesením ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1278/14, a usnesením ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 1278/14, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.

V nyní projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. II. ÚS 1275/14 cituje: "...Ústavní soud má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že v předmětném řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření, není dán prostor pro posouzení tvrzeného "rdousícího efektu" aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka, neboť tato otázka může být posouzena v rámci řízení o žádosti poplatníka o prominutí daně. Stěžovatelkou tvrzené porušení zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) přitom není případné, neboť z ustanovení § 260 ve spojení s ustanovením § 259 daňového řádu není možno dovodit, že by stěžovatelka nemohla takové řízení iniciovat." Na zbylé části odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaných usnesení Ústavního soudu musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaných zákonných ustanovení, podaný na základě § 74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru