Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1276/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1276.10.1
Datum podání03.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 27

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 88, § 90

94/1993 Sb., § 89


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1276/10 ze dne 20. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou, se sídlem Sladkovského 484, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2010, č. j. 23 Co 583/2009-280, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále také "odvolací soud"), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2009,

č. j. 19 P 466/2000-221, 19 P a Nc 146/2009 (dále také "soud prvního stupně"). Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj, garantované

čl. 3 a 27 Úmluvy o právech dítěte, a právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, v němž obecné soudy rozhodovaly o určení výživného prarodičům.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka podala u Okresního soudu v Pardubicích návrh na určení výživného prarodičům dětí (konkrétně rodičům otce a matce stěžovatelky), který odůvodnila tím, že otec stanovené výživné pro nezletilé děti neplatí. Návrh stěžovatelky byl soudem prvního stupně zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka uvádí, že otec nezletilých dětí byl pro neplnění zákonné vyživovací povinnosti od října 2006 do července 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, kdy za uvedené období dlužná částka činila 66 000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 2. 2010, č. j. 4 T 1/2010-70, byl otec pro neplnění zákonné vyživovací povinnost od srpna 2008 do srpna 2009 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců nepodmíněně. Na výživném pro nezletilé děti má dlužit celkem 138 000,- Kč.

Proti otci je u Okresního soudu v Pardubicích, pod. sp. zn. 35 E 162/2010, rovněž vedeno vykonávací řízení pro dlužné výživné.

Stěžovatelka uvádí, že otec nezletilých dětí je nezaměstnaný, předchozí zaměstnání mu zanikla vždy ještě ve zkušební době, o podporu v nezaměstnanosti nepožádal. Pracuje pouze nárazově, dle stěžovatelky tak, aby neměl příjem, který by mohl být výkonem rozhodnutí postižen.

Potřeby nezletilých synů dle svých tvrzení financuje pouze sama stěžovatelka a její manžel, který má rovněž vyživovací povinnost ke dvěma dětem z předchozího manželství. Prarodiče nepřispívají žádným způsobem.

Stěžovatelka napadá vyslovení názoru odvolacího soudu, že vyživovací povinnost přechází na předky tehdy, pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát z objektivních důvodů. Tímto mělo dojít k porušení práva dítěte na rodičovskou výchovou a péči, neboť otec výživné dlouhodobě neplatí, prarodičům povinnost vyživovat vnuky nebyla uložena a finanční prostředky matky nedosahují takové výše, aby nezletilým dětem zajistila životní úroveň nezbytnou pro jejich tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj.

Stěžovatelka dále postupu odvolacího soudu vytýká, že v podstatě ignoruje potřeby dětí, neboť otec sice za neplnění zákonné vyživovací povinnosti ponese trestní odpovědnost, avšak právo nezletilých na výživné nebude naplněno.

V neposlední řadě stěžovatelka uvádí, že vyživovací povinnost otce je nahrazována namísto plnění od vzdálenějších příbuzných plněním od manžela stěžovatelky, kterého k nezletilým dětem nepojí žádný pokrevní vztah.

Dle stěžovatelky tak napadené rozhodnutí toleruje stav, který nemá oporu v zákoně.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte:

Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.

Čl. 27 Úmluvy o právech dítěte:

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní duchovní, mravní a sociální rozvoj.

Rodič(e) nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nejsou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v souladu s podmínkami daného státu a v rámci svých možností činí potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají, k uskutečňování tohoto práva a v případě potřeby poskytují materiální pomoc a podpůrné programy, zejména v oblasti zabezpečení potravin šatstva a bydlení.

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna opatření nezbytná k zabezpečení obnovy péče o dítě ze strany rodičů nebo jiných osob, které nesou za dítě finanční odpovědnost, ať už na území státu, který je smluvní stranou úmluvy, nebo v zahraničí. Zejména v těch případech, kdy osoby, které nesou za dítě finanční odpovědnost, žijí v jiném státě než dítě, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, podporují přístup k mezinárodním dohodám nebo uzavírání takových dohod a rovněž tak dosahují jiných odpovídajících dohod.

Čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.

Čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod:

Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka podala u Okresního soudu v Pardubicích návrh na určení výživného prarodičům dětí (konkrétně rodičům otce a matce stěžovatelky), který odůvodnila tím, že otec stanovené výživné pro nezletilé děti neplatí. Soud prvního stupně návrh stěžovatelky zamítl, neboť uzavřel, že nejsou splněny předpoklady stanovené § 88 odst. 2 zákona o rodině. Uvedl, že určení výživného prarodičům je nadbytečné, a to s ohledem na poměry matky a předpokládané poměry otce. Výživné prarodičů dle soudu prvního stupně má zajišťovat nejomezenější rozsah vyživovací povinnosti, neboť § 90 o rodině stanoví, že právo na výživné přísluší oprávněným pouze tehdy, pokud to nutně potřebují. Nevěrohodnost osoby otce tak dle soudu prvního stupně nemůže být důvodem pro určení výživného prarodičům.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, v němž mimo jiné uvedla, že ač otec v řízení před soudem prvního stupně projevil snahu dostát své vyživovací povinnosti, jednalo se pouze o účast účelovou s cílem pomoci svým rodičům, aby jim nebyla uložena vyživovací povinnost. Stejně tak dle stěžovatelky mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť z něj nemá být zřejmé, z jakých důkazů soud prvního stupně vycházel. Stěžovatelka tak navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně, event. změnu rozsudku ve smyslu určení výživného prarodičům.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2010, č. j. 23 Co 583/2009-280, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění uvádí, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 88, § 89 a

§ 90 zákona o rodině, resp. po zopakování dokazování sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že v uvedené věci nejsou splněny předpoklady stanovené § 88 odst. 2 zákona o rodině ke vzniku vyživovací povinnosti prarodičů k vnukům. Dle odvolacího soudu toto ustanovení vychází ze skutečnosti, že vyživovací povinnost přechází na předky tehdy, pokud potomci nemohou své vyživovací povinnosti dostát, resp. zákon vychází z objektivní nemožnosti povinných potomků hradit výživné. Otec však, dle názoru odvolacího soudu, se majetkového prospěchu vzdává bez vážného důvodu, a proto je jeho nemožnost platit výživné dána důvody subjektivními. V neposlední řadě odvolací soud uvádí, že není možné, aby vedle sebe obstála dvě rozhodnutí, kdy prvním z nich by byla uložena povinnost platit výživné otci a druhým z nich by byla povinnost platit výživné uložena prarodičům. Pokud by mělo dojít k přechodu povinnosti platit výživné z potomka na předky i v případě nevymahatelnosti výživného pro subjektivní jednání potomka, míjely by se účinkem i trestněprávní prostředky.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecný soud se všemi argumenty stěžovatelky řádně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, řádně odůvodnil.

K otázce aplikace ustanovení § 88 a násl. zákona o rodině, jež upravují vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, Ústavní soud uvádí, že obecný soud uvedená ustanovení aplikoval správně, resp. že jeho postup není v rozporu s čl. 3 a 27 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 Listiny základních práv a svobod. Obecný soud v rámci svého rozhodování správně uzavřel, že aplikace ustanovení § 88 zákona o rodině přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li zde objektivní důvody neplnění vyživovací povinnosti rodičem dítěte. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a odvolací soud správně rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Jestliže tedy odvolací soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelčina přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru