Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 127/99Nález ÚS ze dne 17.10.2001Rozdíl v institutu vydání věci dle §6 a přechodu vlastnického práva dle §8 zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 151/24 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.127.99
Datum vyhlášení20.11.2001
Datum podání09.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/1991 Sb., § 8 odst.3, § 8 odst.5

229/1991 Sb., § 8 odst.1, § 21


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 127/99 ze dne 17. 10. 2001

N 151/24 SbNU 109

Rozdíl v institutu vydání věci dle §6 a přechodu vlastnického práva dle §8 zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů Ing. J. V., J. K-ové, a H. Č-né, proti

rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 607/98, ze dne 8.

12.1998, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 1998, sp. zn.

23 Co 607/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozsudek Krajského

soudu v Praze z 8. 12. 1998, sp. zn. 23 Co 607/98, jímž byl změněn

rozsudek příbramského okresního soudu.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 1995, sp.

zn. 10 C 117/93, ve znění opravného usnesení, bylo částečně

vyhověno žalobě stěžovatelů na přechod vlastnického práva

k nemovitostem ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 229/1991 Sb.,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to

k domu čp. 11 v N. se stavební parcelou č. 16/1, pozemkovou parc.

č. 7/1 a pozemkovou parc. č. 152/1, vše v k. ú. N. Okresní soud

v Příbrami vyhověl návrhu proti 1. vedlejší účastnici E. B-ové

(dále jen "první vedlejší účastnice"), pouze z části tak, že

neuznal za oprávněný nárok stěžovatelů na přechod vlastnického

práva pokud jde o podíl, patřící druhému vedlejšímu účastníkovi J.

B. (dále jen "druhý vedlejší účastník"). Druhý vedlejší účastník

byl dědicem původně žalovaného R. B., který zemřel ještě před

podáním žaloby. Soud usnesením ze dne 16. 9. 1994, č. j. 10

C 117/93-35, řízení proti R. B. zastavil a současně připustil

vstup pozůstalého syna (druhého vedlejšího účastníka) do řízení na

straně žalované. Zamítavé stanovisko, pokud jde o část patřící

druhému vedlejšímu účastníku, odůvodnil prvoinstanční soud tím, že

nárok u soudu byl proti tomuto účastníku podán po uplynutí lhůty

stanovené zákonem, t. zn. po 31. 12. 1992. Okresní soud zároveň

neuznal za oprávněný nárok, týkající se podílů původních

oprávněných osob, které žalobu na přechod vlastnického práva podle

§ 8 zákona o půdě nepodaly. Restituční důvod byl specifikován ve

smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Návrh dle

ust. § 8 zákona o půdě byl podán pouze třemi z původních pěti

osob, které dědictví v tísni odmítly, a to: Ing. J. V., H. Č-nou,

a M. K-ovou, zemřelou dne 3. 8. 1993, do jejíchž práv vstoupily

její dědičky, stěžovatelky M. P-ová aj. K-ová.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas

odvolání. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 7. 1996,

sp. zn. 23 Co 256/96, rozsudek okresního soudu změnil v zamítavém

výroku tak, že rozhodl o přechodu vlastnického práva i ke

zbývajícím částem předmětných nemovitostí s poukazem na běh lhůty

k uplatnění nároků podle novely zákona o půdě platné k 1. 7. 1993

a s poukazem na ustanovení § 21 citovaného zákona.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2

Cdon 128/97, byl však na základě dovolání vedlejších účastníků

rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena k novému

projednání.

Stěžovatelé na základě právního názoru Nejvyššího soudu ČR

své podání doplnili v tom smyslu, že doložili skutečnost, že ve

věci bylo vydáno zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu v Příbrami

i pokud se jedná o dům čp. 11.

Při novém rozhodování o odvolání stěžovatelů krajský soud

vyhověl návrhu stěžovatelů v části týkající se podílu druhého

vedlejšího účastníka, když v souladu s právním názorem Nejvyššího

soudu ČR a na základě předložených rozhodnutí pozemkového úřadu

dospěl k závěru, že nárok stěžovatelů byl uplatněn včas i proti

druhému vedlejšímu účastníku. Bylo rozhodnuto, že na stěžovatele

Ing. J. V. kromě přechodu 2/20 předmětných nemovitostí, přechází

další 2/20 těchto nemovitostí, na stěžovatelku H. Č-nou krom

přechodu 2/20 předmětných nemovitostí, přechází další 2/20 těchto

nemovitostí, a na stěžovatelku M. P-vou krom přechodu 1/20

předmětných nemovitostí, přechází další 1/20 těchto nemovitostí,

a totéž pokud jde o stěžovatelku J. K-ovou. Celkem tedy

stěžovatelé získali 12/20 předmětných nemovitostí.

Stěžovatelé namítali, že odvolací soud se žádným způsobem

nevypořádal s jejich námitkou, týkající se použití ustanovení §

21 zákona o půdě, podle kterého je-li oprávněných osob více

a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc

celá. Podle názoru stěžovatelů došlo v odůvodnění rozhodnutí

k nepřesné citaci a interpretaci stanoviska občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn

36/95, ohledně dopadu § 21 zákona o půdě. Stěžovatelé se

domnívají, že princip tohoto stanoviska je v rozporu s právními

názory vyslovenými v rozhodovací činnosti Ústavního osudu

a Nejvyššího soudu samotného, pokud jde o postavení oprávněných

osob, domáhajících se svého práva ve smyslu ust. § 8 zákona

o půdě. Stěžovatelé uvedli, že na základě příslušných ustanovení

zákona o půdě bylo v průběhu soudního řízení prokázáno, že

vedlejší účastníci nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy

platnými cenovými předpisy a jsou tedy povinnými osobami pro

jejich vydání. (O této skutečnosti se Ústavní soud přesvědčil na

základě předloženého spisového materiálu, a proto z ní při dalším

posuzování předmětné věci vycházel).

Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu

své ustálené judikatury, přičemž citovali nálezy Ústavního soudu,

sp. zn. I. ÚS 340/96, a III. ÚS 49/96, a dále se rovněž odvolávali

na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, publikovaný pod č. 24/1997 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek. V závěru své stížnosti vyslovili

stěžovatelé názor, že rozdíl právního institutu vydání věci podle

ustanovení § 6 a přechodu vlastnického práva podle ustanovení

§ 8 zákona o půdě je pouze v jeho formě, nikoliv v obsahu, tedy

v jeho podstatě.

Stěžovatelé uvedli, že výše uvedeným postupem orgánů veřejné

moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod,

a to konkrétně k porušení čl. 11 odst. 1 a 36 Listiny základních

práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu a na

základě vyjádření obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost

stěžovatelů je důvodná.

Ústavní soud v předmětné věci z hlediska procesního vycházel

z vyjádření Nejvyššího soudu k této ústavní stížnosti ze dne 3.

8. 2000, sp. zn. Sus 59/2000, ze kterého vyplývá, že proti

napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo stěžovateli podáno

dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5.

1999, sp. zn. 28 Cdo 678/99, odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud u tohoto komplikovaného restitučního sporu

především zvažoval nárok stěžovatelů z pohledu své judikatury,

jakož i judikatury Nejvyššího soudu. Zabýval se zejména právním

názorem Nejvyššího soudu, který ve svém shora citovaném rozhodnutí

dovodil, že v případě, pokud uplatňuje jen některá z oprávněných

osob přechod vlastnického práva k nemovitostem podle § 8 odst. 1

zákona o půdě, přechází jen její podíl na nemovitosti, protože na

tento případ ustanovení § 21 zákona o půdě nedopadá. Toto

ustanovení se podle uvedeného názoru Nejvyššího soudu týká jen

vydání věcí, což je jiným právním institutem, než přechod

vlastnického práva k nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Nejvyšší soud při svém rozhodování uvedl, že vycházel ze

stanoviska svého občanskoprávního kolegia ze dne 19. 12. 1995, sp.

zn. Cpjn 36/95. Z předmětného stanoviska (k výkladu ustanovení §

8 zákona o půdě), vyplývá, že vlastnické právo k nemovitosti, jež

je ve vlastnictví fyzické osoby, přichází v úvahu jen v těch

případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího

přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle

ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě (viz např. závěry z rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1890/94).

V uvedeném stanovisku je m j. obsažen názor v tom smyslu, že

"pokud by návrh podle ustanovení § 8 odst. 1, věta první, zákona

o půdě uplatnila jen některá (některé) z dalších oprávněných osob,

mohl by soud rozhodnout pouze o tom, že na tuto navrhující další

oprávněnou osobu přechází jen jí připadající podíl na nemovitosti,

nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti, ustanovení § 21 zákona

o půdě tu nedopadá. Vlastník nemovitosti, proti němuž je

uplatňován nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, není

povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 téhož zákona a ohledně

nároku vyplývajícího z ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě

nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení § 9 tohoto zákona.

V rozsudku soudu vydaném ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 nebo

odst. 3 písm. a) zákona o půdě jde o určení, že tu přechází

vlastnické právo k nemovitosti, nebo výrok o zrušení smlouvy zcela

nebo zčásti".

Nejvyšší soud ve svém rozsudku, publikovaném pod č. 24 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, vyslovil názor, že

zákon č. 183/1993 Sb., jímž byl zákon o půdě novelizován, zakotvil

nárok ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3, 5 právě jako nárok

oprávněné osoby. Ani z hlediska účelu tohoto nároku nelze nalézt

důvod pro zpětné zúžení pojmu "oprávněné osoby" proti jiným

nárokům na pojem původního vlastníka a za srovnatelné situace

- z hlediska existence majetkové křivdy - nelze z tohoto nároku

vylučovat osoby, v nichž se rozdíl mezi původním vlastníkem

a oprávněnou osobou ztělesňuje, totiž osoby uvedené v ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona o půdě.

Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 49/96 (in Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, ročník 1997-III.

díl-vyd. 1. - Praha, C. H. Beck 1998, s. 259 a násl.) mj. vyplývá,

že zvláštnost pojmu "oprávněná osoba" podle § 8 zákona o půdě je

dána pouze s ohledem na definiční znak obecného pojmu "oprávněných

osob" a nevztahuje se na okruh oprávněných osob tak, jak je

vymezen v ustanovení § 4 cit. zákona. Zahrnuje stejně jako obecný

pojem "oprávněných osob" nejen původní vlastníky, ale i jejich

právní nástupce. Ve svém nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 223/95 (cit.

Sbírka, sv. 8, s. 3) Ústavní soud konstatoval, že zákon o půdě

neobsahuje nic, co by eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených

v dalších skupinách, jestliže tento nárok neuplatnily osoby

uvedené v pořadí vyšším.

Ústavní soud zvažoval především opodstatněnost závěru

obecných soudů, ze kterého má vyplývat okolnost, že pokud

neuplatnily dvě z oprávněných osob nárok na přechod vlastnického

práva k předmětným nemovitostem podle ustanovení § 8 odst. 1

zákona o půdě, podíly k nemovitostem na ně nepřecházejí.

Ustanovení § 21 zákona o půdě na přechod vlastnického práva

k nemovitostem dle tohoto závěru údajně nedopadá. Ústavní soud se

proto podrobně zabýval stanoviskem občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu, uveřejněným pod č. 16/1996 (ve sdělení

Nejvyššího soudu ČR z 3. 8. 2000 se chybně uvádí č. 16/1999)

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 9, a to v návaznosti

na citovanou judikaturu soudů a dospěl k závěru, že toto

stanovisko je v rozporu s intencemi zákonodárce a smyslem

restitučních opatření.

Ze samotné systematiky zákona o půdě je zřejmé, že

inkriminované ustanovení § 21 je zařazeno v části čtvrté

citovaného zákona, a to v rámci zvláštních, přechodných

a závěrečných ustanovení. Lze proto logickým výkladem

z předmětného právního uspořádání dovodit, že se dané ustanovení

vztahuje obecně na všechny v zákoně uvedené instituty. Pokud by

měl být úmysl zákonodárce opačný, tzn. měl-li by zákonodárce

v úmyslu právní režim osob oprávněných dle zákona o půdě odlišit,

pak tak měl učinit v části druhé zákona o půdě, ve které je

podrobně upraven režim uplatňování nároků oprávněných osob.

Z doslovného, systematického a logického výkladu ustanovení § 21

zákona o půdě nevyplývá, že zákon připouští režim oprávněných osob

jakkoliv restriktivně omezovat. Ústavní soud se proto nemohl

přiklonit k právnímu názoru, dle kterého je extenzívně dovozováno,

že ustanovení § 21 zákona o půdě se nevztahuje na právní režim

osob oprávněných dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě.

Z právní teorie je patrné, že ke změnám ve vlastnictví

k půdě (resp. jinému zemědělskému majetku) dochází i jinak, nežli

smluvním převodem na základě zcizovacích právních úkonů, a to

např. děděním, rozhodnutím státního orgánu, ze zákona. V těchto

případech se jedná o přechod vlastnictví (srov. např. Právnický

slovník, II. díl, Orbis 1978, s. 179). Právní režim vztahující se

k vydání nemovitostí dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě

rovněž vychází ze skutečnosti, že "oprávněným osobám budou vydány

nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu."

Z taxativního výčtu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá,

že zákonodárce pod pojem "přechod vlastnictví", ve shodě

s ustálenou právní teorií, zahrnuje i případy vynucených

zcizovacích právních úkonů, tzn i převodu. V návaznosti na shora

uvedené nemůže obstát ani právní názor, který přechod vlastnického

práva z hlediska možné aplikace a interpretace ustanovení § 21

zákona o půdě vylučuje. Nic na tom nemění ani okolnost, že právní

režim uplatnění nároku oprávněných osob je v zákoně o půdě upraven

odlišným způsobem v ustanoveních § 6 a § 8.

Ústavní soud se částečně shoduje s právním názorem vysloveným

v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (č. j. 2 Cdon 128/97-166),

a to však pouze v tom smyslu, že oprávněnou osobou podle § 8 odst.

1 zákona o půdě se rozumí i další oprávněné osoby podle § 4 odst

2, 3 téhož zákona, a dále i osoba, která byla úspěšná v soudním

řízení podle § 4a odst. 5 zákona o půdě.

Ústavní soud považuje rovněž za relevantní závěr obecných

soudů v tom smyslu, že podle ustanovení § 8 odst. 1 in fine zákona

o půdě nárok na přechod vlastnického práva k nemovitostem ve

vlastnictví fyzické osoby musí být uplatněn do 31. 12. 1992 nebo

do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu

o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne. O návrhu stěžovatelů

na vydání nemovitostí bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem

rozhodnutím ze dne 20. 4. 1993 (toto rozhodnutí nabylo právní moci

dne 7. 5. 1993), tak, že nemovitosti (pozemky parc. č. 16/1, 7/1,

152/2 v k. ú. N.) se stěžovatelům nevydávají, protože jsou ve

vlastnictví fyzických osob. Dodatečným rozhodnutím téhož

pozemkového úřadu ze dne 4. 11. 1996, ve znění opravného

rozhodnutí ze dne 10. 3. 1997, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelům

nevydává dům čp. 11 v N. na stavebním pozemku č. 16/1 v k. ú. N.

Pokud stěžovatelé návrhem, došlým soudu dne 23. 9. 1993,

navrhli připuštění J. B. jako žalovaného do řízení, pak návrh na

přechod vlastnického práva z J. B., který polovinu předmětných

nemovitostí nabyl děděním po svém otci R. B. (na kterého se

vztahovalo právo na vydání nemovitostí dle ust. § 8 odst. 1, věta

první zákona o půdě), byl ke shora uvedeným nemovitostem uplatněn

včas, ve lhůtě stanovené v ust. § 8 odst. 1 in fine zákona o půdě.

Ústavní soud nepřisvědčil stanovisku obecných soudů, ze

kterého vyplývá, že pokud žalobu podle ustanovení § 8 odst. 1

zákona o půdě podá jen některá z oprávněných osob, může soud

rozhodnout pouze o tom, že na žalobce (v daném případě

stěžovatele) přechází jen jeho podíl na nemovitosti a že soud

nemůže rozhodnout o přechodu vlastnického práva k celé

nemovitosti.

Při určení podílů stěžovatelů k nemovitostem je zapotřebí

vycházet z ustanovení § 21 zákona o půdě. Pokud nárok na přechod

vlastnického práva uplatnily jen tři oprávněné osoby (Ing. J. V.,

M. K-ová, a H. Č-ná), vydá se jim nemovitost celá. Vzhledem

k okolnosti, že jedna z oprávněných osob, a to M. K-ová,

v průběhu řízení zemřela, vstoupily do jejích práv její dědičky M.

P-ová aj. K-ová.

V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že

obecné soudy svým postupem porušily základní práva a svobody

stěžovatelů, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod z hlediska jejich práva na spravedlivý proces. Zákony

o majetkové restituci vycházejí z myšlenky, že majetkové křivdy

páchal stát prostřednictvím svých právních opatření, jakož

i faktických jednání. V průběhu soudního řízení bylo na základě

návrhu stěžovatelů prokázáno, že odpůrci (vedlejší účastníci)

nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými

předpisy a jsou tedy osobami povinnými k jejich vydání. Návrh

podle ustanovení § 8 zákona o půdě podaly jen některé

z oprávněných osob, stejně tak, jako u nároku na vydání majetku

podle ustanovení § 6 zákona o půdě. Ústavní soud se přiklonil

k názoru stěžovatelů v tom smyslu, že rozdíl právního institutu na

vydání věci podle § 6 a přechodu vlastnického práva podle § 8

zákona o půdě je dán pouze v jeho formě, nikoli však v jeho

podstatě. Podstata je naprosto shodná, jsou dány obecně definované

restituční důvody, obecně definované oprávněné osoby, a obecně

definované povinné osoby. Žádné ustanovení zákona, tím méně jeho

princip, neodůvodňuje myšlenku, že pro případ uplatnění nároku

podle § 8 nelze aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě.

Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelů v tom

ohledu, že dle jejich názoru byl shora popsaným způsobem porušen

čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu

ustálené judikatury Ústavního soudu je chráněno vlastnické právo

již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený

nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence

vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve

zjištěna nebo vlastnické právo má být konstituováno, ústavně

chráněn není a ani chráněn být nemůže. Proto ani eventuální

ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako

ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných

osob.

Ústavnímu soudu v návaznosti na shora uvedené proto nezbylo,

než rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 607/98,

zrušit, aby mohla být věc znovu projednána podle zákona o půdě

s použitím závěrů tohoto nálezu [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru