Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1268/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1268.20.1
Datum podání02.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1268/20 ze dne 12. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 36/2020-2281 ze dne 24. 1. 2020 a Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 55/2016-2251 ze dne 20. 12. 2020, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a M. Ž. K. a nezletilé M. Ž., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Olomouci (dále jen "nalézací soud") zamítl napadeným usnesením návrh stěžovatele (dále též "otec") na nařízení předběžného opatření, na základě něhož by byl upraven styk otce s nezletilou vedlejší účastnicí (též "nezletilá" nebo "dcera"), a dále oběma rodičům uložena povinnost účasti na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. Návrh na nařízení předběžného opatření podal stěžovatel dne 17. 12. 2019 spolu s návrhem na úpravu střídavé péče nezletilé, o němž ještě nebylo soudem rozhodnuto. Nalézací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť stěžovatel neosvědčil jím tvrzené skutečnosti a naléhavou potřebu předběžné úpravy poměrů k nezletilé. Nalézací soud tak rozhodl zejména s ohledem na skutečnost, že styk otce s nezletilou je zakázán pravomocným rozhodnutím o předběžném opatření a dosud nepravomocným rozsudkem pro závažné jednání stěžovatele proti zájmům nezletilé. Podle nalézacího soudu nenastala žádná změna poměrů, pro kterou by bylo třeba rozhodnutí o zákazu styku revidovat.

2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o nesprávnosti skutkových a právních závěrů nalézacího soudu, které vyústily v zamítnutí jeho návrhu na nařízení předběžného opatření; naopak se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že potřeba nové zatímní úpravy poměrů ve formě otcem navrhovaného předběžného opatření osvědčena nebyla. Důvody, pro které soud vyslovil zákaz styku s otcem dítěte, byly velmi závažné a výrazně zasahující do zájmu dítěte; události v rodině, a to pohřešování nezletilé, pobyt otce s dítětem na neznámém místě, jeho nespolupráce, nerespektování a ignorování soudních rozhodnutí, neochota podrobit se znaleckému zkoumání i jeho nepředvídatelné počínání byly natolik alarmující a v hrubém rozporu se zájmem dítěte, že ke dni rozhodování nalézacího soudu svědčily pro závěr rozhodnutí o zákazu styku stěžovatele s dítětem.

3. Proti oběma v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel včasnou ústavní stížnost, v níž zejména uvádí, že v jeho případě selhala soudní moc, která místo ochrany práv si osvojila práva odnímat a přidělovat práva a povinnosti v protikladu s úmyslem zákonodárce zajistit dítěti péči obou rodičů i po jejich rozchodu. Stěžovatel namítá, že opětovným rozhodnutím o návrhu na předběžné opatření, jímž je fakticky stěžovatel oddělen od své dcery, bylo porušeno zejména jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nebylo-li jejich činností zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Nesprávný výklad či použití podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech, v nichž se jeví výklad právních norem v daných souvislostech jako svévolný.

6. Ústavní soud dále poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, nemůže-li ji poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestli zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (rozhodnutí jsou dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

7. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření zatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že ji vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

8. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o (ne)důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž může pouze ověřit, zda vydání předběžného opatření (rozhodnutí o zamítnutí návrhu) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Dále platí, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje Ústavní soud rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je ve spojení s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy podstatně zúžen - jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli (které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu), což v posuzované věci neshledal.

9. Soudy v napadených rozhodnutích podle Ústavního soudu rozhodly v souladu se zákonem. Jejich úkolem nebylo v řízení o předběžném opatření hodnotit dopodrobna poměry nezletilé a zájmy stěžovatele; v konečném rozhodnutí ve věci péče o nezletilého bude soud znovu řešit, jaké uspořádání rodinných poměrů je v nejlepším zájmu dítěte. Oba soudy přesvědčivě vysvětlily, pro jaké závažné důvody nelze v současné době zatímně upravit poměry k nezletilé tak, aby nebyly ohroženy její zájmy a umožnit stěžovateli styk s dcerou. Není vyloučeno, že v budoucnu se poměry nezletilé (i obou rodičů) změní natolik, aby se mohl stěžovatel se svým dítětem stýkat - v současné době tomu tak podle obecných soudů není a ústavní soud nemá žádný důvod do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru