Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1261/10 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
nemovitost
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1261.10.1
Datum podání30.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

254/2001 Sb., § 55 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1261/10 ze dne 28. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání ve věci ústavní stěžovatelů B. M. a F. M., zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 125, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2009, č. j. 8 Co 252/2009-362, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2008, č. j. 15 C 18/95-303, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 30.12.2008, č. j. 15 C 18/95-316, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces z důvodu nesprávného vyhodnocení provedených důkazů obecnými soudy, v důsledku čehož došlo k neoprávněnému zásahu do majetku stěžovatelů, kterému soudy neposkytly řádnou právní ochranu.

Stěžovatelé uvádějí, že v průběhu soudního řízení tvrdili a prokázali, že na jejich pozemcích v katastrálním území Staré Město u Karviné, a to parcelách č. 1192 a 113, 1191 - díl 2 a 1194 - díl 2, byl právním předchůdcem Povodí Odry, státní podnik (dále jen "žalovaný") vybudován rybník, který je umělou vodní plochou, za kterou, pokud se nachází na cizím pozemku, je žalovaný povinen hradit nájemné a pokud tak nečiní, vzniká mu bezdůvodné obohacení. V řízení však byl vypracován znalecký posudek znalce Ing. P., z jehož závěrů vyplývá, že proti existenci tohoto rybníka svědčí skutečnost, že neexistují veřejnoprávní listiny, které by jeho existenci zdokumentovaly. Stěžovatelé naopak předložili listinné důkazy a navrhli výslechy svědků, ze kterých vyplývá, že fakticky na pozemcích rybník existoval. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatelů porušeno obecnými soudy tím, že soudy nevycházely z faktického stavu, ale z právních aktů, které by existenci rybníka potvrzovaly. Stěžovatelé mají zato, že jestliže faktický stav místa svědčí dlouhodobě pro skutečnost, že zde rybník byl, a jeho zbytky doposud jsou, nemůže na tom nic změnit ani znalecký posudek, který je podle jejich názoru zcela nesprávný. Dle stěžovatelů nelze vykládat ustanovení zákona tak, že pokud vlastníci nejsou schopni prokázat existenci stavby, nemají nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soudy také nepřihlédly k tomu, že i kdyby nebyl na pozemcích postaven rybník, pozemky až do roku 1992 užíval žalovaný nebo jeho právní předchůdce v naprosto stejném stavu, v jakém se nacházejí doposud. Jestliže toto užívání mělo nějakým způsobem skončit, pak jedině za předpokladu, že by byly pozemky uvedeny do původního stavu, což je technicky nemožné právě proto, že se na nich nachází rybník.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Okresního soudu v Karviné sp. zn. 15 C 18/95 a 15 C 25/95, které si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26.9.2008, č.j. 15 C 18/95-303, byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze stěžovatelů částku 739.674,50 Kč příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 30.12.2008, č. j. 15 C 18/95-316. Proti oběma citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Karviné podali stěžovatelé odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2009, č. j. 8 Co 252/2009-362, byl rozsudek Okresního soudu v Karviné v napadené části potvrzen, v usnesení o nákladech řízení byl změněn odstavec I. výroku tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalovanému každý z jedné poloviny na náhradě nákladů řízení částku 41.675,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto. Nejvyšší soud ČR stěžovatelům v odůvodnění svého usnesení ze dne 24. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 148/2010-390, vyložil, že k bezdůvodnému obohacení by došlo, pokud by majitel stavby (tedy např. i rybníka), postavené na pozemcích třetí osoby bez uzavřené nájemní smlouvy či jiné dohody užíval cizí nemovitost bez platné nájemní smlouvy. Bezdůvodné obohacení uživatele by pak spočívalo v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci, aniž by platil nájemné. Nejvyšší soud ČR však dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by na pozemcích stěžovatelů byla žalovaným (resp. jeho právním předchůdcem) vybudována stavba - rybník, ani to, že by žalovaný stavbu - rybník jakkoliv užíval a bezdůvodně se tak na úkor stěžovatelů obohacoval. Dovolací soud také stěžovatelům vysvětlil, že účelem právní úpravy bezdůvodného obohacení je, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydal. Účelem tohoto právního institutu tedy není nahrazování nezaviněných škod, ani zmírňování následků majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, jak se domnívají dovolatelé. Pomocí právního institutu bezdůvodného obohacení není ani možné se domáhat uvedení do původního stavu, k čemuž slouží vlastnická žaloba podle § 126 občanského zákoníku. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem, právní teorií i ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelům tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Karviné nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský zákoník a občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

V projednávané právní věci stěžovatelé namítali, že předložili či navrhli důkazy prokazující, že na dotčených pozemcích rybník skutečně existoval, soudy však tomuto jejich tvrzení nepřisvědčily. Stěžovatelé v této souvislosti dodávají, že v době, kdy k využití pozemků došlo, ať už pro výstavbu protipovodňové hráze, nebo následně pro zbudování rybníka, nemohl tehdejší investor získat jakékoli stavební povolení, neboť tehdejší vlastníci pozemků, tedy právní předchůdci stěžovatelů, se zabráním pozemků nikdy nesouhlasili a k tomuto zabrání došlo proti jejich vůli. Z listin založených ve spise pak dle stěžovatelů vyplývá, že i přes nesouhlas vlastníků pozemků byla protipovodňová hráz zkolaudována. Stěžovatelé poukazují na názory vyslovené Ústavním soudem týkající se tehdejší politické situace, dominantního postavení státních institucí a subjektů a naprostého popírání obsahu vlastnického práva u občanů, které vedlo k tomu, že mnohé nemovitosti byly zabírány bez jakýchkoliv právních aktů, nepřešly však do vlastnictví státu, zůstaly původním majitelům jako tzv. holé vlastnictví a nepodléhaly tedy restitučním předpisům. Stěžovatelé konstatují, že není možné, aby ty osoby, které vlastnictví fakticky ztratily, pozemky jim byly odňaty, zdevastovány a využity ve prospěch veřejný či soukromý, neměly nárok na jakékoliv odškodněni za toto užívání.

V podstatě shodné námitky, zejména tedy tvrzení, že soud prvního stupně vycházel toliko ze závěrů znaleckého posudku Ing. P. a nepřihlédl k dalším listinným důkazům, uplatnili stěžovatelé také v odvolání proti soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí konstatoval, že důkazní řízení bylo okresním soudem provedeno řádně, soud provedené důkazy vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a odvolací soud neshledal důvod hodnotit jednotlivé důkazy odlišně. Z provedených důkazů okresní soud učinil správná skutková zjištění a následně též správný závěr o skutkovém stavu. Co se týče právního hodnocení věci, stejně jako okresní soud i odvolací soud nedospěl k závěru, že by se na pozemku stěžovatelů nacházela stavba rybníka ve vlastnictví žalovaného - vodní dílo ve smyslu §55 odst. 1 písm. a) zákona o vodách. V této souvislosti poukazuje odvolací soud na rozdíl mezi pojmem rybník jako druh pozemku pro účely evidence nemovitostí a pojmu rybník jakožto stavba. Z uvedeného tak dle Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný stěžovateli tvrzeným způsobem pozemky užíval, a že by se z toho titulu bezdůvodně obohatil.

Takto odůvodněný závěr Krajského soudu v Ostravě je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé řádně a vyčerpávajícím způsobem provedené odůvodnění rozhodnutí předmětného rozsudku, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelů, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Stěžovateli napadená rozhodnutí tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť z dále uvedených důvodů neshledal v postupu soudu prvního stupně ani soudu odvolacího prvky libovůle či svévole.

Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že se v dané věci před soudem prvního stupně konalo dvanáct ústních jednání, při kterých byla předložena účastníky řízení řada důkazů, včetně rozsáhlé dokumentace zahrnující výpisy z katastru nemovitostí, rozhodnutí pozemkových úřadů, dokumentace týkající se výstavby protipovodňové hráze na řece Olši v Karviné - Starém Městě, stanoviska dotčeného referátu životního prostředí Okresního úřadu v Karviné, ve věci byl předložen znalecký posudek Ing. F. H., dále znalecký posudek Ing. P. P., provedena svědecká výpověď obou znalců, vedoucí majetkového odboru žalovaného a svědecké výpovědi vlastníků sousedního a blízkého pozemku.

Ústavní soud má tedy zato, že Okresní soud v Karviné vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, daný skutkový stav však zhodnotil odlišným způsobem, než činí stěžovatelé, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný v žalovaném období od 1. 11. 1991 do 31. 10. 1994 a od roku 1995 do konce roku 2006 neužíval předmětné nemovitosti a že zamýšlená stavba rybníka nebyla realizována a nemohla být tedy ani vyznačena v katastru nemovitostí. Tento závěr přitom soud prvního stupně učinil na základě důkazů rozvedených na str. 5, 6, 7, 8 napadeného rozsudku. Skutečnost, že se stěžovatelé s těmito závěry, které byly potvrzeny taktéž soudem druhého stupně, neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru