Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 126/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
Spoluvlastnictví
Byt
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.126.17.1
Datum podání12.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 9

89/2012 Sb., § 1197


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 126/17 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Rožnov, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Čs. armády 1686, identifikační číslo 053732, zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2016 č. j. 71 Co 269/2016-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, zamítl žalobu stěžovatele, ve které se domáhal po žalovaném zaplacení částky 22.913 Kč s úrokem z prodlení (odstavec I. výroku) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 8.873 Kč (odstavec II. výroku). Stěžovatel požadoval po žalovaném dlužnou částku s odůvodněním, že žalovaný nabyl do výlučného vlastnictví bytovou jednotku č. A1 nacházející se v domě č.p. A2 na ulici X. v Rožnově pod Radhoštěm. Stěžovatel vykonává funkci správce domu a orgánů společenství vlastníků, a to jako původní vlastník budovy a současný většinový vlastník. V období od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2014 žalovaný neplatil příspěvek na správu domu a pozemku ve výši 2.083 Kč měsíčně. Okresní soud dovodil, že v domě vzniklo ke dni 9. 5. 2011 ze zákona společenství vlastníků jednotek, jako právnická osoba svého druhu s právní subjektivitou. Spoluvlastníci bytů v domě se k tomuto dni stali ze zákona členy tohoto nově vzniklého společenství vlastníků. Stěžovatel jako původní vlastník budovy nesplnil svou zákonnou povinnost, neboť nesvolal v zákonné lhůtě první schůzi shromáždění vlastníků. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že došlo ze zákona ke vzniku společenství. Protože na druhou stranu nedošlo ke schválení stanov ani ke zvolení orgánů společenství, řídí se právní poměry společenství vzorovými stanovami vydanými nařízením vlády a funkci volených orgánů společenství plní vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí nejméně jednu polovinu, tedy stěžovatel. Nejvyšším orgánem společenství je shromáždění vlastníků a je tvořen všemi spoluvlastníky v daném domě. Protože se nejedná o volený orgán, okresní soud dovodil, že stěžovatel jako správce domu nemůže vykonávat jeho funkci. Stěžovatel i přes vznik společenství ze zákona nadále prováděl správu předmětného domu jako před naplněním zákonných znaků pro vznik společenství vlastníků. Neplnil si tak řádně své povinnosti správce domu dle zákona o vlastnictví bytů a vzorových stanov. Krajský soud v Ostravě pak napadeným rozsudkem potvrdil závěry okresního soudu a dodal, že na těchto závěrech nemůže nic změnit ani odvolací námitka žalobce týkající se nemožnosti vymáhání splácení úvěru, který zajistil žalobce a který byl použit pro revitalizaci daného domu vůči společenství vlastníků. Stěžovatel tedy není ve sporu aktivně legitimován, neboť nároky na zaplacení nákladů vůči dlužícímu vlastníku jednotky má společenství vlastníků, a pokud nesplňuje veškeré zákonné znaky právnické osoby, tak je podle zákona nahrazují všichni spoluvlastníci. Výše příspěvku na správu domu a pozemku vyplývá z prohlášení vlastníka budova a o případné změně tohoto příspěvku je oprávněno rozhodovat toliko shromáždění vlastníků jednotek, které musí být za tím účelem svoláno.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci z řízení před obecnými soudy a zdůrazňuje, že má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že se soudy obou stupňů při řešení uvedené otázky dopustily extrémní interpretace podústavního práva, což zakládá ústavněprávní relevanci jeho stížnosti. Stěžovatel svým jménem hradí splátky úvěru bance a další služby. Jak již bylo uvedeno, pokud žalovaný na správu domu a pozemku nepřispívá, hradí za něj platby stěžovatel, nikoliv ostatní spoluvlastníci. Ostatní spoluvlastníci proto nemají vůči němu žádnou pohledávku, a tudíž ani důvod ji vymáhat. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů je extrémně formalistické a racionálně neakceptovatelné. Soudy obou stupňů tím, že nárok stěžovatele zamítly, fixovaly právní stav, který neumožňuje stěžovateli domoci se svých důvodných nároků, a žalovanému umožnily, aby nehradil, resp. nepřispíval, na investice a další výdaje, které byly vynaloženy jednoznačně v jeho prospěch. V odůvodnění napadeného Rozsudku absentuje reakce na názor stěžovatele, že případné zamítnutí nároku - s argumentací uvedenou okresním soudem - bude znamenat rozpor se spravedlivým uspořádáním právních vztahů mezi účastníky a takovýto výklad bude v rozporu se zásadami nového občanského zákoníku. Stěžovatel také namítá, že byl dotčen na svých ústavně zaručených právech tím, že krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil na základě změněné právní kvalifikace, aniž by stěžovateli poskytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Krajský soud uznal odvolací námitky stěžovatele stran toho, že společenství vlastníků jednotek nesplňuje veškeré znaky právnické osoby vyplývající z občanského zákoníku, proto nemůže žalobu podat. Aniž by stěžovatele poučil o změně právní kvalifikace, jak mu ukládá § 11 8a odst. 2 o.s.ř. a umožnil mu tak na změnu reagovat a zaujmout právní názor, krajský soud napadený rozsudek potvrdil s odůvodněním, že aktivně legitimováni k podání žaloby jsou všichni ostatní spoluvlastníci. Krajský soud svým postupem znemožnil stěžovateli se procesně bránit a jeho rozhodnutí je pro stěžovatele nečekané, překvapivé a představuje tak porušení procesních práv ústavněprávního rozměru.

4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s návrhem stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud jde o interpretaci podústavního práva, byť by s ní třeba i nesouhlasil. Obecné soudy jasně vysvětlily, proč shledaly, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby a z jejich odůvodnění též plyne, že podle nich v rámci právního řádu existuje postup, jak nastolit spravedlivé vyřešení vztahů mezi stěžovatelem a žalovaným. Pokud pak jde o výhradu překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, ani tato námitka nedosahuje ústavního rozměru - v obou případech se obecné soudy shodly na zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele a krajský soud jen upřesnil, jakým postupem by se stěžovatel mohl domoci svých práv, čímž navázal na jeho odvolací argumentaci. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že argumenty stěžovatele nedosáhly hranice ústavnosti.

6. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru