Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 126/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní ústavní principy/demokratický právní stát/... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/vražda
Obnova řízení
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.126.12.1
Datum podání13.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 219 odst.1

141/1961 Sb., § 148 odst.1 písm.c, § 278 odst.1, § 282 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 126/12 ze dne 15. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. A., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 140/703, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 8 To 91/2011 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor ze dne 29. 8.2011 sp. zn. Nt 162/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 18 T 11/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 trestního zákona a byl mu pod téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tento rozsudek pak byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 18/2007 ze dne 21. 3. 2007.

Dne 1. 4. 2011 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a následující trestního řádu. Tento návrh byl Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře v řízení vedeném pod sp. zn. Nt 162/2011 zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 8 To 91/2011 stížnost zamítl s tím, že důvody pro obnovu řízení nejsou dány.

Proti posledně uvedeným soudním rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní právo podle čl. 8 a čl. 10 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na osobní svobodu a právo na dobrou pověst, osobní čest a dobré jméno a jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle stěžovatele jsou citovaná rozhodnutí rovněž v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy. Stěžovatel trvá na tom, že v jeho trestní věci jsou dány důvody k obnově řízení tak, jak to má na mysli ust. § 278 odst. 1 trestního řádu. V trestním řízení, které bylo vedeno Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 11/2006 byl zpracován znalecký posudek z oboru lékařství, soudní psychiatrie a psychologie, ve kterém nebyla řádně objasněna otázka stěžovatelovy "mnestické" poruchy v době spáchání trestného činu. V návrhu na obnovu řízení stěžovatel žádal soud o nařízení revizního znaleckého posudku z oboru lékařství ve smyslu ust. § 282 odst. 1 trestního řádu. Dále navrhoval také zpracování znaleckého posudku kriminologického, který by byl schopen prokázat, že v posuzovaném skutku jednal v sebeobraně. Z provedených důkazů totiž jasně vyplývá, že nové poznatky, které by byly schopny navrhované znalecké posudky přinést, ve spojení s důkazy již známými nebo i samy o sobě odůvodňují jiné rozhodnutí o stěžovatelově vině.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře sp. zn. Nt 162/2011. Zjistil, že uvedený soud usnesením ze dne 29. 8. 2011 č. j. Nt 162/2011-12 zamítl podle § 283 písm. d) trestního řádu návrh na povolení obnovy řízení podaný stěžovatelem, neboť neshledal důvody obnovy stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 12. 2006 č. j. 18 T 11/2006-386, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 8 To 18/2007 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let s výkonem trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou. Ze stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení je podle krajského soudu zřejmé, že tento návrh byl sice podán osobou oprávněnou, leč neobsahuje žádný z požadovaných předpokladů nezbytných k povolení obnovy řízení postupem podle § 278 odst. 1 trestního řádu. V řízení o obnově je povinností navrhovatele předložit spolu s návrhem na obnovu řízení nové skutečnosti a důkazy, které by měly být provedeny v řízení o obnově, aby mohlo dojít k jejich posouzení, zda neobsahují takové nové informace, které by samy o sobě nebo ve spojení s ostatními důkazy mohly zvrátit původní odsuzující rozsudek. Podle názoru krajského soudu je však stěžovatelův návrh na obnovu řízení v podstatě jen stručnější verzí jeho původního odvolání ve věci samé.

Za tohoto stavu měl krajský soud za to, že stěžovatel ve svém návrhu na obnovu neuvedl žádnou novou skutečnost ani důkaz, který by jakýmkoliv způsobem mohl zpochybnit původní skutkové závěry učiněné krajským soudem v původním odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel podle krajského soudu pouze opakuje výhrady vůči původnímu rozsudku soudu prvního stupně, které podrobným způsobem rozvádí už v odvolání proti tomuto rozsudku, jimiž se v rámci odvolacího řízení vrchní soud podrobným způsobem zabýval. Ve své podstatě se jedná pouze o subjektivní názory stěžovatele a o jeho přesvědčení, že původní hodnocení důkazů soudů obou stupňů bylo z jeho pohledu nesprávné. Ostatně, to dokazuje podle krajského soudu i fakt, že se stěžovatel domáhá vypracování nového revizního znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví psychologie a psychiatrie, přičemž tento svůj požadavek opírá pouze o vlastní přesvědčení, že v případě vypracování takového posudku by znalci jistě došli k odlišným závěrům než znalec původní.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 29. 8. 2011 č. j. Nt 162/2011-12 podal stěžovatel stížnost ve smyslu § 141 a následující trestního řádu; ta byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2001 sp. zn. 8 To 91/2011 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Vrchní soud uvedl, že návrh na provedení stěžovatelem požadovaných důkazů zjevně směřoval pouze k údajnému objasnění těch skutečností, které již byly řádně objasněny v řízení původním. Sám stěžovatel jejich opodstatněnost zdůvodňuje toliko svým vlastním přesvědčením, že tyto důkazy by mohly vést k jiným zjištěním, než v řízení původním. Jeho návrh na obnovu tedy celkově vyjadřuje toliko jeho subjektivní náhled na důkazní situaci, na jejímž podkladě byl v původním řízení rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným trestným činem vraždy. Přitom inicioval-li stěžovatel zahájení řízení o obnovu, bylo na něm, aby uvedl nové skutečnosti a navrhl takové nové důkazy, které by mohly prokázat jím tvrzené skutečnosti. To však stěžovatel v průběhu řízení o obnovu řízení podle vrchního soudu neučinil a nebyl tedy dán důvod, aby krajský soud požadované důkazy prováděl. Pokud krajský soud za této situace - jestliže stěžovatel v řízení o obnově řízení nepředložil žádné nové skutečnosti ani důkazy soudu dříve neznámé - dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 trestního řádu pro povolení obnovy řízení, je třeba podle vrchního soudu s tímto názorem plně souhlasit.

III.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nejprve připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě a čl. 1 Ústavy, zakotvujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení zásadně nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí věci.

Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však dostatečným důvodem pro její opětovné projednání není. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen k nápravě zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).

Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny mimo jiné v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je zásadně záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Na druhou stranu, i když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), je nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a na princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 a tam citovaná rozhodnutí]. Leč, právě v řízení o návrhu na povolení obnovy disponují obecné soudy značnou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených zejména navrhovatelem. V této souvislosti mohou především zamítnout důkazní návrhy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které nevedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence má na předmět řízení o obnově vazbu.

Ústavní stížností napadené usnesení nalézacího soudu - v souladu s právě uvedeným - obsahuje podle mínění Ústavního soudu dostatečně odůvodněný závěr, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nebyly novými návrhy ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu, ale jednalo se o návrhy, které stěžovatel již v předchozím řízení uplatnil; to učinil zejména v odvolacím řízení a nyní opětovně žádal, aby soud uvedené důkazy přehodnotil a doplnil.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je zřejmé, že se se všemi stížnostními námitkami relevantně vypořádal i stížnostní soud a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že předcházející řízení bylo provedeno v souladu se zákonem a že rozhodnutí přijaté nalézacím soudem bylo správné a zákonné.

Za uvedených okolností Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel se ústavní stížností znovu domáhal opětovného posouzení splnění podmínek povolení obnovy řízení, tj. otázky, zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením učiněným v řízení o návrhu na povolení obnovy a s právními závěry, které z takového hodnocení obecné soudy vyvodily. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je zásadně věcí obecných soudů, aby relevanci jim předložených důkazů hodnotily [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41].

Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavních plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru