Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1256/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Stavba
stavební povolení
správní rozhodnutí
kolaudace
Stavební řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1256.15.1
Datum podání29.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

183/2006 Sb., § 122


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1256/15 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Simonides, zastoupené Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 7 As 238/2014-48 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2014 č. j. 57A 74/2010-262, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, vyplývajícím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva, zakotveným v čl. 11 Listiny. Dále podle stěžovatelky obecné soudy porušily principy demokratického právního státu, neboť nerespektovaly čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Napadeným rozsudkem ze dne 10. 9. 2014 č. j. 57 A 74/2010- 262, zamítl Krajský soud v Plzni žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby krajský soud konstatoval nezákonnost zásahu Městského úřadu Aš (dále jen "stavební úřad") spočívajícího ve vydání kolaudačního souhlasu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. SÚ/10/013669/M, č. j. 10/018031/SÚ (dále jen "kolaudační souhlas") a aby bylo stavebnímu úřadu zakázáno vycházet z kolaudačního souhlasu ve své další úřední činnosti. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stavební úřad nebyl příslušný k řešení stěžovatelčiných námitek směřujících vůči křížení in-line dráhy s místní komunikací a vůči umístění dopravních značek a závory, a nebyl proto ani oprávněn řešit je v rámci rozhodování o kolaudačním souhlasu. Stěžovatelka se tak proti křížení místní komunikace s in-line dráhou, proti úpravě provozu dopravními značkami a proti umístění závory a důsledkům z toho plynoucím neměla bránit v řízení podle stavebního zákona, ale podle zákona o pozemních komunikacích. Podle krajského soudu by mohl být kolaudační souhlas označen za nezákonný zásah, pokud by stěžovatelka důvodně poukazovala např. na to, že je stavba umístěna v rozporu s územním rozhodnutím nebo že byla postavena zcela jiná stavba, než pro kterou bylo vydáno stavební povolení. Kolaudační souhlas proto nebyl ve smyslu ust, § 82 s. ř. s. nezákonným zásahem. Dále krajský soud konstatoval, že o vydání kolaudačního souhlasu není vedeno správní řízení, a proto stěžovatelka ani nemohla být účastníkem takového řízení. Není proto důvodná její námitka, že měla být účastníkem kolaudačního řízení, přičemž pokud by jím byla, mohla by uplatnit své námitky vůči vydání kolaudačního souhlasu. Podle krajského soudu nemohla být stěžovatelka zkrácena na svém vlastnickém právu ani tím, že je povinna strpět existenci vodního díla (kanalizace) na svém pozemku, když se k této povinnosti zavázala podpisem smlouvy o smlouvě budoucí. Navíc se jedná o námitku, která nemůže být řešena při vydávání kolaudačního souhlasu, jelikož se týká stavebního povolení. Krajský soud také uvedl, že při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Aps 8/2013-85, jímž byl předchozí rozsudek krajského soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015 č. j. 7 As 238/2014-48 bylo konstatováno, že napadený rozsudek krajského soudu odpovídá smyslu a účelu zákona a krajský soud se nedopustil ani žádných procesních pochybení, pro které by bylo nutno jej zrušit, a proto shledal, že není kasační stížnost důvodná a zamítl ji.

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že kolaudačním souhlasem byl povolen účel užívání stavby "Sportovní a rekreační areál včetně ubytování na vrchu Háj Aš", jehož součástí je in-line dráha. Tato in-line dráha se v určitém úseku kříží s místní komunikací, která je zároveň jedinou příjezdovou komunikací k pozemkům a objektům, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky. Podle stěžovatelky však do dnešního dne nebyla vyřešena otázka nebezpečného křížení in-line dráhy a bezpečnost jejich uživatelů. Stěžovatelka se domnívá, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se stavebním povolením a uvádí i další výhrady a právní argumenty, které již byly posouzeny v řízení před obecnými soudy.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

Stěžovatelka brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. K argumentům stěžovatelky, vyjádřeným v ústavní stížnosti, se již vyjádřily obecné soudy a ve svých odůvodněních se jimi dostatečně vypořádaly.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru