Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 125/99Nález ÚS ze dne 15.04.2003Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/30 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.125.99
Datum vyhlášení15.04.2003
Datum podání09.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159 odst.2

58/1969 Sb., § 6 odst.1, § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 125/99 ze dne 15. 4. 2003

N 53/30 SbNU 57

Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 125/99 ve věci ústavní stížnosti G. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 9. 2001 sp. zn. 25 Cdo 608/99, rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 9. 1998 sp. zn. 22 Co 294/98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 5. 2. 1998 sp. zn. 22 C 7/97 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o trestu.

Výrok

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001 č. j. 25 Cdo 608/99-67, Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1998 č. j. 22 Co 294/98-56 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 1998 č. j. 22 C 7/97-36 se zrušují.

Odůvodnění:

Paní G. H. (dále jen "stěžovatelka") podala dne 5. 3. 1999 ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 28. 9. 1998 č. j. 22 Co 294/98-56. Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 5. 2. 1998 č. j. 22 C 7/97-36, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba stěžovatelky na škody způsobené nezákonným rozhodnutím o trestu, podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o náhradu škody, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím o trestu a o vydání věcí, které propadly státu. Náhrady škody se domáhala proto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 1982 sp. zn. 3 T 266/81 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1982 sp. zn. To 22/82 byla uznána vinnou účastenstvím podle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. zákon") na trestném činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestném činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody na 14 měsíců nepodmíněně a trestu propadnutí části majetku. Uložený trest odnětí svobody stěžovatelka vykonala a trest propadnutí majetku byl realizován.

Na základě podnětu stěžovatelky podal generální prokurátor České republiky u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona proti označenému rozsudku Městského soudu v Praze v její prospěch. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 4. 1992 sp. zn. 11 Tz 79/91 rozhodl, že označeným rozsudkem Městského soudu v Praze a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch stěžovatelky. Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 1 a přikázal prokurátorovi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením ze dne 9. 10. 1995 sp. zn. Pv 238/93 věc týkající se trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zákona odložil, neboť od doby jeho spáchání uplynula doba delší tří let a trestnost tohoto činu je podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zákona promlčena. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelka jako podezřelá nemá právo stížnost podat. Tím jí měla být odňata možnost obrany proti rozhodnutí, jímž byla poškozena.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vykonala trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců a byl realizován trest propadnutí části jejího majetku, uplatnila nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. u Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo stěžovatelku odkázalo na podání žaloby v občanskoprávním řízení z toho důvodu, že je sporná výše vzniklé škody. Obvodní soud pro Prahu 2 její žalobu zamítl, jeho rozsudek potvrdil Městský soud v Praze a stěžovatelkou podané dovolání v této věci Nejvyšší soud zamítl. Podle názoru stěžovatelky bylo uvedenými rozsudky soudu prvního stupně, soudu odvolacího i Nejvyššího soudu porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu.

Podáním ze dne 13. 4. 2002 stěžovatelka rozšířila ústavní stížnost i proti výše označenému rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto její dovolání.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 7/97, a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 7/97 Ústavní soud zjistil, že žalobou o náhradu škody stěžovatelka požadovala po žalované České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti, jednak peněžitou náhradu, jednak vydání části propadnutých věcí, případně finanční náhradu. Rozsudkem ze dne 5. 2. 1998 č. j. 22 C 7/97-36 soud prvního stupně její žalobu zamítl s odůvodněním, že pokud v předmětné trestní věci došlo k odložení podle § 159 odst. 2 tr. řádu, nebylo rozhodováno o vině či nevině. Nedošlo tedy ke zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání ani k uložení mírnějšího trestu podle § 6 zákona č. 58/1969 Sb. Poukázal na konstantní judikaturu obecných soudů v této oblasti a dovodil, že v souzené věci chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované strany za škodu. Nejvyšší soud sice zrušil předchozí rozsudky v uvedené trestní věci jako nezákonné, ovšem odsuzující rozsudek i rozsudek navazující byly zrušeny pro procesní pochybení vyšetřovatele ve stadiu zahájení trestního stíhání. Současně byla prokurátorovi uložena povinnost věc znovu projednat a rozhodnout. Nebyla zde tedy vyloučena možnost zahájení trestního stíhání a řízení neproběhlo jen proto, že bylo odloženo z důvodu zániku trestnosti. Stěžovatelce tedy nevznikl nárok ani co do základu uplatněného nároku, neboť v odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání z důvodu promlčení trestnosti nelze spatřovat analogii s podmínkami zakotvenými v ustanovení § 6 zákona č. 58/1969 Sb.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1998 č. j. 22 Co 294/98-56 vyplývá, že tento odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Přijetí analogie (podle § 853 občanského zákoníku) by zakládalo další důvod vzniku nároku na náhradu škody, který v § 6 zákona č. 58/1969 Sb. není zakotven, a znamenalo by rozšíření uvedených důvodů nad rámec daný tímto zákonem.

Dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2001 č. j. 25 Cdo 608/99-67 zamítl ze stejných důvodů, z jakých tak učinily soudy obou stupňů v předcházejícím řízení. I když Městský soud v Praze návrh stěžovatelky na připuštění dovolání zamítl, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci je přípustnost dovolání založena pro právní otázku, pro niž bylo dovolání podáno, tj. zda zastavení trestního stíhání a odložení věci lze vykládat analogicky. Dovolací soud dospěl k závěru, že okolnost, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku zanikla trestnost činu uplynutím doby podle § 67 odst. 1 písm. d) tr. zákona, není důvodem, pro který by usnesení o odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle § 159 odst. 2 tr. řádu mělo být považováno za rozhodnutí analogické s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Dovolací soud poukázal dále na to, že čl. 36 odst. 3 Listiny nárok na náhradu škody nezakládá, nýbrž odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na odškodnění. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat.

Obvodní soud pro Prahu 2 i Ministerstvo spravedlnosti sdělily, že se k ústavní stížnosti nevyjadřují.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho rozhodnutím ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena. Proti právnímu názoru dovolacího soudu stěžovatelka žádné námitky nevznesla, ani neuvedla důvody, pro které by rozhodnutí mělo být zrušeno. V ostatním odkázal na odůvodnění rozsudku.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní i jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny.

Z předchozího řízení před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 13. 1. 1997 domáhala, aby žalované straně byla uložena povinnost nahradit jí finanční i věcnou škodu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Škoda jí byla způsobena tím, že na základě odsuzujícího rozsudku odpykala trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců a byl realizován trest propadnutí části jejího majetku. Svou žalobu opřela o názor, že odložení trestní věci podle § 159 odst. 2 tr. řádu s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu lze posuzovat analogicky jako zastavení trestního stíhání.

Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud se v průběhu řízení zabývaly skutkově i právně otázkou, zda jsou v daném případě splněny podmínky § 6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., tedy zda jsou dány předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dospěly ke shodnému závěru, že základ nároku stěžovatelky na náhradu škody ve smyslu § 6 zákona č. 58/1969 Sb. není dán. Uzavřely, že trestní řízení stěžovatelky skončilo pravomocným usnesením o odložení věci v důsledku promlčení trestního stíhání, a nikoliv pro zánik trestnosti činu. Okolnost, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku zanikla trestnost činu uplynutím doby, není důvodem, pro který by usnesení o odložení věci ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle § 159 odst. 2 tr. řádu mohlo být považováno za rozhodnutí analogické, jako je rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatelky. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 4 citovaného článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., který byl účinný v době, kdy stěžovatelce škoda vznikla, stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení, v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále i v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle ustanovení § 6 odst. 1 téhož zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má vůči státu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno. Právo na náhradu škody nemá ten, kdo si přivodil své odsouzení úmyslně nebo proti komu bylo pozdější trestní stíhání zastaveno jen proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku mu byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní trest uložen.

Podle názoru Ústavního soudu je nezbytné vzít v úvahu především skutečnost, že na základě podnětu stěžovatelky byla dne 11. 10. 1991 podána generálním prokurátorem České republiky v její trestní věci stížnost pro porušení zákona v její prospěch. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky bylo vysloveno, že odsuzujícím rozsudkem byl porušen zákon, neboť v řízení došlo k procesnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení i soudu. Nejvyšší soud České republiky odsuzující rozsudek zrušil a prokurátorovi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc stěžovatelky, v uvedeném stadiu řízení jako podezřelé, se tedy dostala do stadia před zahájením trestního stíhání. Odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 5. 3. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo stanoveno, že byl porušen zákon, byl vydán až dne 15. 4. 1992. Za daných podmínek nezbylo státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, než věc usnesením ze dne 9. 10. 1995 podle § 159 odst. 2 tr. řádu odložit, neboť od doby spáchání trestné činnosti stěžovatelky uplynula doba delší tří let, a trestnost byla podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. d) tr. zákona promlčena.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, protože nesouhlasila s tím, že jako podezřelá ve stadiu před zahájením trestního stíhání nemá při odložení věci právo domáhat se toho, aby bylo prokázáno, že trestný čin nespáchala. Dále namítla, že věc měla být odložena podle § 159 odst. 1 tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že by trestný čin spáchala. Tato stížnost stěžovatelky byla zamítnuta s odůvodněním, že podezřelé osobě nepřísluší podle tr. řádu právo stížnosti, neboť při odložení věci podle § 159 odst. 2 tr. řádu není rozhodováno o vině či nevině podezřelého.

Ze shora uvedených důkazů vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1. 1982 sp. zn. 3 T 266/81 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1982 sp. zn. 3 To 22/82 byla stěžovatelce způsobena újma, neboť na jeho základě vykonala trest odnětí svobody a byl realizován trest propadnutí části majetku. Ovšem tento rozsudek Nejvyšší soud České republiky zrušil na základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatelky. Po odložení věci rozhodnutím státního zástupce tedy nastala situace, kdy na jedné straně, tedy na straně stěžovatelky, existuje vykonaný trest odnětí svobody a realizovaný trest propadnutí majetku (tedy významná újma), a na straně druhé neexistuje žádné rozhodnutí poskytující legální základ pro zmíněný trestní postih. Skutečnost, že žádné takové rozhodnutí neexistuje, nelze klást k tíži stěžovatelky.

Obecné soudy o nároku stěžovatelky rozhodovaly podle zákona č. 58/1969 Sb., který pochází ze dne 5.června 1969. V důsledku změny společenských poměrů po roce 1989, zejména v souvislosti s vydáním Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku České republiky jako zákon č. 2/1993 Sb., je nutno uvedený zákon vykládat v souladu s odpovídajícími články Listiny. Obecné soudy při posuzování nároku stěžovatelky v souladu s Listinou nepostupovaly. Ústavní soud uzavírá, že rozsudky soudů prvního i druhého stupně, jakož i Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky zužujícím výkladem ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny a v návaznosti na to i příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí soudů či jiných státních orgánů či následky způsobenými nesprávným úředním postupem.

Cílem tohoto ustanovení je poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu způsobena újma. Toto ustanovení obecně vychází ze skutečnosti, že stát je zde proto, aby své občany, ale i osoby legálně se zdržující na jeho území, chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva zakotvená v Ústavě a zákonech budou chráněna a že v případě jejich porušení se budou moci domáhat nápravy. Odstavec 4 článku 36 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který tyto podmínky upraví. Tímto zvláštním zákonem byl v době vzniku škody zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon v ustanovení § 6 odst. 1 přiznával právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu pouze pro případ, kdy došlo ke zproštění obžaloby nebo kdy trestní stíhání bylo zastaveno. Toto ustanovení tedy zužovalo možnost přiznání nároku na náhradu škody pouze na dva striktně vymezené případy.

V této souvislosti bylo nezbytné, podle názoru Ústavníhosoudu, vzít v úvahu, že na straně jedné byla stěžovatelce nezákonným rozhodnutím soudů způsobena škoda, ovšem na straně druhé jí náš právní řád na úrovni obecného práva nedal žádný účinný nástroj, jak se svého práva na náhradu škody domoci, i když tento stav sama ničím nezavinila. Podle názoru Ústavního soudu je tedy třeba vyjít ze zmíněného základního principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným postupem orgánů státu, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny a poskytnout ochranu stěžovatelce. Konkrétní zákonná úprava použitá obecnými soudy, pocházející z r.1969, tuto ochranu nemohla poskytnout. Restriktivní výklad uvedeného zákona není namístě rovněž s ohledem na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vytváří prostředí neodpovědnosti státu za opatření, jimiž vznikla občanům újma na jejich právech i újma materiální.

Jak již judikoval v obdobné věci Ústavnísoud v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 245/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 128), i v předmětné věci lze konstatovat, že by bylo v rozporu s Listinou používat při aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. výklad, který nejen že není v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny, ale je také v rozporu s principy materiálního právního státu a s chápáním spravedlnosti jako cíle, kterého má být v soudním řízení dosaženo. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na trend demokratické legislativy, který se projevil v nově přijatém zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Ústavnísoud si je vědom specifičnosti a výjimečnosti daného případu, ovšem vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že ve zkoumané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, zaručujícího právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, i čl. 90 Ústavy, který ukládá soudům, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil spolu s označenými rozsudky soudů nižších stupňů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru