Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 125/10 #1Nález ÚS ze dne 01.09.2010Postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků na oprávněné osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
POZEMKOVÝ FOND
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na ... více
Věcný rejstříknemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
pozemek
Restituce
Stát
Pozemkový úřad
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 180/58 SbNU 579
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.125.10.1
Datum vyhlášení01.09.2010
Datum podání18.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2006 Sb.

229/1991 Sb., § 11a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení základního práva dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny dochází tehdy, pokud obecné soudy neplní svou povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelů plynoucí z nároku přiznaného jim rozhodnutím pozemkového úřadu, spočívajícím v tom, že jim bude poskytnut náhradní pozemek.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Z. H. a J. H. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. září 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2385/2008, a výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 17 Co 142/2007, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelů, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Narativní část

Stěžovatelé se jako oprávněné osoby dle zákona o půdě domáhali u obecných soudů toho, aby žalovanému (Pozemkovému fondu ČR) bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétně označených nemovitostí, na které jim jako restituentům vznikl nárok. Odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že jejich žalobu zamítl; stejně tak Nejvyšší soud zamítl jejich dovolání. Stěžovatelé napadli ústavní stížností nejen uvedená rozhodnutí soudů, ale také liknavý postup a praktiky Pozemkového fondu ČR při převodu náhradních pozemků dle § 11a zákona o půdě.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud primárně odkázal na obdobnou problematiku, kterou již řešil ve svém nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a posléze v nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07.

Podstatou věci je to, že nárok stěžovatelů na vydání náhradního pozemku nebyl a není dlouhodobě uspokojen. Soudy měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce svévole Pozemkového fondu ČR při naplňování ustanovení zákona o půdě. Pozemkový fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Na tom nemění nic ani doplnění právní úpravy o podrobnější a transparentnější popis postupu při vypořádávání nároku (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Navíc žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku (ačkoliv nárok na vydání konkrétního pozemku nelze z právní úpravy bezprostředně dovodit) může představovat možný prostředek obrany proti libovůli.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nesplnily svou povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelů plynoucí z nároku přiznaného jim rozhodnutím pozemkového úřadu, spočívajícím v tom, že jim bude poskytnut náhradní pozemek. Tím porušily jejich základní právo dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, čemuž odpovídala mj. i povinnost zabývat se veškerými námitkami stěžovatelů a okolnostmi konkrétního případu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 125/10 ze dne 1. 9. 2010

N 180/58 SbNU 579

Postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků na oprávněné osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. září 2010 sp. zn. I. ÚS 125/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z. H. a Ing. J. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 2385/2008 a proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. 17 Co 142/2007, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na převod náhradních pozemků, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 2385/2008 a výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. 17 Co 142/2007 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 2385/2008 a výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. 17 Co 142/2007. Ve výroku II citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové byl změněn rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. 3 C 69/2004 tak, že se zamítá žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond") bylo uloženo uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétně označených nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Ve výroku III bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení před okresním a krajským soudem.

Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 29. října 2009 sp. zn. 28 Cdo 2385/2008 dovolání stěžovatelů zamítl.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že stížnost směřuje proti výroku i odůvodnění označeného rozsudku Nejvyššího soudu v plném rozsahu i proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť tento rozsudek vychází ze stejného skutkového základu a z obdobné právní argumentace jako rozsudek Nejvyššího soudu.

Stěžovatelé konstatovali, že oba jsou oprávněnými osobami a mají právní nárok na převod náhradních pozemků podle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě"). V tomto smyslu jsou nositeli hmotného zájmu, který je ústavně chráněn. Ochrana tohoto hmotného zájmu je dána zejména čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tento hmotný zájem je chráněn i českým ústavním pořádkem. Stěžovatelé se pokoušeli dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku a tím i uspokojení svého legitimního hmotného zájmu úředním postupem, disciplinovaně respektovali požadavky Pozemkového fondu a vstupovali do výběrových řízení. Konkrétně se účastnili výběrových řízení a žádali o převod náhradních pozemků dne 1. září 1993, 9. února 1994, 6. února 1995, 13. března 1996, 30. srpna 1996, 6. září 2000, 29. prosince 2000, 4. července 2001, 19. dubna 2003, 10. prosince 2003 a 16. června 2005. Dále se ucházeli o převod náhradních pozemků ve výběrovém řízení i v roce 2009, leč jejich restituční nároky uspokojeny nebyly. Hlavním důvodem neuspokojení restitučních nároků je podle stěžovatelů skutečnost, že Pozemkový fond postupuje svévolně a do výběrových řízení nezařazuje dostatek vhodných pozemků tak, aby mohlo dojít k jejich snadnému a rychlému uspokojení. Oba stěžovatelé - teprve po marných pokusech uspět ve výběrovém řízení - použili jako subsidiární prostředek žalobu na převod konkrétních pozemků do svého vlastnictví k uspokojení svých restitučních nároků. I při vedení soudního sporu si (prý) stěžovatelé počínali konformně se zákonem a snažili se nabídnout žalovanému Pozemkovému fondu více pozemků k uspokojení svých nároků tak, aby bylo možné alternativní řešení, tj. aby Pozemkový fond mohl z více vhodných pozemků vybrat pouze některé k uspokojení restitučních nároků stěžovatelů.

Za výše popsané skutkové situace rozhodl Okresní soud v Havlíčkově Brodě tak, že žalobě stěžovatelů vyhověl a nahradil projev vůle žalovaného Pozemkového fondu dohodou o převodu konkrétních pozemků. Tento rozsudek však byl k odvolání žalovaného Pozemkového fondu odvolacím soudem zrušen; stalo se tak vzhledem k novele zákona o půdě provedené zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (§ 11a zákona o půdě). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v době, kdy nebylo dostatek zkušeností s aplikací tohoto nového zákonného ustanovení; podle stěžovatelů se však v praxi nic nezměnilo a jejich restituční nárok nebyl uspokojen dodnes. Za tohoto stavu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu. Toto dovolání však Nejvyšší soud zamítl s odůvodněním, že oprávněné osoby nemají právo na převod konkrétního pozemku jimi určeného, pokud se nejedná o pozemek, který již byl nabídnut ve veřejné nabídce, avšak nikdo si jej nevybral.

Stěžovatelé s tímto názorem Nejvyššího soudu nesouhlasili. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. března 2004 (N 33/32 SbNU 303) konstatoval, že Pozemkový fond neplní úkoly státu, které mu byly svěřeny zákonem, tj. neuspokojuje dostatečně rychle a v dostatečné kvalitě restituční nároky oprávněných osob. Tento stav platí dodnes. Názor Nejvyššího soudu, že restituční nárok na převod náhradního pozemku lze žalobou uplatnit pouze ohledně pozemků, které zbyly z veřejné nabídky a o které nikdo neprojevil zájem, nemůže podle stěžovatelů obstát, neboť je zcela v rozporu s reálnou situací a poskytuje vlastně ochranu protiprávnímu postupu Pozemkového fondu. Stěžovatelé tvrdí, že praxe Pozemkového fondu při uspokojování restitučních nároků na převod náhradních pozemků restituentů je "katastrofální" a v podstatě znamená odepření přístupu restituentům k uspokojení jejich nároků. Skutečnost, že žalobě stěžovatelů nebylo vyhověno, považují stěžovatelé nejenom za porušení jejich hmotného zájmu (substantive interest), ale i za porušení principů právního státu, práva na spravedlivý proces a za diskriminaci oproti pozemkovým spekulantům. Prohlašují, že rozsudky obou soudů jsou v rozporu i s konstantní judikaturou Ústavního soudu, kterou konkrétně citují.

III.

Ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti je uvedeno, že z porovnání obsahu ústavní stížnosti a dovolání, které podali stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, se nabízí závěr, že stěžovatelé v podstatě jen reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že vzhledem k okolnosti, že není součástí soustavy obecného soudnictví, neatrahuje na sebe pravomoc k přezkumu správního rozhodnutí obecných soudů, ledaže by došlo k zřejmému zásahu do ústavněprávně chráněných práv, případně práv chráněných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti se však podle Nejvyššího soudu nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení uvedených práv stěžovatele, a uvedené okolnosti relativizují přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a požádal, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje jiné námitky než ty, kterými se v rámci odvolacího řízení již zabýval, a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Pozemkový fond jako vedlejší účastník řízení uvedl, že v průběhu celého řízení před soudy hájil zásadu, aby žalobci při převodu náhradních pozemků postupovali stejně jako ostatní oprávněné osoby, tj. procesem veřejných nabídek pozemků, které zaručují všem oprávněným osobám stejný přístup. Zákonem č. 131/2006 Sb. byl s účinností od 14. dubna 2006 novelizován zákon č. 229/1991 Sb., a to vložením ustanovení § 11a, které závazně stanoví postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků oprávněným osobám pouze na základě veřejných nabídek pozemků a zároveň stanoví, které pozemky lze jako náhradní smlouvou o bezúplatném převodu převést. Stávající úprava převodu pozemků prý již ve svých důsledcích vylučuje možnost svévole žalovaného při naplňování účelu zákona o půdě. Pozemkový fond nesouhlasí s tím, že by se vůči stěžovatelům choval liknavě, svévolně a nesrovnatelným způsobem s jinými oprávněnými osobami. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

IV.

Ústavní soud dospěl po zvážení veškerých okolností zkoumaného případu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Především je nutno předeslat, že se Ústavní soud obdobnou ústavní stížností již zabýval ve věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 495/02. Podstata případů je totožná; v tehdy řešené věci se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudků obecných soudů, kterými byl zamítnut jejich návrh spočívající v uložení povinnosti Pozemkovému fondu vydat jim do podílového spoluvlastnictví konkrétní nemovitosti spravované Pozemkovým fondem jako náhradu dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelky tehdy mimo jiné uvedly, že v praxi Pozemkový fond a jeho územní pracoviště převádějí poměrně velké výměry pozemků na několik konkrétních osob, zatímco restituenti jsou dlouhodobě opomíjeni a jejich nároky nejsou řešeny. Soudy podle stěžovatelek pochybily při zjišťování skutkového stavu a nezohlednily, že Pozemkový fond jako dlužník je v prodlení.

Ústavní soud tehdy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozsudky zrušil.

Lze konstatovat, že zkoumané případy se v podstatě liší jen skutečností, že v mezidobí došlo k jistému - byť nikoli zásadnímu - doplnění právní úpravy, spočívající v přijetí shora citované novely zákona č. 229/1991 Sb. Na to v zásadě (poněkud alibisticky) odkázaly v dané věci i odvolací a dovolací soud. Proto i zde platí čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Toto ustanovení zavazuje i samotný Ústavní soud. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal ve zkoumaném případě takové odlišnosti, aby to odůvodňovalo jiný postup, ani neshledal důvod, aby se od již vyslovených závěrů odchýlil, nezbylo mu než znovu připomenout, co bylo podstatou jeho již vysloveného závazného názoru na předmětnou problematiku.

V daném případě, stejně jako ve věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 495/02, jakož i v posléze řešeném případě vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3169/07, je s ohledem na charakter věci a na podstatu námitek stěžovatelů v prvé řadě ve hře právo pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku. Tu lze odkázat na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který chrání nejen majetek již nabytý (marginální rubrika používá slovo "property", v textu článku se užívá slovo "possesion"), ale i nároky majetkové povahy, což potvrzuje též judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Právo domáhat se legitimního majetkového nároku pak spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a pochopitelně také pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Evropský soud pro lidská práva, závazně vykládající ustanovení Úmluvy, která má dle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před ustanoveními "běžných" zákonů (a jde tedy o právní předpis zavazující i obecné soudy), zastává názor, že pojem "majetek" z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní obsah. Pokud má být postupováno v souladu s Úmluvou, je nutno posoudit, zda okolnosti případu ve svém souhrnu nečinily stěžovatele nositeli hmotného zájmu (neomezovaného na hmotné statky) chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu, a to s ohledem na relevantní právní a skutkové prvky případu, bez ohledu na formální zařazení nároku podle domácího práva. ("... the concept of "possessions" in the first part of Article 1 has an autonomous meaning which is not limited to ownership of physical goods and is independent from the formal classification in domestic law: certain other rights and interests constituting assets can also be regarded as "property rights", and thus as "possessions" for the purposes of this provision. The issue that needs to be examined is whether the circumstances of the case, considered as a whole, conferred on the applicant title to a substantive interest protected by Article 1 of Protocol No. 1." - rozhodnutí č. 33202/96 Beyeler proti Itálii, § 100, nebo rozhodnutí č. 34049/96 Zwierzynski proti Polsku).

Ve věci bylo již dříve jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé jsou nositeli hmotného zájmu na vydání náhradního pozemku podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Stěžovatelé tedy mohou legitimně očekávat, že tento jejich hmotný zájem bude uspokojen a naplní se tak účel zákona. Smyslem věci je zajistit co nejsnadnější uspokojení nároku oprávněné osoby tam, kde odkazem na právní jistotu nebo na veřejný zájem zákonodárce neumožnil jinak obecně preferovanou nápravu újmy uvedením v předešlý stav (restitutio in integrum).

Pozemkový fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Na tom nic nezměnilo ani doplnění právní úpravy o podrobnější (transparentnější) a v zákoně uvedený popis postupu při vypořádávání nároku (citovaný zákon č. 131/2006 Sb.). Výsledkem v konkrétním řešeném případě totiž stále je, že stěžovatelé se svého zákonného nároku nedomohli. Proto bylo třeba zabývat se i jejich námitkami, že veřejné nabídky fakticky nezajišťují uspokojení nároků oprávněných osob. Pozemkový fond se však své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, nemůže zbavit. Nesmí upřednostňovat ani mezi skupinami subjektů, které mají nárok na bezúplatný převod. Pozemkovému fondu jako státem pověřené osobě byl adresován jednoznačný zákonný příkaz, který musí plnit. Protože vůle Pozemkového fondu je zde odvozena od vůle státu, jehož úkoly zde plní, nemůže postupovat jinak, než by byl povinen postupovat stát. Za této situace měly soudy mimo jiné povinnost po pečlivém řízení potvrdit nebo vyvrátit tvrzení stěžovatelů o svévoli Pozemkového fondu. To se však nestalo. Mají-li obecné soudy dostát své ústavní povinnosti poskytovat ochranu právem chráněným zájmům, musí při posuzování postupu státu, resp. jím zmocněných osob (plnících povinnosti státu), zkoumat, zda nedochází k libovůli. Nemohou se přitom zbavovat své přezkumné povinnosti povšechným poukazem, že příslušný subjekt postupoval v souladu se zákonem, aniž by zkoumaly, zda v daném případě jeho aplikace fakticky nevedla k protizákonné či dokonce protiústavní diskriminaci.

Podstatou věci je, že nárok stěžovatelů na vydání náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen. Soudy měly, jak je již výše naznačeno, povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce svévole Pozemkového fondu při naplňování předpisů zákona o půdě. Postup státu při plnění jeho závazků (tedy tam, kde má stát postavení dlužníka) je nutno vždy posuzovat z hlediska principu rovnosti. Pokud stát, který disponuje mohutným exekutivním aparátem, umožňujícím účinné působení na dlužníky, má navíc často ze zákona zajištěno postavení privilegovaného věřitele, je třeba tím spíše dbát, aby naopak v postavení dlužníka nesl odpovědnost za prodlení s plněním svých závazků, tak jako každý jiný dlužník. Jestliže tedy pro obecného dlužníka platí, že se musí zdržet jednání mařících uspokojení věřitele, pak z ústavního principu rovnosti vyplývá, že stát (a jeho orgány) jako dlužník rovněž nesmí fakticky mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž existence byla potvrzena rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. zbavovat se majetku vhodného k uspokojení jeho věřitelů). Jak plyne z rozhodnutí o potvrzení nároku na náhradní pozemek, v dané situaci Pozemkový fond vykonává vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Tím, že došlo k potvrzení nároku, ocitl se proces uspokojování nároku ve fázi vykonávací a stát (jehož vůli plní Pozemkový fond) nemůže plnění svých povinností jakkoliv mařit.

Obecné soudy poukázaly na novou právní úpravu v zákoně č. 229/1991 Sb., konkrétně na § 11a, ve znění zákona č. 131/2006 Sb.

Lze jen znovu uvést, že v běžném zákoně nemůže být obsaženo nic, co odporuje ústavnímu pořádku, a účelová aplikace pozdějšího právního předpisu je v rozporu se zásadou výkonu státní moci jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem stanoveným. V právním státě platí princip ochrany důvěry ve vážnost a závaznost aktů veřejné moci, což v případě veřejných nabídek nutně znamená, že stát se nemůže zbavit závazku, jehož obsahem je příslib převést náhradní pozemky, nastanou-li v příslibu vymezené podmínky. V opačném případě, stojícím na stanovisku nezávaznosti takového příslibu, by si počínal protiprávně. Takové stanovisko totiž silně narušuje důvěru v právo, která, jak Ústavní soud ustáleně judikuje, je jedním ze základních atributů právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. října 1996 (N 96/6 SbNU 197): "Demokratický stát v zájmu své vlastní věrohodnosti, bez níž by neměl podporu svých občanů, musí plně respektovat zásadu pacta sunt servanda, tj. závaznosti dohod, jež uzavře se svými občany."].

V rozsudcích odvolacího a dovolacího soudu je zastáván názor, že i když právo oprávněné osoby na převod pozemků lze realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétních pozemků, může k tomu dojít jen tehdy, pokud jde o pozemek nabídnutý ve veřejné nabídce. Ústavní soud uvádí, že by sice tento závěr mohl platit i v řešeném případě, leč jen tehdy, pokud by byl Pozemkový fond své zákonné povinnosti řádně plnil. Odkaz na tento právní názor však nemůže sloužit k legitimování takového postupu při přidělování náhradních pozemků, který by byl (nahlíženo z objektivního pohledu) svévolný nebo diskriminující. Libovůle či liknavost při přidělování pozemků je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku (ačkoliv nárok na vydání konkrétního pozemku nelze z právní úpravy bezprostředně dovodit) může potom představovat možný prostředek obrany proti libovůli.

Stěžovatelé od počátku řízení upozorňovali na to, že jsou syny původního vlastníka pozemků na území Havlíčkova Brodu a osobně zažili totalitní persekuci v době, kdy se stát protiprávně zmocnil tohoto majetku. Dodnes má i současný demokratický stát z uvedeného majetku prospěch několikanásobně převyšující ocenění jejich nároku, který stále není uspokojen, přestože se od roku 1993 (srov. výše) výběrových řízení opakovaně zúčastňují.

Tento stav je podle názoru Ústavního soudu sám o sobě neúnosný a hrozí ve vztahu ke stěžovatelům vznikem další křivdy; žádná sofistikovaná argumentace odpovědných orgánů veřejné moci, odvolávající se tu na nutnost rovného přístupu k restituentům, jinde zase na změnu zákona, vykládaného bez dalšího pouze pomocí doslovné interpretace, na vysloveném závěru nemůže nic změnit. Není divu, že vzniklou situaci pociťují stěžovatelé úkorně. Ústavní soud v uvedeném smyslu souhlasí i se slovy obsaženými v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. 3 C 69/2004, kdy tento soud, jenž stěžovatelům původně vyhověl, uvedl mimo jiné, že hrozí, že by se stěžovatelé nemuseli nakonec náhrady dočkat nikdy a že žalovaný Pozemkový fond přehlíží, že stěžovatelé nejsou soutěžící, ale věřiteli státu. Ani soud odvolací ani Nejvyšší soud však následně stěžovatelům ochranu neposkytly.

Uvedené argumenty vedou Ústavnísoud k závěru, že obecné soudy nesplnily svou povinnost ochránit legitimní očekávání stěžovatelů plynoucí z nároku založeného rozhodnutím pozemkového úřadu, spočívajícím v tom, že jim bude poskytnut náhradní pozemek. Tím porušily jejich základní právo dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a jejich základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny; tomu odpovídala mimo jiné i povinnost zabývat se veškerými námitkami stěžovatelů a okolnostmi konkrétního případu.

Postup příslušných státních zainteresovaných orgánů poškozuje ústavně chráněný hmotný zájem (substantive interest) stěžovatelů na tom, aby jim stát realizovatelnou nabídkou vytvořil podmínky pro to, aby na ně byl v přiměřené době převeden náhradní pozemek. Ze zákona č. 229/1991 Sb., a tím spíše i po jeho novelizaci, vyplývá jednoznačná povinnost Pozemkového fondu uspokojovat nároky v přiměřené době, postupovat transparentně a vyloučit libovůli, která by znemožnila legitimní očekávání oprávněných osob naplnit.

Ústavnísoud ze všech těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

V průběhu ústního jednání vznikl mezi stranami spor, zda a jak byly nároky stěžovatelů Pozemkovým fondem vypořádány. Tuto otázku si však vyřeší obecnésoudy, které se po zrušení napadených rozhodnutí budou nároky stěžovatelů zabývat znovu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru