Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1246/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/daňová povinnost
daň/správce daně
Ručení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1246.15.1
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

235/2004 Sb., § 109 odst.1 písm.a)


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1246/15 ze dne 22. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, právně zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 2 Afs 19/2013-149 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2013 č. j. 29 Af 48/2011-150, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tím, že byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, meritem napadených rozhodnutí byl přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 3. 2011 č. j. 2806/11-1302 708158, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzen platební výměr Finančního úřadu Brno III ze dne 4. 2. 2010 č. j. 28337/10/290912704533. Tímto platebním výměrem byla stěžovatelce vyměřena vlastní povinnost k dani z přidané hodnoty (dále též DPH) ve výši 42 782 Kč, neboť správce daně neuznal stěžovatelce v daňovém přiznání uplatněný nadměrný odpočet DPH ve výši 9 058 218 Kč.

3. Nárok stěžovatelky na nadměrný odpočet DPH je dle jejího tvrzení založen na základě zdanitelného plnění uskutečněného kupní smlouvou ze dne 30. 6. 2008, kterou stěžovatelka uzavřela se společností EDHESSA, s. r. o. Předmětem této smlouvy jsou znalosti - know-how k výrobě piva a právo používat jejich označení. Ke zdanitelnému plnění tedy došlo ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDPH"), případně podle jeho § 14. Vzhledem k tomu, že orgány veřejné moci zjevně považují toto zdanitelné plnění za dodávku zboží, je nutno uzavřít, že ke zdanitelnému plnění došlo tím, že se uskutečnil převod práva na stěžovatelku nakládat se zbožím jako vlastník - viz § 13 odst. 1 ZDPH. Svůj nárok na nadměrný odpočet DPH ve smyslu § 73 odst. I ZDPH pak stěžovatelka doložila daňovými doklady, fakturami, které vystavila společnost EDHESSA, s. r. o., jako plátce DPH dne 10. 8. 2008. Z napadených rozhodnutí i ze správního spisu je podle stěžovatelky seznatelné, že předmětem soudního přezkumu bylo pouze to, zda stěžovatelka kumulativně splnila podmínky podústavní hmotněprávní normy, konkrétně § 72 odst. 1 ZDPH a § 73 odst. 1 ZDPH ve znění platném ke dni 30. 6. 2008 na uplatnění nadměrného odpočtu DPH, tedy zda stěžovatelka použila zdanitelné plnění pro svou další ekonomickou činnost a zda jej doložila řádným daňovým dokladem. Kasační soud uzavřel, že nenaplnění podmínek pro přiznání nadměrného odpočtu DPH stěžovatelkou ve smyslu § 72 odst. 1 ZDPH předmětem soudního řízení správního být nemůže a v této části označil rozsudek Krajského soudu v Brně za vadný. Je tedy nepochybné, že předmětem kasačního přezkumu mělo být toliko splnění podmínek pro uplatnění nadměrného odpočtu dle § 73 odst. 1 ZDPH, tedy to, zda stěžovatelka doložila zdanitelné plnění řádným daňovým dokladem. Kasační soud však opět uzavírá, že krajský soud výslovně aproboval závěry finančního ředitelství vztahující se k otázce kumulativního splnění podmínek dle § 72 odst. 1 ZDPH ve spojení s § 73 odst. 1 ZDPH, přičemž respektoval i fakt, že tyto závěry opřely daňové orgány i o jiná zjištění.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že bylo povinností soudů přezkoumat, zda splnila i podmínku pro řádné uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu § 2 a § 13 odst. 1 ZDPH, tedy zda nabyla právo s předmětem zdanitelného plnění disponovat. Tuto svou povinnost však nesplnily, a to zjevně s odkazem na stranu 21 odst. 1 přezkoumávaného rozhodnutí finančního ředitelství, z něhož je patrno, že předmětem přezkumu je toliko § 72 odst. 1 ZDPH a § 73 odst. 1 ZDPH. O tom, že soudy přezkoumávaly věc ve smyslu hmotněprávním dle § 2 a § 13 odst. 1 ZDPH, není v napadených rozhodnutích ani zmínky. Stěžovatelka je přesvědčena, že nerespektování hmotněprávních důsledků nabytí vlastnického práva ve smyslu § 13 odst. 1 ZDPH ze strany obou soudů i správních orgánů, kdy s nabytím tohoto práva je přitom spojeno uskutečnění zdanitelného plnění, vybočuje z mezí správního uvážení a vykazuje známky libovůle. Zároveň soudy svým postupem de facto nepřípustným způsobem zasáhly do legitimního očekávání stěžovatelky při ochraně jejího vlastnického práva před soudy dle čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny. Oba soudy i správní orgány překročily meze pravomoci svěřené jim zákonem, když k posouzení převodu vlastnického práva přistoupily z jiného než hmotnéprávního hlediska a z hlediska § 13 odst. 1 ZDPH a § 2 ZDPH, neboť věc posuzovaly toliko podle § 72 odst. 1 a § 73 odst. 1 ZDPH.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

7. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující Nejvyšší správní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.

8. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu ohledně ručitelského závazku stěžovatelky dle § 109 odst. 1 písm. a) zákona o DPH bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se s námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť kasační soud jakož i správní soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

9. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru