Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1244/15 #1Nález ÚS ze dne 23.12.2015Postup soudu při vznesení námitky podjatosti kolizního opatrovníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkOpatrovník
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
Podjatost
rodiče
rozhodnutí procesní
sociálně-právní ochrana dětí
PoznámkaPo nálezu I. ÚS 1244/15 z 23. 12. 2015 následuje nález IV. ÚS 2158/16 z 13. 6. 2017.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 222/79 SbNU 569
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1244.15.1
Datum vyhlášení20.01.2016
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 469

500/2004 Sb., § 1, § 9, § 14

89/2012 Sb., § 892 odst.3

99/1963 Sb., § 167 odst.2, § 159a odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud bez akceptovatelného důvodu stěžovateli upře věcné posouzení toho, zda ustanovený kolizní opatrovník vystupuje v zájmu nezletilého, nebo zda v rozporu se svým úkolem vystupuje především v neprospěch stěžovatele a ve prospěch matky, postupuje v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 12. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele B. S. usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. 1. 2015 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel odvoláním brojil ve věci návrhu matky na úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte proti ustanovení orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu U. H. opatrovníkem jeho nezletilého syna. Opatrovník dle názoru stěžovatele v řízení nejedná nestranně, neboť za něj jednala zaměstnankyně, která je blízkou přítelkyní matky (taktéž zaměstnankyně Městského úřadu Uherské Hradiště) a která s ní sedí v jedné kanceláři. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že se námitkou nemůže zabývat, protože jde o námitku podjatosti vůči opatrovníku jako orgánu státní správy, která není v řízení před soudem projednatelná.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti a s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zkoumal, zda měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici také jiné postupy a zda je přípustná stížnost proti rozhodnutí ve věci určení opatrovníka. Po zohlednění své dřívější judikatury dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, a nadto je oproti dříve posuzovaným věcem také důvodná.

Orgány sociálně-právní ochrany dětí lze považovat za správní orgány ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu. Zároveň se ale správní řád nevztahuje na činnost veřejné správy, která má povahu tzv. nevrchnostenské správy. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby v tomto rozhodnutí podrobně popisoval, podle jakých právních předpisů se orgán sociálně-právní ochrany dětí při té které činnosti řídí.

Orgán sociálně právní ochrany jako kolizní opatrovník nevystupuje v občanském soudním řízení v roli orgánu, jenž by rozhodoval o právech a povinnostech, ale jako zástupce nezletilých, takže není přesné v této souvislosti hovořit o podjatosti. Podání účastníků řízení je třeba posuzovat především podle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), sám stěžovatel přitom v odvolání výrazu "podjatost" neužil. Uvedl pouze, že existují pochybnosti o nestrannosti kolizního opatrovníka a o jeho schopnosti zastupovat nezletilého v souladu s jeho nejlepším zájmem. Pokud za této situace krajský soud odkázal stěžovatele na postup podle správního řádu, který stěžovatel nemá k dispozici, tak mu bez akceptovatelného důvodu upřel věcné posouzení toho, zda ustanovený kolizní opatrovník vystupuje v zájmu nezletilého, nebo v neprospěch stěžovatele.

Pakliže by se prokázalo, že kolizní opatrovník nevystupuje v nejlepším zájmu dítěte, nastala by ústavně nežádoucí situace jak z hlediska práv stěžovatele, tak z hlediska nezletilého. Stěžovatel by byl ve svém procesním postavení znevýhodněn z hlediska rovnosti zbraní, nezletilého práva by zase nebyla dostatečně zabezpečena, neboť by jeho zástupce nehájil jeho zájmy. Uvedené však musí v první řadě zohlednit obecné soudy při rozhodování o námitkách stěžovatele.

Protože se krajský soud odmítl věcně zabývat odvolací argumentací stěžovatele, vznášející zmíněné pochybnosti s možným dopadem na další průběh řízení, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1244/15 ze dne 23. 12. 2015

N 222/79 SbNU 569

Postup soudu při vznesení námitky podjatosti kolizního opatrovníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 23. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Douchou, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. ledna 2015, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o ustanovení opatrovníka synovi stěžovatele v řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. T. P., zastoupené JUDr. Janem Manišovským, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 132, a 2. nezletilého A. S., zastoupeného Městským úřadem Uherské Hradiště jako kolizním opatrovníkem.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. ledna 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. ledna 2015 se ruší.

III. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, 1. vedlejší účastnice řízení (dále též "matka") podala u Okresního soudu v Uherském Hradišti návrh na úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte. Jím se domáhala, aby 2. vedlejší účastník řízení (dále jen "nezletilý") byl svěřen do její výchovy a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu. Okresní soud usnesením č. j. Nc 2572/2014-2 ze dne 29. 9. 2014 ustanovil nezletilému opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, konkrétně Městský úřad Uherské Hradiště. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal s tím, že opatrovník v řízení nejedná nestranně. Uvedl, že na ústním jednání za Městský úřad Uherské Hradiště jednala zaměstnankyně, která je blízkou přítelkyní matky a která s ní sedí v jedné kanceláři (matka je taktéž zaměstnankyní Městské úřadu Uherské Hradiště). Z jednání zaměstnankyně orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyplynulo, že straní matce, vychází pouze z návrhu na zahájení řízení, a není tak schopna hájit nejlepší zájem nezletilého. Z těchto důvodů se stěžovatel domníval, že opatrovníkem nezletilého by neměl být zaměstnavatel matky, ale jiný orgán sociálně-právní ochrany dětí, u kterého bude vyloučen možný kolegiální vztah a zaručena jeho nestrannost.

2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením uvedeným v záhlaví tohoto nálezu odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že ve věci bylo namístě ustanovit nezletilému opatrovníka, vybrán byl orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterého zákon nevylučuje (§ 469 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud dospěl k závěru, že se námitkami stěžovatele nemůže zabývat, neboť jde o námitku podjatosti vůči opatrovníku jako orgánu státní správy. Taková námitka není v řízení před soudem projednatelná, soud může rozhodovat pouze o námitkách vůči soudcům, přísedícím, zapisovateli nebo jinému zaměstnanci soudu, případně i znalci nebo tlumočníkovi. Činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí je upravena zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a není-li stanoveno jinak, postupuje tento orgán podle správního řádu. Správní řád komplexně upravuje rozhodování o námitce podjatosti vůči úředním osobám v ustanovení § 14, důvody odvolání stěžovatele tak byly pro soudní řízení bez významu.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení krajského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení dalších ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv.

4. Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizní opatrovník v řízení před soudem podle stěžovatele nevystupuje jako orgán veřejné moci, nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech osob. Vystupuje jako zástupce účastníka řízení se stejnými právy a povinnostmi jako mají ostatní účastníci řízení. Námitku podjatosti podle § 14 správního řádu není možné podat již jen z toho důvodu, že ji může podat účastník správního řízení. Ve věci se však žádné správní řízení nevede, je navíc pochybné, zda by rozhodnutí podle § 14 správního řádu mohlo mít vliv na řízení před soudem. I kdyby stěžovatel využil postupu podle § 14 správního řádu, o opatrovníkovi by stejně musel rozhodnout buď okresní, nebo krajský soud.

5. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustné odvolání. Pokud by soud nebyl věcně oprávněn posoudit jeho obsah, není zřejmé, k čemu by odvolání proti tomuto rozhodnutí mohlo sloužit. Podání stěžovatele navíc není možné považovat za námitku podjatosti, neboť tu občanský soudní řád (dále též "o. s. ř.") vůči koliznímu opatrovníku nepřipouští. Povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí zajistit nestrannost vlastních zaměstnanců nemůže vést k rezignaci soudu na rozhodování o záležitostech spojených s řízením před soudem. Stěžovatel navíc brojil proti ustanovení Městského úřadu Uherské Hradiště jako celku, neboť pochybnosti o nestrannosti se vztahují ke všem zaměstnancům Městského úřadu Uherské Hradiště. Při posouzení soud neměl klást stěžovateli k tíži možné nepřesné použití některých pojmů (jako třeba "podjatost"). Smyslem ustanovení opatrovníka je zajištění ochrany nejlepšího zájmu dítěte. Opatrovník by neměl upřednostňovat zájmy některého z rodičů. V případě, že by jednomu z rodičů stranil, jde o srovnatelnou situaci, jako by nezletilý byl zastoupen přímo jedním z rodičů. Druhý účastník řízení by tak byl znevýhodněn, což odporuje principu rovnosti zbraní.

6. Závěrem stěžovatel uvedl, že napadené usnesení je rozhodnutím procesní povahy, věcné neprojednání odvolání je však natolik závažným porušením práv stěžovatele, že toto pochybení nelze efektivně napravit v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci. V případě, že by opatrovník v řízení vystupoval v neprospěch stěžovatele, bude tím ovlivněno celé řízení před soudem prvního stupně, což nelze v odvolacím řízení napravit.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Městský úřad Uherské Hradiště vykonává svou činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí pověřenými úředními osobami, na jejichž činnost se vztahuje správní řád jako na postup orgánů veřejné správy. V tomto ohledu se na opatrovníka a ostatní účastníky soudního řízení ve vztahu k opatrovníku vztahují práva a povinnosti podle § 14 správního řádu. Výkon funkce kolizního opatrovníka prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí předpokládá vyšší stupeň objektivity než u ostatních zástupců účastníků řízení, což plyne mimo jiné právě i z požadavků, které správní řád klade na konkrétní oprávněné úřední osoby. Závěrem soud konstatoval, že ústavní stížností napadené usnesení se nedotýká ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho námitky vůči opatrovníkovi by měl posoudit soud při hodnocení opatrovníkem předkládaných důkazů. Teprve takové rozhodnutí by případně mělo být napadeno ústavní stížností. Z uvedených důvodů soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

8. Matka se ve vyjádření ztotožnila s napadeným usnesením, které považuje za logické, srozumitelné a přiléhavé. Spornou otázku uplatnění námitky podjatosti vůči koliznímu opatrovníku krajský soud náležitě vypořádal a přesvědčivě odůvodnil. Zároveň stěžovateli nabídl způsob, jak námitky řádně uplatnit (postupem podle správního řádu). Odkaz soudu na podpůrné užití správního řádu při postupech podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí je taktéž logický a ústavně bezvadný. Možnost uplatnění námitky podjatosti podle správního řádu vůči koliznímu opatrovníku v řízení před soudem připustil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2427/14 ze dne 4. 12. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli nic nebrání uplatnit námitky postupem podle správního řádu, ústavní stížností tak vyvolal ryze akademický spor. Podstatná je samotná možnost vznést tuto námitku a její řádné projednání, což stěžovateli zůstalo zachováno. Jeho trvání na jediném správném projednání tak nemá ústavní rozměr. O nedůvodnosti ústavní stížnosti vypovídá též procesní povaha napadeného rozhodnutí. Závěrem svého vyjádření matka uvedla, že stěžovateli bylo její zaměstnání u Městského úřadu Uherské Hradiště známo, proti ustanovení tohoto opatrovníka stěžovatel původně nijak nebrojil, a to ani při ústním jednání. Z uvedených důvodů matka navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.

9. Stěžovatel v replice uvedl, že ve věci není sporné, že námitku podjatosti není možné v občanském soudním řízení uplatnit vůči koliznímu opatrovníku či ostatním zástupcům účastníků řízení. Je však rozdíl mezi uplatnění námitky podjatosti a uplatněním obsahově podobné argumentace v přípustném odvolání. Tyto námitky (důvody odvolání) krajský soud věcně odmítl projednat, čímž se dopustil odepření spravedlnosti. Tím zůstávají pochybnosti o nestranném postupu opatrovníka v řízení před okresním soudem, což způsobuje nerovnováhu řízení v neprospěch stěžovatele. Podle stěžovatele není možné podat námitku podjatosti podle § 14 správního řádu, neboť není účastníkem žádného správního řízení před Městským úřadem Uherské Hradiště. Vztah stěžovatele a opatrovníka je v řízení před soudem upraven občanským soudním řádem, nikoliv předpisy správního práva. Ani ta skutečnost, že vnitřní pracovněprávní vztahy městského úřadu a jeho zaměstnanců jsou upraveny předpisy správního práva, neznamená, že by městský úřad jako kolizní opatrovník vystupoval v pozici správního orgánu. Stěžovatel dále popřel, že by výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 2427/14 vyvracelo jeho argumentaci, naopak ji podporuje. Postupem podle § 14 správního řádu skutečně může dojít k vyloučení oprávněných úředních osob pověřených jednáním za orgán sociálně-právní ochrany dětí v občanském soudním řízení. Jde však o vnitřní postup v rámci organizace konkrétního správního orgánu, který stěžovatel nemá možnost ovlivnit svým návrhem.

10. Matka v duplice setrvala na svém vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatel podle ní zahájil akademický spor, namísto toho, aby jej řešil efektivním způsobem, jak jej vyložil krajský soud v napadeném usnesení (tedy postupem podle správního řádu).

11. Městský úřad Uherské Hradiště se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem v řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

13. Při posuzování přípustnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl krajským soudem poučen, že proti napadenému usnesení není dovolání přípustné. Vedlejší účastnice řízení ve svých podáních opakovaně zdůraznila, že stěžovatel nevyužil možnosti podat námitku podjatosti podle § 14 správního řádu, což je postup, na který ho v napadeném usnesení odkázal krajský soud. Z níže uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel tento postup k dispozici nemá, jeho uplatnění by tak nevedlo k zahájení správního řízení k ochraně práva stěžovatele, jak to vyžaduje § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatel měl za daného stavu věci podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi krajským soudem a Městským úřadem Uherské Hradiště podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Rozhodnutí zvláštního senátu o pravomoci soudu či správního orgánu věcně rozhodnout o námitkách stěžovatele by podle § 5 odst. 5 citovaného zákona bylo závazné pro oba tyto orgány, věc by tedy byla vyřešena bez nutnosti zásahu Ústavního soudu [platí také, že rozhodování sporů o pravomoc mezi správními a civilními soudy, případně mezi soudy a správními orgány zásadně není úkolem Ústavního soudu, srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 26/08 ze dne 7. 4. 2009 (N 82/53 SbNU 33; 171/2009 Sb.) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501)]. Návrh na zahájení kompetenčního sporu však stricto sensu není procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele, neboť zvláštní senát typicky rozhoduje pouze o tom, který orgán má věc rozhodnout (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). V projednávané věci navíc krajský soud svou pravomoc rozhodnout o procesním návrhu (odvolání) stěžovatele nepopřel, popřel však, že mu náleží rozhodnout o argumentaci uplatněné v tomto jinak přípustném návrhu. Je tedy sporné, zda by ve věci byl vůbec dán záporný kompetenční spor, jak jej vymezuje § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemusel před podáním ústavní stížnosti podat návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Stěžovatel tedy vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje.

14. Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda je přípustná ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci určení opatrovníka. Požadavek vyčerpání opravných prostředků podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (k této zásadě viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014; dostupné na http://nalus.usoud.cz) totiž Ústavní soud ustáleně vykládá tak, že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Na straně druhé Ústavní soud pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se tentýž nález vyslovil tak, že výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo.

15. Ústavní soud v minulosti již připustil ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci ustanovení kolizního opatrovníka, které projednal a následně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 137/04 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 2009/11 ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 3272/11 ze dne 15. 3. 2012; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Naopak se odmítl zabývat námitkami vůči koliznímu opatrovníku v tom případě, kdy je stěžovatel neuplatnil v odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka (usnesení sp. zn. IV. ÚS 60/04 ze dne 31. 5. 2004; dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod se od této praxe odchýlit, dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je přípustná.

16. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci plně postačovala písemná vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání.

IV. Vlastní posouzení

17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací účastníků řízení, vedlejší účastnice a s obsahem spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Jak je patrné z odůvodnění napadeného usnesení, krajský soud se odmítl věcně zabývat námitkami stěžovatele proti ustanovení Městského úřadu Uherské Hradiště jako kolizního opatrovníka nezletilého A. S. Posoudil je jako námitky podjatosti a odkázal jej na využití § 14 správního řádu, který upravuje vyloučení z projednání v případě pochybností o nepodjatosti úřední osoby. Ústavní soud musí krajskému soudu přisvědčit v tom, že občanský soudní řád skutečně neupravuje námitku podjatosti zástupců účastníků řízení (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/13 ze dne 15. 1. 2014; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

19. Zároveň však platí, že orgán sociálně-právní ochrany jako kolizní opatrovník nevystupuje v občanském soudním řízení v roli orgánu, jenž by rozhodoval o právech a povinnostech, ale jako zástupce nezletilých, takže není přesné v této souvislosti hovořit o podjatosti (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 2427/14, bod 22). Podání účastníků řízení je třeba posuzovat především podle jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), sám stěžovatel přitom v odvolání ze dne 16. 10. 2014 (č. l. 38-39 spisu okresního soudu) výrazu "podjatost" neužil. Uvedl pouze, že existují pochybnosti o nestrannosti kolizního opatrovníka a o jeho schopnosti zastupovat nezletilého v souladu s jeho nejlepším zájmem. V projednávané věci tedy nebylo namístě hodnotit odvolací důvod uplatněný stěžovatelem striktně jako námitku podjatosti, jak ji upravuje § 14 a násl. občanského soudního řádu, ale šířeji jako námitky vůči správnosti usnesení okresního soudu o jmenování tohoto opatrovníka.

20. Ústavní soud tak zvažoval, zda krajský soud měl věcně projednat námitky vůči volbě a postupu kolizního opatrovníka, nebo zda tyto námitky chápané šířeji než jako námitka podjatosti také spadají do pravomoci správních orgánů (představeného konkrétní úřední osoby, případně nadřízeného správního orgánu). Při tom jej vedly následující úvahy:

21. Orgány sociálně-právní ochrany dětí lze považovat za správní orgány ve smyslu § 1 odst. 1 správního řádu. To však neznamená, že se každý jejich úkon řídí (výlučně) správním řádem. Správní řád totiž z hlediska rozsahu své působnosti dopadá na tu část veřejné správy, která má povahu vrchnostenské správy a kterou mohou správní orgány vykonávat jen na základě zákonného zmocnění. Zároveň se ale správní řád nevztahuje na činnost veřejné správy, která má povahu tzv. nevrchnostenské správy (srov. výslovnou výluku v § 1 odst. 3 správního řádu, podrobněji pak např. výklad v usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 31/2007-82 ze dne 21. 5. 2008, publ. pod č. 1675/2008 Sb. NSS). Na různé formy činnosti téhož správního orgánu se tedy správní řád může uplatnit různě podle povahy konkrétní činnosti či úkonu.

22. Není úkolem Ústavního soudu, aby v tomto rozhodnutí podrobně popisoval, podle jakých právních předpisů se orgán sociálně-právní ochrany dětí při té které činnosti řídí. Jakkoliv totiž lze stěžovateli přisvědčit, že úkony tohoto orgánu jako kolizního opatrovníka v řízení před soudem zjevně nejsou úkony prováděnými ve správním řízení (srov. legislativní zkratku v § 9 správního řádu), a řešení podjatosti podle § 14 správního řádu se tedy nemůže uplatnit přímo, do úvahy připadá jeho subsidiární použití podle § 158 odst. 1 či § 177 odst. 2 správního řádu. Pro posouzení věci to však není rozhodující.

23. V projednávané věci byl Městský úřad Uherské Hradiště ustanoven podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních. Toto rozhodnutí je podle § 167 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 1 o. s. ř. závazné, příslušnost konkrétního orgánu sociálně-právní ochrany dětí je tak závazně určena právě usnesením o jmenování opatrovníkem, nikoliv podle zákonných ustanovení upravujících místní příslušnost správních orgánů (např. podle § 61 zákona o sociálně-právní ochraně dětí či obecné úpravy správního řádu, srov. však výjimku v § 62 odst. 1 a 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). V takovém případě mohou být vnitřním postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí vyřešeny toliko námitky vůči jednání konkrétní zaměstnankyně či konkrétního zaměstnance v řízení před soudem, a to například pověřením jiného zaměstnance ze strany služebně nadřízené úřední osoby (srov. již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/13).

24. Vnitřním postupem však nelze řešit námitky vůči nevhodnému ustanovení orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako celku. V případě důvodnosti takových námitek totiž nepřipadá do úvahy postup podle § 131 správního řádu - nadřízený správní orgán nemůže (v rozporu s unesením soudu o ustanovení konkrétního opatrovníka) věc převzít na sebe, případně ji delegovat jinému orgánu sociálně-právní ochrany dětí (shodně Macela, Miloslav a kol. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 227-228). Lze ostatně vyslovit pochybnost, zda by soud bez dalšího akceptoval, že jím jmenovanému koliznímu opatrovníku byla věc nadřízeným správním orgánem odebrána a na ústní jednání před soudem se dostavil zaměstnanec jiného orgánu sociálně-právní ochrany dětí prokazující své oprávnění jednat v řízení rozhodnutím nadřízeného správního orgánu s tvrzením, že takovým rozhodnutím došlo ke změně místní příslušnosti kolizního opatrovníka, a tím i změně (či sistaci účinků) usnesení soudu o jeho jmenování.

25. Stěžovatel v projednávané věci zpochybnil právě ustanovení Městského úřadu Uherské Hradiště jako celku, byť jeho nevhodnost demonstroval na chování konkrétní úřednice. Řešení této námitky nespadá do pravomoci městského úřadu, jako odvolací důvod náleží do rozhodovací pravomoci krajského soudu. Komentářová literatura ostatně uvádí jako jeden z příkladů odvolání proti usnesení o jmenování opatrovníkem situaci, kdy samotný orgán sociálně-právní ochrany dětí nesouhlasí s vlastním jmenováním z důvodu, že by měl vystupovat v řízení, jehož účastníky jsou představitel tohoto orgánu a jeho děti (Novotná, Věra a kol. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem. Olomouc: ANAG, 2014, str. 109). Ústavní soud se proto zabýval tím, zda odepřením věcného přezkumu uplatněného odvolacího důvodu byla porušena práva stěžovatele.

26. Smyslem záruk podle čl. 36 odst. 1 Listiny je poskytnutí soudní ochrany k uplatnění subjektivního práva. Toto ustanovení nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 3538/12 ze dne 31. 1. 2013 (N 24/68 SbNU 289)]. V projednávané věci krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že nemůže projednat uplatnění odvolacího důvodu, neboť to přísluší správnímu orgánu. Jakkoliv krajskému soudu nelze vytknout svévoli či opomenutí základních práv stěžovatele, což jsou typické důvody pro zrušení rozhodnutí pro jeho neústavnost, nelze odhlédnout od skutečnosti, že krajský soud stěžovatele odkázal na postup podle správního řádu, který stěžovatel nemá k dispozici. Bez akceptovatelného důvodu tak stěžovateli upřel věcné posouzení toho, zda ustanovený kolizní opatrovník vystupuje v zájmu nezletilého, nebo zda v rozporu se svým úkolem vystupuje především v neprospěch stěžovatele a ve prospěch matky.

27. Ústavní soud již dříve uvedl, že eventuální vada řízení spočívající v nedostatku (řádného) zastoupení nezletilého dítěte kolizním opatrovníkem se dotýká především práv nezletilých dětí, a nikoliv tedy samotného stěžovatele (srov. již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 2427/14, bod 22). Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že "opatrovník účastníka řízení je jeho zástupcem na základě rozhodnutí soudu a je povinen vykonávat procesní práva účastníka řízení a plnit jeho procesní povinnosti v souladu se zájmy jím zastupovaného účastníka řízení. Zákon nestanoví - stejně jako je tomu u zástupců účastníků řízení na základě zákona nebo plné moci - jako předpoklad pro výkon této funkce, aby opatrovník účastníka řízení byl nepodjatý vůči ostatním účastníkům ... Jestliže opatrovník účastníka řízení vystupuje za řízení ‚podjatě' vůči ostatním účastníkům řízení, nelze z tohoto úspěšně dovozovat, že by účastníka řízení nezastupoval řádně" (usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 1503/2003 ze dne 25. listopadu 2003).

28. Z těchto závěrů však nelze vycházet bezvýjimečně. Jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků řízení, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna [nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193)]. V projednávané věci stěžovatel namítl, že městský úřad jako kolizní opatrovník nehájí nejlepší zájem nezletilého, ale pro osobní vazby k matce nezletilého v řízení vystupuje v její prospěch. Ústavní soud nemůže toto tvrzení stěžovatele z řízení před krajským soudem věcně hodnotit již jen proto, že je věcně nehodnotil ani samotný krajský soud. K tvrzení stěžovatele o nevhodnosti určení Městského úřadu Uherské Hradiště jako kolizního opatrovníka lze proto pouze obecně uvést následující:

29. Vliv kolizního opatrovníka na zjištění stavu před soudem a jeho možnou deformaci při hledání rovnováhy mezi zájmy obou rodičů a nezletilého nelze obecně vyloučit. Pochybnost o schopnosti kolizního opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance ostatně předpokládá i zákonná úprava, např. § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních ukládá soudu na návrh jmenovat jiného opatrovníka, byl-li jmenován opatrovníkem nezletilého orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal podnět nebo návrh na zahájení řízení. Při jmenování opatrovníka tedy soud musí postupovat tak, aby možnost kolize mezi zájmy opatrovníka a opatrovance pokud možno vůbec nevznikla a aby opatrovník byl schopen vystupovat v zájmu efektivní ochrany práv opatrovance (rozpor mezi zájmem zástupce a zastoupeného je ostatně překážkou zastoupení i z hlediska hmotného práva, srov. § 437 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012). Pokud by se prokázalo, že v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 2572/2014 kolizní opatrovník nevystupuje v nejlepším zájmu dítěte, ale ve prospěch zájmů matky, nastala by ústavně nežádoucí situace jak z hlediska práv stěžovatele, tak z hlediska nezletilého (ten v projednávané věci ústavní stížnost nepodal, což však neznamená, že jeho práva krajský soud nemá míti na zřeteli). Stěžovatel by totiž byl ve svém procesním postavení znevýhodněn z hlediska rovnosti zbraní, neboť by hájil své zájmy vůči straně s podstatnou výhodou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. B. proti Slovensku č. 41784/98 ze dne 4. března 2003, odst. 55). Stejně tak by nebyla řádně zabezpečena práva nezletilého, neboť by jeho zástupce nehájil jeho zájmy, jak to vyžaduje čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a požadavek zvýšené ochrany dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Tyto případné nedostatky není možné zlehčovat odkazem na možnost soudu posoudit námitky stěžovatele při hodnocení opatrovníkem předkládaných důkazů. Ve vztahu k nezletilému i výše citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 1503/2003 uznává, že nepochybně nastane újma na procesních právech účastníka řízení, pokud soud věc projedná a rozhodne o ní, aniž by byl účastník řízení bez procesní způsobilosti řádně zastoupen. Ve vztahu ke stěžovateli pak lze uvést, že jeho možnost předkládat důkazy zpochybňující důkazy předkládané kolizním opatrovníkem nijak nemůže napravit stav, kdy by kolizní opatrovník bez zákonem akceptovaného důvodu (zájem dítěte) vystupoval ve prospěch druhého rodiče, a tím stěžovatele vystavil podstatné procesní nevýhodě.

30. Uvedené však musí v první řadě zohlednit obecnésoudy při rozhodování o námitkách stěžovatele. Především jim totiž přísluší, aby věc projednaly a učinily si závěr o tom, zda jsou tvrzení stěžovatele důvodná, či nedůvodná, proč tomu tak je a zda lze případně důvodná tvrzení stěžovatele vztáhnout k celému Městskému úřadu Uherské Hradiště jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo zda platí pouze ve vztahu ke konkrétní úřední osobě. Ústavní soud se proto věcí zabýval pouze z hlediska možnosti stěžovatele tyto námitky účinně uplatnit a povinnosti soudu o nich věcně rozhodnout.

V. Závěr

31. S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavnísoud k závěru, že usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 19/2015-68 ze dne 22. ledna 2015 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se krajský soud odmítl věcně zabývat odvolací argumentací stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

32. Ústavnísoud nevyhověl návrhu stěžovatele, který žádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ze strany krajského soudu. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí sami. Podle § 62 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pro tento výjimečný postup Ústavní soud neshledal v projednávané věci důvod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru