Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1240/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Odvolání
žaloba/na určení
Společné jmění manželů
mezinárodní prvek
Mezinárodní právo soukromé a procesní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1240.11.1
Datum podání27.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 143

97/1963 Sb., § 21 odst.1

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.c, § 132, § 120, § 157 odst.2, § 242 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1240/11 ze dne 15. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. S., zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pražská 45, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2011, čj. 22 Cdo 5267/2008 - 1732, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2008, čj. 12 Co 151/2008 - 1670, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 11. 2007, čj. 20 C 88/99 - 1528, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jejího názoru, obecné soudy, v extrémním rozporu s provedenými důkazy, aplikovaly v její věci české právo, ačkoliv předložila důkazy o tom, že majetkové vztahy účastníků se již projednávají podle práva německého. Nejvyšší soud ČR (dále "dovolací soud") se odmítl touto otázkou zabývat, a tím, že zrušil i výrok II. rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud"), porušil ustanovení § 242 odst. 1 OSŘ. Manželství stěžovatelky bylo, včetně vypořádání poměrů nezletilých dětí a majetku, rozvedeno ve Spolkové republice Německo (dále "SRN"), kde se vypořádává již ke dni podání návrhu na rozvod. Pokud pak dojde k novému vypořádání v České republice, bude porušena zásada "ne bis in idem" a založena překážka "litispendence" a "res iudicata".

Podle stěžovatelky je nutné, v souladu s § 21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, řešit osobní a majetkové vztahy jedním právním řádem. Obecné soudy použití českého práva odůvodnily jen povrchně a jejími námitkami se nezabývaly.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobce Ing. P. S. (bývalý manžel stěžovatelky) podal u Okresního soudu Plzeň - město návrh na určení vlastnictví k nemovitostem a neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi IDM ECONOMY, s. r. o. a stěžovatelkou. Ten rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, čj. 20 C 88/99 - 1528, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2008, čj. 20 C 88/99 - 1567, tak, že výrokem I. určil, že označená kupní smlouva je neplatná. Výrokem II. vyslovil, že označené nemovitosti patří do společného jmění účastníků a výrokem III. určil, že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na dalších (ve výroku označených) nemovitostech patří do společného jmění účastníků. V dalším žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelky a IDM ECONOMY, s. r. o., Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, čj. 12 Co 151/2008 - 1670, rozsudek okresního soudu ve výroku III. potvrdil, v dalších výrocích jej změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy a na určení, že nemovitosti patří do společného jmění, zamítl. O dovolání žalobce a stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, čj. 22 Cdo 5267/2008 - 1732. Výrokem I. dovolání stěžovatelky odmítl. Výrokem II. rozsudek odvolacího soudu, ve výrocích II. až IX., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Výsledkem je skutečnost, že v právní moci je pouze výrok III. rozsudku okresního soudu, kterým určil, že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na dalších (ve výroku označených) nemovitostech patří do společného jmění žalobce a stěžovatelky. O všem ostatním budou obecné soudy rozhodovat znovu.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nejen ve smyslu formálním, ale že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Úkolem Ústavního soudu není napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Pouze po pravomocném skončení věci může posoudit, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí z hledisek ústavněprávních. Jak vyplývá ze stěžovatelkou napadeného rozsudku dovolacího soudu, byl jím zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výrocích II. až IX. a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu, které napadla svou ústavní stížností, není v její věci rozhodnutím konečným a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.

Pokud stěžovatelka namítá, že dovolací soud rozhodoval i o výroku, který nebyl dovoláním napaden, nelze jí v tomto ohledu dát za pravdu, neboť není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. Uvedené plně dopadá na výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy. Dovolací soud přitom vyslovil závěr o nesprávnosti úsudku odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky relativní neplatnosti, neboť žalobce dal stěžovatelce souhlas k tomu, aby podnik vydražila. Proto jeho další souhlas k nakládání s ním nepotřebovala.

Ústavní soud proto uzavírá, že za daného stavu věci není oprávněn do věci zasahovat, zejména s ohledem na to, že stěžovatelce dosud trvá možnost realizovat svá práva a uplatnit své námitky, vtělené do ústavní stížnosti, v dalším řízení u odvolacího soudu. Z důvodů výše vyložených byla ústavní stížnost částečně odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku dovolacího soudu a z textu dovolání, připojeného k ústavní stížnosti, stěžovatelka podala dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku okresního soudu o určení, že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na dalších (ve výroku označených) nemovitostech patří do společného jmění účastníků. Dovolací soud toto dovolání stěžovatelky (podané proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu) odmítl pro nepřípustnost. Důvody, na které stačí jen odkázat, podrobně vyložil na straně 6. až 8. svého rozsudku. Závěry tam uvedené odpovídají standardní judikatuře dovolacího soudu a jsou zcela ústavně konformní. Proto Ústavní soud uzavírá, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, což je důvod pro její odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru