Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1238/08 #1Nález ÚS ze dne 14.07.2008Vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní ústavní principy/demokratický pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
poplatek/soudní
Daňové řízení
správní žaloba
platební výměr
vyloučení
finanční orgány
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/50 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1238.08.1
Datum vyhlášení17.09.2008
Datum podání19.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 39 odst.2, § 75 odst.2, § 55 odst.4, § 104 odst.3 písm.b, § 103 odst.1 písm.d, § 109 odst.3

99/1963 Sb., § 112


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Žaloba ve správním soudnictví je projevem dispozičního oprávnění žalobce. Pokud žalobce napadá jedinou žalobou několik správních rozhodnutí (jejichž obsah je navíc téměř totožný), soud může tyto věci vyloučit k samostatnému projednání, jen jsou-li splněny podmínky stanovené § 39 odst. 2 s. ř. s., tedy pokud společné projednání věcí není možné nebo vhodné. Opačným postupem soud porušuje dispoziční volnost žalobce a právo na respektování autonomie vůle zaručené čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navíc výše popsaná nesprávná aplikace § 39 odst. 2 s. ř. s. představuje projev libovůle soudu, tedy porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a omezení práva žalobce na přístup ke správnímu soudu zaručeného čl. 36 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V.M. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. července 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008, č. j. 10 Ca 78/2008-18.

Narativní část

Stěžovateli byla dvěma dodatečnými platebními výměry doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2003 a 2004, a to na základě zprávy o jediné daňové kontrole provedené u stěžovatele. Stěžovatel oba výměry napadl jediným odvoláním, o kterém odvolací orgán rozhodl dvěma samostatnými rozhodnutími. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel společnou správní žalobu. Napadeným usnesením krajský soud vyloučil žalobu proti jednomu z rozhodnutí odvolacího orgánu k samostatnému projednání. Stěžovatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyloučení věci k samostatnému projednání dle § 39 odst. 2 s. ř. s. a poukázal na to, že napadená rozhodnutí odvolacího orgánu byla obsahově shodná, stejně jako jeho argumentace obsažená ve správní žalobě. Ve správní žalobě navíc vysvětlil, proč podává žalobu jako společnou.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 1 Afs 24/2005-70, na který ostatně odkazoval již sám stěžovatel ve správní žalobě. V tomto rozsudku se mj. uvádí, že pokud je pokud je objektivní kumulace možná nebo vhodná, není soud oprávněn vyloučit věci k samostatnému projednání.

Ústavní soud připomněl, že vyloučení věci k samostatnému projednání není oprávněním soudu. Soud tak může postupovat pouze, pokud jsou splněny podmínky stanovené § 39 odst. 2 s. ř. s., tedy za předpokladu, že žalobce podal jedinou žalobu proti rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. V dané věci bylo společné řízení jako možné, tak vhodné. Obě věci se týkají totožných účastníků řízení a skutkově spolu úzce souvisejí, navíc obsah napadených rozhodnutí odvolacího orgánu je téměř identický, liší se pouze v konkrétních číslech. Krajský soud tak svým postupem porušil dispoziční volnost stěžovatele jako žalobce, jeho ústavně zaručené právo na respektování autonomie vůle a svobodné individuální jednání garantované čl. 2 odst. 3 Listiny a také právo na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť způsob, jakým krajský soud aplikoval § 39 dost. 2 s. ř. s., se jeví jako projev libovůle. Ústavní soud také poznamenal, že krajský soud jednal v rozporu s principem procesní ekonomie, protože v důsledku jeho postupu vznikají zbytečné náklady soudu i účastníkům. Takový postup představuje porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť navýšením nákladů stěžovatele, jej bezdůvodně omezuje v přístupu ke správnímu soudu.

Vzhledem k tomu, krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti namítal, že i pokud by věc nebyla vyloučena k samostatnému projednání, bylo by třeba zpoplatnit každé jednotlivé napadené správní rozhodnutí, Ústavní soud se zabýval nad rámec věci i touto otázkou. S odkazem na vlastní judikaturu (např. nález sp. zn. I. ÚS 43/07) označil uvedenou interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jako protiústavní. Ústavní soud též kritizoval postup krajského soudu, který napadené usnesení neodůvodnil, i když toto stěžovatel výslovně nenapadal. Ústavní soud konstatoval, že sice usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž není nikomu ukládána povinnost, nemusí být odůvodněno, nicméně s ohledem na potřebu důvěry veřejnosti v soudnictví doporučil, aby dané usnesení odůvodněno bylo. A to zejména proto, že stěžovatel, který se zřejmě obával, že by krajský soud mohl věci k samostatnému projednání vyloučit, uvedl ve správní žalobě, proč podává žalobu jako společnou, a poukázal na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu.

Ústavní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1238/08 ze dne 14. 7. 2008

N 131/50 SbNU 149

Vyloučení věcí k samostatnému projednání ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1238/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18, jímž byla stěžovatelova žaloba, jejímž předmětem byla dvě samostatná rozhodnutí finančního ředitelství, proti jednomu z nich, a to rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2008 č. j. 1298/08-1100, vyloučena k samostatnému projednání.

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 17. 1. 2007 zahájil u něj správce daně kontrolu daně z příjmů fyzických osob za období 2003 a 2004. Dne 28. 3. 2007 byla s ním projednána závěrečná zpráva, která byla vyhotovena písemně. Kontrola všech daňových období se týkala jeho činnosti jakožto podnikatele-fyzické osoby. Správce daně na základě výsledku této jedné kontroly vydal dva samostatné dodatečné platební výměry ohledně daně z příjmů, a to jednak výměr číslo 1070000122 č. j. 43853/07/105910/3917 ze dne 10. 5. 2007 týkající se roku 2003, jednak výměr číslo 1070000124/105910/3917 rovněž ze dne 10. 5. 2007 týkající se roku 2004. Oba tyto výměry napadl stěžovatel jediným odvoláním, o němž odvolací orgán - Finanční ředitelství v Českých Budějovicích - rozhodl samostatnými rozhodnutími vydanými dne 4. 3. 2008 pod č. j. 1297/08-110 a 1298/08-1100. Stěžovatel podal správní žalobu; předmětem řízení učinil obě dvě citovaná samostatná rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odvolání proti dvěma uvedeným dodatečným platebním výměrům vydaným správcem daně - Finančním úřadem ve Strakonicích na základě jedné daňové kontroly.

Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že se žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2008 č. j. 1298/08-1100 vylučuje k samostatnému projednání. Toto usnesení nebylo odůvodněno.

Ústavní stížností napadl stěžovatel shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a navrhl je zrušit. Současně navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 5 712 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že považoval za vhodné a nutné, aby soud rozhodoval o obou věcech v jednom řízení a jedním rozhodnutím. Obě věci se totiž týkaly jednoho daňového subjektu, totožné podnikatelské činnosti tohoto subjektu, daňová kontrola byla prováděna v obou případech správcem daně společně, tj. ve společném řízení, a byla zakončena společnou zprávou, na základě stejných skutkových zjištění; odvolací orgán sice rozhodl o obou odvoláních samostatnými rozhodnutími, avšak obsahově a zejména důvodově zcela shodnými, vydanými v jeden den. Protože stěžovatel předpokládal, že soud bude mít tendenci obě věci od sebe oddělit a každou z nich samostatně zpoplatnit, v článku III. žaloby zdůraznil, proč podává společnou žalobu; poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70 (z něhož obsáhle citoval) a na to, že případné vylučování jedné ze žalovaných věcí k samostatnému projednání a rozhodnutí by bylo v rozporu s dispozičním právem a úkonem žalobce a se zájmem na procesní ekonomii. Přes toto upozornění a v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu však krajský soud napadeným usnesením jednu ze společně žalovaných věcí k samostatnému projednání vyloučil (pozn.: srov. výše).

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení. Uvedl, že v dané věci rozhodl v souladu s platnou právní úpravou o vyloučení věci z důvodu vhodnosti. Rozhodnutí závisí na úvaze předsedy senátu, což vyplývá z § 31 odst. 3 soudního řádu správního. Rozhodnuto bylo usnesením ve smyslu § 53 soudního řádu správního a vzhledem k tomu, že se jednalo o usnesení upravující pouze vedení řízení, nemuselo být podle § 55 odst. 4 soudního řádu správního odůvodněno, neboť jím řízení nekončí, ani jím není nikomu ukládána povinnost. Proti tomuto usnesení není podle § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního přípustná kasační stížnost. Žaloba směřovala proti dvěma rozhodnutím ve věci daňových doměrků na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 a 2004. Jak vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, správce daně stanovil daňovou povinnost stěžovateli dokazováním (to vyplývá z žalobou napadených rozhodnutí, kdy žalovaný postupoval podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění). V r. 2003 přepočítal obchodní marži kupř. 15 procent u velkoobchodu, 30 procent u prodejny v Písku a 10 procent u obchodu ve Strakonicích a v Nýrsku a výpočtem došel k hodnotě tržby u každé prodejny. Rovněž se vypořádal - s ohledem na tvrzení stěžovatele ohledně poskytnutých slev za zboží - s výší marže u jednotlivých druhů ovoce a zeleniny, která byla zcela odlišná. K jiným hodnotám dospěl v rámci dokazování za rok 2004. Proto (s ohledem na tuto skutečnost) bude v každém zdaňovacím období nezbytně nutné posoudit na základě správního spisu důvodnost žalobních námitek a zákonnost žalobou napadených rozhodnutí. Dalším důvodem soudem zvoleného postupu je požadavek na srozumitelnost a přehlednost odůvodnění rozsudku v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Nemohlo se tudíž jednat o věc skutkově a právně identickou, přestože rozhodnutí bylo vydáno stejným správním orgánem, ve věci téhož účastníka a ve stejný den. To vyplývá především z toho, že je třeba v každém zdaňovacím období posoudit správnost výše konkrétních zdanitelných příjmů, jakož i ověřit správnost stanoveného daňového základu. Dokladem toho je i postup žalovaného správního orgánu, který o jediném odvolání rozhodl samostatnými rozhodnutími. Tento postup jistě nebyl projevem svévole, ale nutností z důvodu odlišných skutečností, které se projevily v posuzovaných obdobích. Co do vyměření poplatkové povinnosti nemá vyloučení věci k samostatnému projednání právní význam, neboť i v případě společného projednání by soud zpoplatnil obě rozhodnutí, která byla, byť na základě společné žaloby, učiněna předmětem soudního přezkumu [položka 14a bod 2 písm. a) sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, kde činí poplatek za žalobu proti rozhodnutí, nikoliv rozhodnutím, 2 000 Kč]. Právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo porušeno, ale soudem zvoleným způsobem naopak posíleno. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70 není na předmětnou situaci aplikovatelný, neboť stěžovatel z něho použil pouze obecný výklad k aplikaci § 39 odst. 2 soudního řádu správního, který je nezpochybnitelný, opomněl však uvést konkrétní souvislost tohoto výkladu na tam řešený případ; jednalo se o vyloučení věci týkající se nejen týchž účastníků a skutkově související věci, ale především měly společný základ spočívající ve výstavbě jediného bytového domu žalobcem, jeho rozdělení na jednotky prohlášením vlastníka a následným převodem těchto jednotek spolu s ideálními podíly na společných částech domu a pozemcích jednotlivým kupujícím. Přesto ani v tomto případě nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tato vada měla z povahy věci vliv na zákonnost rozhodnutí soudu, a kasační stížnost zamítl. V dané věci se tedy dle krajského soudu nejednalo o identická rozhodnutí, neboť se týkala různých zdaňovacích období, ve kterých byly učiněny odlišné závěry z daňové kontroly. Krajský soud proto zastává názor, že vyloučení věci k samostatnému projednání bylo vhodné. Tímto postupem nebude dotčena zásada rychlosti řízení ani procesní ekonomie. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřilo též Finanční ředitelství v Českých Budějovicích v postavení vedlejšího účastníka. Uvedlo však pouze to, že mu nepřísluší jakkoli se vyjadřovat k napadenému rozhodnutí krajského soudu a hodnotit jeho zákonnost. Navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost a vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích a Finanční ředitelství v Českých Budějovicích vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se ve stanovené lhůtě k žádosti o upuštění od ústního jednání nevyjádřil (stěžovatel byl poučen Ústavním soudem, že pokud ve stanovené lhůtě jeho souhlas či nesouhlas nebude Ústavnímu soudu doručen, bude mít Ústavní soud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí), a s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.

III.

Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, tedy otázku, zda byly vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jinými slovy, musel zvážit, zda včas podaná ústavní stížnost proti všem označeným rozhodnutím je stížností proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. K výslovnému zodpovězení této otázky přistoupil Ústavní soud především z toho důvodu, že jsou mu známa z jeho dosavadní judikatury usnesení sp. zn. II. ÚS 727/06 a sp. zn. I. ÚS 729/06 (ve SbNU nepublikována), kterými byla ústavní stížnost proti usnesení soudu podle obdobného ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř. (tj. v občanském soudním řízení) o vyloučení věci k samostatnému řízení odmítnuta jako nepřípustná [dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V této souvislosti je významné - obdobně jako u výše citovaných usnesení Ústavního soudu, byť tam šlo o občanské soudní řízení - že ústavní stížností je napadáno usnesení podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního, tj. jde o rozhodnutí upravující vedení řízení, a je proto proti němu kasační stížnost nepřípustná [srov. § 104 odst. 3 písm. b) soudního řádu správního; Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M.: Soudní řád správní, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 73].

Jestliže by usnesení o vyloučení věcí k samostatnému projednání bylo protizákonné, resp. protiústavní, takové pochybení by nemohlo být potom reparováno ani v řízení o kasační stížnosti proti meritornímu rozhodnutí ve věci správní žaloby před Nejvyšším správním soudem, neboť tato vada by z povahy věci neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, a proto by nemohla být ani důvodem zrušení napadeného rozhodnutí podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (ve spojení s § 109 odst. 3 soudního řádu správního) [srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupř. rozsudek č. j. 1 Afs 24/2005-70].

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost přípustná je. Smysl a účel ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu spočívá v tom, že mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavní stížnosti je pouze subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Teprve jestliže ostatní zákonné prostředky a mechanismy selžou, resp. jsou bezvýsledně vyčerpány nebo nejsou účinné, popř. nejsou žádné, lze se obrátit na Ústavní soud (jako orgán ochrany ústavnosti). Takový smysl a účel zákona v dané věci věcnému projednání ústavní stížnosti nebrání, neboť stěžovatel již nemá k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohl bránit tvrzené protiústavnosti napadeného rozhodnutí, tedy tvrzenou protiústavnost reparovat. Opačný přístup by značil protiústavní - byť pouze částečnou - rezignaci Ústavního soudu na jeho úkol ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy), neboť jednotlivec by neměl nárok na ochranu svých ústavně zaručených práv nebo svobod dotčených těmi akty orgánů veřejné moci, kterými je rozhodováno o vyloučení věcí k samostatnému projednání (dle § 39 odst. 2 soudního řádu správního). Ústavní soud tudíž změnil - oproti předchozím citovaným dvěma usnesením - názor na přípustnost ústavní stížnosti směřující proti usnesení soudu o vyloučení věci k samostatnému řízení, aniž by musel postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu, který se vztahuje pouze na odchýlení se od právního názoru vysloveného v nálezu (a contrario v usnesení). Této změně názoru Ústavního soudu nasvědčuje i argumentace, dále uvedená pod bodem IV. tohoto nálezu.

IV.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky vyloučení věci podle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, což - důsledně vzato - je bezdůvodným zásahem do subjektivních dispozičních práv stěžovatele a porušením ústavního práva na přístup k soudu.

1. V této souvislosti Ústavní soud především poukazuje -iz ústavněprávních hledisek - na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený kupř. v rozsudku č. j. 1 Afs 24/2005-70 (viz www.nssoud.cz); ten ostatně vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)] (v rámci níž Ústavní soud v podstatě vyslovil, že obecné soudy si při interpretaci podústavního práva musí počínat tak, aby nezasáhly do ústavně zaručeného práva jednotlivce na autonomii vůle a svobodné individuální jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tedy jsou povinny respektovat autonomní projevy osobnosti jednotlivce včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno; šlo o otázku příslušnosti soudů).

V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl následující.

"Je nutno zdůraznit, že žaloba je dispoziční úkon, jímž se žalobce obrací na soud s žádostí o poskytnutí soudní ochrany a vymezuje jím předmět soudního řízení. Žaloba je tedy procesním úkonem, v němž se výrazně projevuje zásada dispoziční, jíž je správní soudnictví ovládáno. Tuto povahu žaloby je povinen soud respektovat, nepředepisuje-li mu zákon výslovně něco jiného.

Dispoziční zásada není principem, který by měl pouze ryze technickou povahu, ale projevují se v ní i významná hodnota lidské osobnosti spočívající v možnosti jejího svobodného jednání, garantovaného právem v nejobecnější podobě jako princip individuální autonomie. K tomuto principu konstatoval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 113/04 (N 63/33 SbNU 129), že autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Citovaný článek přitom ve své první dimenzi představuje strukturní princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. "Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny totiž pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo, byla by taková přednost pouhou formální deklarací - Svobodná sféra jednotlivce a její bezprostřední ústavní garance v podobě vymahatelného subjektivního práva jsou totiž condiciones sine qua non materiálního právního státu -".

Z citovaného nálezu tedy vyplývá, že ta ustanovení právních předpisů, v nichž se projevuje autonomie vůle jednotlivce, jsou orgány veřejné moci - mezi něž samozřejmě patří i soudy - povinny aplikovat tak, aby respektovaly veřejné subjektivní právo jednotlivce na autonomii jeho vůle; do této autonomní sféry mohou zasáhnout jenom tehdy, pokud by se jednotlivec dopustil jednání zákonem výslovně zakázaného.

Dispoziční zásada představuje vyjádření autonomie vůle jednotlivce v oblasti procesního práva. Jejími konkrétními projevy jsou dispoziční úkony, které účastníci řízení činí, tj. kterými disponují řízením nebo předmětem řízení. Mezi tyto dispoziční úkony patří i žaloba; proto je soud povinen respektovat, zda žalobce žalobou napadl jedno rozhodnutí nebo rozhodnutí několik, ledaže by takové procesní jednání žalobce bylo v rozporu s procesními předpisy. Je-li objektivní kumulace přípustná (tj. je-li možná nebo vhodná), není soud oprávněn účinky dispozičního úkonu derogovat tím, že vyloučí věci k samostatnému projednání; učiní-li tak, protiprávně zasáhne do žalobcova veřejného subjektivního práva na respektování jeho autonomie vůle.".

V obdobném duchu ostatně judikoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.): "Nejvyšší správní soud ve shodě s tradicí, doktrínou i ústavním principem ochrany svobody v citovaných rozsudcích akcentoval důležitost zásady dispoziční v soudním řízení správním, v jejím rámci oprávnění žalobce vymezit předmět řízení, tj. i formou kumulace napadených správních rozhodnutí. Kromě momentu ochrany svobody a autonomie vůle upozornil v této souvislosti i na racionalitu takového postupu, na princip procesní ekonomie. S takto vyloženým chápáním obou uvedených zásad, tj. zásady dispoziční a zásady procesní ekonomie, se Ústavní soud plně ztotožňuje.".

Ústavní soud tedy dovozuje, že vyloučení věci k samostatnému projednání není toliko libovolným oprávněním soudu (zde správního soudu); soud tak může postupovat jedině tehdy, pokud žalobce podal jedinou žalobu proti takovým rozhodnutím, jejichž projednání ve společném řízení není možné nebo vhodné. Nejde-li o takovou žalobu, je povinen respektovat dispoziční úkon žalobce; jinak porušuje nejen pravidla o vylučování věcí k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 soudního řádu správního), ale i dispoziční zásadu (na níž je správní soudnictví vybudováno), ústavně zaručené právo jedince na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání, jež garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny (ve své druhé dimenzi), a konečně i princip procesní ekonomie (srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70).

2. Ústavní soud - vycházeje z těchto principů - dospívá k závěru, že k vyloučení věci k samostatnému projednání zákonem předepsané podmínky splněny nebyly.

V dané věci totiž bylo společné řízení nejen možné, ale i vhodné. Věci, které krajský soud napadeným usnesením vyloučil k samostatnému projednání, se týkají týchž účastníků řízení (jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného správního orgánu) a skutkově spolu velmi blízce souvisejí; jsou minimálně obdobné (ne-li přímo identické). Jak plyne již z odůvodnění správní žalobou napadených rozhodnutí odvolacího správního orgánu (str. 2), oba odvoláním ve správním řízení napadené dodatečné platební výměry, kterými byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004, byly vydány na základě zprávy o (jediné) kontrole daně z příjmů fyzických osob vydané Finančním úřadem ve Strakonicích. Tuto kontrolu zahájil u stěžovatele finanční úřad dne 17. 1. 2007, přičemž při ní prověřoval daňový základ a okolnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti stěžovatele za zdaňovací období 2003 a 2004. V roce 2003 i 2004 stěžovatel podnikal v předmětu činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, hostinská činnost, silniční motorová doprava nákladní, zámečnictví a truhlářství. Na základě předložených dokladů vznikly správci daně pochybnosti o správnosti příjmů stěžovatelem vykázaných v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 i 2004. Všechny zjištěné skutečnosti správce daně shrnul ve zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob č. j. 30790/07/105930/3913, kterou se stěžovatelem projednal dne 28.3.2007. Na základě kontrolních zjištění stěžovateli zvýšil příjmy z podnikatelské činnosti o 1 803 726 Kč (pokud jde o zdaňovací období za rok 2003) a o 512 715 Kč (pokud jde o zdaňovací období za rok 2004), protože stěžovatel správci daně neprokázal, že příjmy uvedené v daňovém přiznání jsou úplné a odpovídají vykázaným údajům o nákupu zboží za zdaňovací období roku 2003 a 2004. Současně správce daně přepočítal stěžovatelovu daňovou povinnost, protože v rozporu s § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, rozděloval příjmy a výdaje na spolupracující manželku, přestože byl od 31. 3. 2002 pravomocně rozvedený. Dne 10. 5. 2007 vydal Finanční úřad ve Strakonicích předmětné dva dodatečné platební výměry. Věci, které krajský soud napadeným usnesením vyloučil k samostatnému projednání, mají rovněž shodné právní zhodnocení, vyúsťující v dodatečné vyměření daně z příjmů fyzických osob (za rok 2003 a 2004) po provedení jednotné kontroly. V jistém smyslu přirozeným důsledkem zde uvedeného byly v podstatě shodné žalobní důvody uplatněné v odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům (srov. námitky reprodukované a na ně reagované stejně v obou rozhodnutích odvolacího správního orgánu). To našlo své vyjádření i v obsahu citovaných dvou rozhodnutích odvolacího správního orgánu (napadených jednou správní žalobou), jenž je téměř identický, lišící se v podstatě jen v konkrétních číslech. Lze tedy v podstatě dát za pravdu tvrzení stěžovatele, že obě - správní žalobou napadená - rozhodnutí odvolacího správního orgánu jsou textově prakticky totožná a jediné, čím se odlišují, jsou číselné údaje. Stěžovatel tudíž napadl jedinou žalobou dvě rozhodnutí (odvolacího správního orgánu) Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, která byla vydána téhož dne a jsou po obsahové stránce obdobná (ne-li téměř shodná). Argumentace stěžovatele vůči oběma rozhodnutím [jak plyne z obsahu (jediné) správní žaloby stěžovatele proti oběma správním rozhodnutím (str. 2-8 soudního spisu sp. zn. 10 Ca 86/2008)] je přitom společná a shodná, napadá je tedy jako celek, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášel odlišné námitky (šlo v principu o namítání vad procesního charakteru, kterých se měl správce daně či odvolací správní orgán dopustit shodně v rámci rozhodování o obou věcech). Přitom správní soud je podle § 75 odst. 2 věty první soudního řádu správního oprávněn přezkoumat správní rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů; ze stěžovatelem vymezeného rozsahu přezkoumání tak nebude krajský soud moci vybočit. Z uvedeného je zřejmé, že společné projednání obou věcí bylo možné a vhodné (stran klíčového hlediska hospodárnosti a rychlosti řízení).

V těchto souvislostech (tj. uvedených v předchozím odstavci) se jeví být prima facie nepřesvědčivé - ve vztahu k aplikaci § 39 odst. 2 soudního řádu správního - vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, že společnému projednání obou věcí bránila neexistence identity obou rozhodnutí [zejména z toho důvodu, že správce daně dospěl v obou rozhodnutích k odlišným hodnotám stran stanovení daňové povinnosti stěžovatele za různá zdaňovací období (rok 2003 a 2004)], a proto bude v každém zdaňovacím období nezbytně nutné posoudit na základě správního spisu důvodnost žalobních námitek a zákonnost obou napadených rozhodnutí apod. Směřuje-li žaloba proti více rozhodnutím správního orgánu, z povahy věci půjde totiž vždy o rozhodnutí neidentická (v opačném případě by jejich samostatná existence ztrácela smysl). Jinými slovy, existence více rozhodnutí implikuje neexistenci jejich (plné) identity. Přijetí přístupu krajského soudu by však značilo paušální eliminaci možnosti napadnout jednou správní žalobou více správních rozhodnutí, ačkoli to naopak je de lege lata přípustné (pouze výjimečně, tj. v případě nemožnosti či nevhodnosti společného řízení, je oprávněn správní soud rozhodnout o vyloučení správního rozhodnutí k samostatnému projednání; k tomu srov. § 39 odst. 2 soudního řádu správního a jeho interpretaci v textu shora). Je třeba vidět i to, že stěžovatel uplatnil proti oběma správním rozhodnutím společné a totožné žalobní důvody, tedy v podstatě bez přímé relace na skutkové odlišnosti obou věcí (srov. závěr předchozího odstavce), přičemž ze stěžovatelem vymezeného rozsahu přezkoumání nebude moci krajský soud vybočit. (Též) proto je nepřípadný poukaz krajského soudu na to, že správce daně v obou zdaňovacích obdobích na podkladě dokazování dospěl k jiným hodnotám apod. a snad jakési naznačení krajského soudu, že toto bude muset přezkoumávat (srov. kupř. "... K jiným hodnotám dospěl v rámci dokazování za rok 2004. Proto s ohledem na tuto skutečnost bude v každém zdaňovacím období nezbytně nutné posoudit na základě správního spisu důvodnost žalobních námitek a zákonnost žalobou napadených rozhodnutí."). Nepřiléhavý je přirozeně i tvrzený (ve vyjádření k ústavní stížnosti) důvod postupu zvoleného krajským soudem týkající se požadavku na srozumitelnost a přehlednost odůvodnění rozsudku v jednotlivých zdaňovacích obdobích; odůvodnění rozhodnutí o správní žalobě proti dvěma správním rozhodnutím by samozřejmě bylo možné koncipovat srozumitelně a "přehledně", byť by pojednávalo o různých zdaňovacích obdobích. K tomu se přidává již shora uvedené, tedy že stěžovatel koncipoval svou argumentaci vůči oběma rozhodnutím jako společnou (a shodnou), napadl je tedy jako celek, aniž by vůči jednomu z nich vznášel námitky odlišné.

Za tohoto stavu lze dovozovat, že Krajský soud v Českých Budějovicích nesprávnou aplikací § 39 odst. 2 soudního řádu správního současně porušil jak dispoziční volnost stěžovatele jako žalobce, tak i jeho ústavně zaručené právo na respektování autonomie jeho vůle a svobodné individuální jednání, jež garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny.

Krajský soud porušil napadeným rozhodnutím též ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jeho aplikaci § 39 odst. 2 soudního řádu správního nelze hodnotit jako racionálně logicky akceptovatelnou, a tak objektivně udržitelnou. Proto se jedná o projev libovůle orgánu veřejné moci.

Je namístě dodat, že krajský soud jednal v rozporu i s principem procesní ekonomie; v důsledku porušení jeho právní povinnosti projednat všechna napadená rozhodnutí ve společném řízení totiž vznikají zbytečné náklady jak soudu, tak účastníkům řízení. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svůj nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), v němž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005, který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup tam, kde není odůvodněn, zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci všeobecně známé přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede v konečném důsledku k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti". V nálezu sp. zn. III. ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007 (N 120/46 SbNU 133) pak Ústavní soud konstatoval, že "Obecný soud ve věci žaloby, jež napadla celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc bezdůvodně rozdělil na 17 samostatných řízení. Soud tímto nesprávným postupem vyvolal na straně stěžovatele náklady.". Krajský soud tak svou aplikací § 39 odst. 2 soudního řádu správního - důsledně vzato - porušil též ústavně zaručené právo stěžovatele (tedy vyloučením jedné věci k samostatnému projednání) podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Ve světle tohoto článku Listiny základních práv a svobod (a uvedeného v předchozích odstavcích) má postup krajského soudu uskutečněný napadeným usnesením - ve svých důsledcích - charakter bezdůvodného omezení stěžovatele v přístupu ke správnímu soudu, mimo jiné i navýšením jeho nákladů řízení.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2008 č. j. 10 Ca 78/2008-18 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.

3. Nad rámec věci Ústavní soud dodává k vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti - podle něhož podle § 14a bodu 2 písm. a) sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb. v platném znění činí poplatek za žalobu proti "rozhodnutí" (a nikoliv proti "rozhodnutím") 2 000 Kč, a že proto v dané věci je třeba zpoplatnit stěžovatele dvakrát, neboť napadá dvě správní rozhodnutí - následující. Ústavní soud již opakovaně vyslovil ve své judikatuře právní názor o protiústavnosti takové interpretace citovaného zákonného ustanovení, podle níž je nezbytné - v případě správní žaloby směřující proti více rozhodnutím správního orgánu - vždy zpoplatnit každé toto jednotlivé správní rozhodnutí. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481) zrušil usnesení Městského soudu v Praze a vyslovil, že "Stěžovatel dne 14. 7. 2006 napadl jedinou správní žalobou osmnáct rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu (č. j. FŘ 6320 a 6321/15/06, 6496/15/06, 6498 až 6505/15/06, 6507 až 6513/15/06) o odvolání stěžovatele proti platebním výměrům, která byla vydána téhož dne (26. 4. 2006) a jsou po obsahové stránce téměř identická. Právní argumentace stěžovatele vůči všem těmto rozhodnutím je shodná, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášel různé námitky, napadá je tedy jako celek.". Následně přitom postup správního soudu, který každé jednotlivé správní rozhodnutí zpoplatnil, označil Ústavní soud v citovaném nálezu za protiústavní. Tento závěr (vyslovený v citovaném nálezu) tak dopadá - jak plyne z výše uvedeného textu - i na nyní souzenou věc. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239) zase Ústavní soud uvedl, že "Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 253/2006 a přiloženého materiálu Finančního úřadu pro Prahu 3 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel napadl jedinou žalobou ze dne 8. 8. 2006 osmnáct rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3, která byla vydána téhož dne a jsou po obsahové stránce obdobná. Právní argumentace stěžovatele vůči všem těmto rozhodnutím je shodná, napadá je tedy jako celek, aniž by vůči jednotlivým z nich vznášel jiné námitky. Dne 22. 8. 2006 zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Napadeným usnesením ze dne 9. 12. 2006 pak byl vyzván k zaplacení 36 000 Kč (tj. 2 000 Kč za každé napadené rozhodnutí).". Následně Ústavní soud též dovodil protiústavnost napadeného usnesení o vyzvání k zaplacení soudního poplatku.

4. Návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení Ústavnísoud nevyhověl. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník. Ve smyslu § 62 odst. 4 může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení. K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor, neboť je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Ostatně pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro náležitou odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení (např. dokumenty osvědčující majetkové a sociální poměry stěžovatele aj.). To však stěžovatel neučinil. Proto nejsou (společně s neexistencí oněch výjimečných okolností) splněny elementární předpoklady vyhovění jeho návrhu na uložení povinnosti náhrady nákladů řízení [srov. totožný postup Ústavního soudu kupř. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273)]. Stěžovatel svůj návrh na náhradu nákladů řízení v podstatě podložil jen argumentací ve vztahu k výsledku řízení. Úspěch v řízení před Ústavním soudem však není, jak plyne z výše uvedených ustanovení, jediným kritériem přiznání náhrady nákladů řízení (srov. znění § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které rozlišuje hlediska "v odůvodněných případech" a "podle výsledků řízení").

V.

Ústavnísoud se zabýval i tím, byť to stěžovatel výslovně nenapadl, že napadené usnesení není odůvodněno.

Je skutečností, že usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění (srov. § 55 odst. 4soudního řádu správního); takovým rozhodnutím je i usnesení o vyloučení věcí podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního. Pokud tedy krajský soud v dané věci napadené usnesení neodůvodnil, nelze mu zřejmě de iure ničeho vytknout. Nicméně je namístě dodat, že právě v uvedeném případě nelze takový postup krajského soudu považovat za vhodný a rozumný, neboť ze širšího pohledu může vést až k podkopávání důvěryhodnosti obecného soudnictví. Bez takové důvěry není řádný výkon veřejné moci v demokratickém státě možný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit; tedy i: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." [srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173)]. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly [to jinými slovy uvádí i nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245 a násl.)]. Stěžovatel měl v dané věci na mysli i eventualitu vyloučení jedné z obou věcí k samostatnému projednání krajským soudem a zřetelně se toho obával. Proto ve správní žalobě preventivně vysvětlil, proč podává jednu žalobu proti dvěma rozhodnutím odvolacího správního orgánu; poukázal dokonce na shora citovaný klíčový rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70, z jehož právního názoru zřetelně vyplynulo, že soud je zásadně povinen respektovat autonomii vůle jednotlivce, tedy věc (v daném případě) k samostatnému projednání nevylučovat (srov. odůvodnění tohoto nálezu). Přes takto preventivně stěžovatelem předloženou argumentaci podporující závěr, že jedna z obou věcí nemá být k samostatnému projednání vyloučena, krajský soud postupoval opačně, aniž by byl přitom stěžovateli jakkoli předestřel své důvody. Takový postup krajského soudu mohl zřetelně - a třeba podotknout, že nikoli zcela nedůvodně - navodit u stěžovatele dojem, že se soud obává argumentovat, neboť by svůj závěr o naplnění zákonných důvodů vyloučení věci jednoduše nebyl schopen racionálně logicky obhájit. Je třeba si uvědomit, že ustanovení § 55 odst. 4 soudního řádu správního nezakazuje správnímu soudu odůvodnit tam uvedené typy usnesení, nýbrž jen stanoví, že odůvodnění nemusí být v usnesení obsaženo. Jaký jiný případ si lze "jako učebnicový" představit, než právě v této souzené věci, kdy bylo z důvodů výše uvedených plně namístě, aby správní soud uplatnil možnost i tyto typy usnesení odůvodnit? Koneckonců, Ústavnímu soudu je dobře známa i ta praxe správních soudů, která rozhodnutí o vyloučení či spojení věcí odůvodňují, byť natolik stručně, že i to Ústavní soud kritizoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/07- viz výše).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru