Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1234/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1234.15.1
Datum podání27.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 909


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1234/15 ze dne 12. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci stěžovatele P. H., právně zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015 č. j. 58 Co 457/2014-825 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 5. 2014 č. j. 25 Nc 24/2009-685, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 9. 2014 č. j. 25 Nc 24/2009-709, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která byla vydána ve věci výchovy nezletilé s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo rodiče na péči a výchovu dítěte dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i právo dítěte na péči a výchovu rodiče dle čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 11. 2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011 byla nezletilá dcera stěžovatele svěřena do péče matky a otci bylo stanoveno výživné a upraven jeho styk s nezletilou. Následně podal stěžovatel návrh na změnu v péči nezletilé, a to tak, aby soud zvážil, zda svěřit dceru do péče otce a matce stanovit široký styk, anebo rozhodnout o svěření do střídavé péče obou rodičů po jednom kalendářním týdnu. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že do roku 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu rodičů, byla nezletilá ve faktické péči obou rodičů, neboť bydleli v jednom bytě. Nezletilá v takové péči dobře prospívala. Podle stěžovatele chování matky vybočuje z normy chování odpovědného rodiče a může tím být ovlivněn její postoj nejen k otci, ale k mužům obecně. Soud I. stupně návrh otce zamítl, neboť dospěl k závěru, že k žádné změně poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, nedošlo a není tudíž důvod měnit poslední rozhodnutí soudu o péči o nezletilou. Mezi rodiči nedošlo ke zlepšení jejich vztahu, komunikace i nadále není přiměřená, vztah nezletilé k oběma rodičům se nezměnil, přičemž ze znaleckého posudku vyplývá, že nezletilá má o něco blíže k matce a sama se vyjádřila v tom smyslu, že jí dosavadní způsob setkávání s otcem vyhovuje a nechtěla by na této situaci nic měnit.

3. Stěžovatel s rozhodnutím soudu I. stupně nesouhlasil a podal proti němu odvolání. Odvolací soudu odvolání zamítl s tím, že se soud I. stupně zcela dostatečným způsobem zabýval poměry nezletilé i obou rodičů, přičemž se ztotožnil s jeho závěrem, že nedošlo k takové změně poměrů, jež by měla znamenat také změnu ve výchově nezletilé.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zcela ignorovaly rozhodnutí Ústavního soudu, které je pro jejich rozhodování závazné, ve skutkově obdobném případě, a ačkoliv není na straně stěžovatele žádná objektivní překážka pro nařízení střídavé výchovy, tuto nenařídily. Obecné soudy rovněž pominuly skutečnost, že navzdory předchozímu rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče matky, se po dobu několika let, na základě dohody rodičů, realizovala střídavá, resp. společná výchova nezletilého dítěte. Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nedůvodně přecenily hledisko schopnosti či neschopnosti stěžovatele a jeho bývalé manželky se spolu dohodnout o věcech týkajících se jejich nezletilé dcery. Stěžovatel opakovaně soudům sdělil, že s matkou své nezletilé dcery udržuje komunikaci především prostřednictvím e-mailu a na základních věcech týkajících se péče o nezletilou jsou s matkou schopni se bez problémů dohodnout. Zdání konfliktu mezi rodiči nezletilé tak bylo pouze účelově vytvořeno a pravděpodobně matkou udržováno.

II.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

6. Stěžovatel, dovolávaje se též ochrany svého práva dle čl. 32 Listiny, směřuje svoji kritiku do občanskoprávního řízení, jehož byl účastníkem. Proto jde zejména o posouzení, zda toto řízení svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad - především stěžovatelem odkazovaného - tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); jím je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

7. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci přitom představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jestliže tím zatěžují řízení a jeho výsledek ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Obdobné platí i pro skutkovou rovinu sporu.

8. Takové podmínky pro zásah Ústavního soudu však v dané věci dovodit nelze. Obecným soudům nelze vytknout, že neaplikovaly "správné" podústavní právo, a jeho závěry v otázce výchovy nezletilé, jež přijaly na základě adekvátně zjištěného skutkového stavu, který má oporu v provedeném dokazování, a s ohledem na zájem nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte), lze v zásadě zastávat a jsou obhajitelné.

9. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že obecné soudy v dané věci neposuzovaly jen existenci podmínky změny poměrů, nýbrž (a to bezpochyby správně) i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Sporným tudíž bylo, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výchově nezletilé, došlo k tak zásadní změně oproti dřívějším poměrům, za nichž soud rozhodl o svěření nezletilé do výchovy matky, jež si vynucuje i změnu jejich výchovného prostředí, a to formou střídavé výchovy či dokonce svěření do výchovy otce.

10. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367) vyslovil, že dospěly-li obecné soudy "k závěru, že k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů"; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí přitom "skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech".

11. Právě s ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, či se dostane do rozporu s jeho zájmy, a to zejména tam, kde mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, se vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/05). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 pak Ústavní soud konstatoval, že "při posuzování, zda došlo k takové změně poměrů, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o péči o děti, je uplatňován obecnými soudy vyšší práh pro změnu rozhodnutí o péči, který je odůvodňován požadavkem na stabilitu výchovného prostředí, což ochraňuje zájmy dětí. Stabilita výchovného prostředí však není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte. Obecné soudy se tedy vždy musí zabývat otázkou, zda stabilita výchovného prostředí je v nejlepším zájmu dětí i v konkrétním posuzovaném případě". Pokud tedy obecné soudy touto optikou posuzovaly nejlepší zájem dítěte, jehož součástí je stabilita výchovného prostředí, jež je navíc podpořena projeveným názorem nezletilého dítěte, dostály požadavkům na spravedlivost soudního rozhodování, kladeným na ně judikaturou Ústavního soudu.

12. Konečně je vhodné - v obecné poloze - též připomenout, že k odlišnému hodnocení vhodnosti či nevhodnosti výchovného prostředí, popř. k odlišné kvalifikaci skutkové změny poměrů, než ke kterému dospěly v řízení obecné soudy, je Ústavní soud - z povahy posuzovaných otázek a řízení které vede - povolán jen ve výjimečných případech, a to byť by měl za to, že je k dispozici i posouzení jiné. Tak však tomu v dané věci není.

13. Se zřetelem k již zmiňovanému požadavku stabilního a nevyostřeného výchovného prostředí (zejména ve vztahu k nezletilé) obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že za dané situace, kdy se dosavadní výchovné prostředí nezletilé osvědčilo a ani ona sama nijak nevnímá potřebu na tomto něčeho měnit, není vhodné vyhovět návrhu otce a svěřit nezletilou do výchovy jemu nebo do střídavé výchovy.

14. Polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů se v ústavní stížnosti omezuje na odkazy na nálezy Ústavního soudu, z nichž má být dle jeho přesvědčení patrno, že střídavá výchova je vždy nejlepším zájmem dítěte a má být jakousi normou. Tak tomu však není. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura.

15. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a je proto v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15)

16. Podle ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

17. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org). Dále srov. též stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva ze dne 14. 10. 2014 (stanovisko ke střídavé péči o děti): "Nejlepší zájem dítěte je třeba hledat v každém jednotlivém případě zvlášť, nikoli podle jakéhokoli předem daného schématu, a snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Tak se může stát, že u některého dítěte se nejvhodnějším řešením může ukázat péče střídavá, v jiných případech však to může být svěření do péče jednoho z rodičů a dohoda či rozhodnutí o optimální a zároveň reálné formě o rozsahu styku druhého z rodičů s dítětem. Výbor nepovažuje paušální rozhodování preferující jedno z řešení za výraz respektu k jedinečnosti dítěte a jeho potřeb."

18. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu - a to zejména u malých dětí - který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním, podloženým stanoviskem opatrovníka, případně soudního znalce.

19. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci civilní soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka a přáním nezletilé. Vzhledem k tomu, že již v původním řízení byl otci umožněn široký styk s nezletilou, jež i nadále trvá, je mu umožněno se podílet na výchově nezletilé takovou měrou, aby byl i do budoucna jejich vzájemný vřelý vztah udržován a aniž by bylo nutno měnit dosavadní výchovné prostředí nezletilé, jež se dle obecných soudů osvědčilo.

20. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, je především věcí obou rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.

21. Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Odmítnutí této ústavní stížnosti rovněž nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o výchovném prostředí či úpravě styku s nezletilou za předpokladu, že dojde ke skutečné změně poměrů nebo k zásadnímu obratu v názoru nezletilé.

22. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru