Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1233/10 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1233.10.1
Datum podání28.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 105, § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1233/10 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené JUDr. Marcelou Málkovou, advokátkou, Horní 6, 580 02 Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 11 Tdo 965/2009, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2010, stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu a navrhla jeho zrušení pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 10 T 121/2008 byla stěžovatelka a spoluobviněná H. Š. uznány vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a e) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který byla stěžovatelka podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněné trestné činnosti dopustily tím, že společně s již odsouzenou M. B. dne 22. 2. 2008 v době od 14.48 do 15.15 hodin v Brně na ulici Strážní 7 v obchodním domě Bauhaus po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti odcizily černobílý digitální videotelefon Advidson s příslušenstvím v hodnotě 9 990 Kč, a to tím způsobem, že stěžovatelka se spoluobviněnou nejprve odstranily nůžkami zajišťovací sponu videotelefonu zabraňující vyjmutí zboží z regálu, videotelefon i s příslušenstvím vyjmuly z regálu a naložily do nákupního košíku, který mezitím přivezla M. B., videotelefon umístily pod jiné zboží, následně M. B. s vozíkem odjela do prostoru prodejny - zimní zahrady, kde se opět setkala se stěžovatelkou a spoluobviněnou H. Š., společně odstranily obal videotelefonu, M. B. si zboží uschovala za pas kalhot pod bundu a poté bez jeho zaplacení prošla pokladní zónou, stěžovatelka a H. Š. prošly jinými pokladnami a následně byly všechny tři zadrženy pracovníky ostrahy prodejny, přičemž svým jednáním tak způsobily společnosti Bauhaus, k. s., škodu ve výši 9 990 Kč, a uvedeného jednání se stěžovatelka dopustila přesto, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. 1 T 118/2005, který nabyl právní moci ohledně stěžovatelky dne 14. 4. 2007, odsouzena pro trestný čin krádeže dle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) a b) tr. zák., přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006 sp. zn. 92 T 11/2006, jímž byl obviněné stěžovatelce uložen trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Proti rozsudku nalézacího soudu podaly stěžovatelka i spoluobviněná odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 9 To 69/2009, podle § 256 tr. ř., zamítl. Nejvyšší soud dovolání obou odmítl, a to ve vztahu ke stěžovatelce podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelka předložila jeden stížnostní bod, a to otázku své trestní odpovědnosti (nepříčetnosti). Stěžovatelka poukazuje na znalecký posudek MUDr. P. S., CSc., ze dne 13. 10. 2006, z něhož plyne, že stěžovatelka již v roce 2006 trpěla mimo jiné oligofrenií - formou debility středního až těžkého stupně. Touto skutečností se podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly. "Pokud stěžovatelka dané okolnosti uvedla a označila důkaz ... avšak orgány činné v trestním řízení její tvrzení a důkazy zcela ignorovaly," jde podle stěžovatelky o porušení zásad trestního řízení a jejích základních práv, v čemž stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 575; toto i všechna další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že námitka stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti je totožná s námitkou uplatněnou v dovolání. A to i co do nekonkrétnosti této námitky, kterou stěžovatelce vytkl Nejvyšší soud. Již Nejvyšší soud k uplatněné námitce uvedl, že stěžovatelka v dovolání citovala lékařskou zprávu a znalecký posudek, které ke svému dovolání nepřipojila a v případě znaleckého posudku neoznačila, ve které trestní věci měl být zpracován, eventuálně zda byl důvodem vedoucím k závěru o její nepříčetnosti či snížené příčetnosti. Dále Nejvyšší soud uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení v projednávané věci měly mít o tomto znaleckém posudku povědomí. Nadto Nejvyšší soud vyložil, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, nýbrž ve vztahu k určitému činu. Dodal, že způsob provedení krádeže spolu s dalšími spolupachatelkami byl takový, že společenská nebezpečnost činu i jeho protiprávnost musely být zřejmé i té z nich, jejíž inteligence byla výrazně snížena. Nejvyšší soud k této otázce uzavřel, že stěžovatelka zastoupená obhájcem, tuto námitku v předchozích stádiích řízení neuplatnila. Jde tedy o nové tvrzení uplatněné až v mimořádném prostředku.

K uvedenému Ústavní soud dodává jen tolik, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla nic, co by výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jakkoliv zpochybňovalo či dokonce dokládalo jejich protiústavnost. S uplatněnou námitkou se Nejvyšší soud dostatečně a ústavně konformně vypořádal. A to i s přihlédnutím k tomu, že uvedené lze považovat za obiter dictum k nosné části odůvodnění napadeného usnesení, kterým je především závěr, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Uvedený deficit ústavní stížnosti tedy vede Ústavní soud k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a ve spise. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s (vedlejšími) účastníky řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru