Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 123/06 #1Nález ÚS ze dne 17.04.2007K rozhodování obecných soudů o zvýšení nájemného z bytů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Nájem
vlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/45 SbNU 91
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.123.06.1
Datum vyhlášení16.05.2007
Datum podání06.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou oprávněny rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Jiný postup by vedl k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky E., spol. s.r.o. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. dubna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. prosince 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. května 2005 č. j. 18 C 162/2004-32.

Narativní část

Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení obvyklého nájemného za dobu od 21. března 2003 do vyhlášení rozsudku (později upřesněno na částku 41 360 Kč). Vedlejší účastníci jsou společnými nájemci bytové jednotky, která se nachází v domě vlastněném stěžovatelkou. Okresní soud tento návrh zamítl s tím, že není v jeho pravomoci určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, jež bylo krajským soudem ze stejných důvodů zamítnuto.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud vyhověl stěžovatelce a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ve svém nálezu vycházel především z nálezu Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, ve kterém Ústavní soud konstatoval odpovědnost Parlamentu České republiky za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného. V tomto nálezu dále konstatoval, že jsou to právě obecné soudy, jež jsou oprávněny rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Jiný postup by vedl k odejmutí spravedlnosti.

V dané věci obecné soudy neposkytly ochranu základním právům a svobodám, čímž zasáhly do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 123/06 ze dne 17. 4. 2007

N 66/45 SbNU 91

K rozhodování obecných soudů o zvýšení nájemného z bytů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 123/06 ve věci ústavní stížnosti ELMAD, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejším účastníkům O. S. a M. S. na zaplacení 41 360 Kč.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále též jen "okresní soud"), vydané ve sporu, v němž se vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení částky 41 360 Kč. Ve stručném a útržkovitém návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozhodnutími soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody, zejména došlo k porušení práva založeného čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Po úvaze o hierarchii právních předpisů a možnosti soudců "dotvářet" právo cestou vlastní úvahy vyjádřila přesvědčení, že tak měl soudce učinit za situace, kdy od derogace vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, uplynulo již téměř 6 let a po celou tuto dobu nebyl stav mezery v zákoně řešen. Svůj názor podpořila odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34). V další části návrhu stěžovatelka upozornila, že v daném případě šlo o to, aby cenová regulace nepřesáhla meze ústavnosti a nesnížila nájemné z bytu jako cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnosti alespoň jejich návratnosti; stěžovatelka svým postupem cílila právě k zaplacení tzv. obvyklého nájemného z předmětného bytu s přihlédnutím k jeho kvalitě a umístění. Pokud soudy tomuto požadavku nevyhověly, nepochybně tak jednostranně zvýhodnily nájemce jako stranu žalovanou. V závěrečné části návrhu zhodnotila význam adekvátního nájemného, tj. užitku věci jako atributu vlastnického práva. V ostatních směrech odkázala na předmětný spis, aniž by ho specifikovala, a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

2. Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 95 odst. 1 Ústavy:

Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Čl. 96 Ústavy:

1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Čl. 4 odst. 4 Listiny:

Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 11 odst. 4 Listiny:

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Čl. 36 Listiny:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 37 odst. 3 Listiny:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

Čl. 1 Úmluvy:

Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.

II.

3. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

4. Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil názor, že ústavní stížnost není důvodná. Nadále setrvává na svém rozhodnutí, včetně argumentů v něm uváděných. Je přitom přesvědčen, že jeho argumentace respektuje do té doby vydané nálezy v oblasti cenové regulace nájemního bydlení, ale současně i nabízí právní řešení ochrany práv pronajímatelů na straně jedné, ale i práv nájemců při zajišťování práva na bydlení na straně druhé. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) s tím, že je věcí státu, aby poskytl náhradu za omezení vlastnického práva takovou regulační činností, kterou dochází k narušování práv pronajímatelů na odpovídající příjem z pronájmu. Také tvrzení o odepření práva na soudní ochranu nepovažuje za důvodné, protože jím není stav, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že práva stěžovatele jsou sice porušována, ale že pro svoji ochranu nezvolil odpovídající procesní způsob. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

5. Okresní soud také odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž v době jeho vyhlášení se řídil judikaturou Nejvyššího soudu. Připomenul, že v obdobné věci rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 717/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64), ve kterém uzavřel, že je povinností soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva, a konstatoval, že obecným soudům nezbude, než aby otázku zvyšování nájemného řešily, ač v současné době k této otázce není jednotná judikatura. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

6. Vedlejší účastníci odkázali na názor Ústavního soudu, podle něhož je pronajímatel oprávněn požadovat od svých nájemců tzv. spravedlivé nájemné, které má být sjednáno a v případě nedostatku dohody autoritativně určeno tak, aby prospěch obou stran nájemního vztahu byl vyvážený (s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.); podle nich představa stěžovatelky o spravedlivém nájemném takovému postupu neodpovídá. Oni sami očekávali přiměřené legislativní řešení, ve sporu se však necítili být pasivně legitimováni a jejich stanovisko je v souladu s názorem Ústavního soudu vysloveným v odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), akcentujícím odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Vedlejší účastníci se v daném případě chovali v souladu s Ústavou a s ohledem na uvedené skutečnosti navrhli, aby Ústavní soud stížnost odmítl.

7. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce, která reagovala přípisem ze dne 6. 11. 2006 obsahujícím toliko žádost, aby se Ústavní soud vypořádal s právním problémem spočívajícím v tom, zda lze v obdobných sporech žalovat pouze na určení nájemného do budoucna či i zpětně za dobu od 1. 1. 2002.

8. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 18 C 162/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči vedlejším účastníkům dne 12. 7. 2004 žalobu, kterou se domáhala zaplacení obvyklého nájemného za dobu od 21. 3. 2003 do vyhlášení rozsudku. Tvrdila, že je vlastníkem domu, v němž se nachází bytová jednotka, jejímiž společnými nájemci jsou vedlejší účastníci (v postavení žalovaných), kteří platí tzv. regulované nájemné podle již zrušených předpisů. V žalobě připomenula závaznost nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy a konkrétně odkázala na myšlenku z nálezu vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 84/2003 Sb. o povinnosti Ústavního soudu zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku do zavedení ústavně konformní regulace nájemného alespoň v individuálních případech. Stěžovatelka se obrátila na žalované s cílem uzavření takové nájemní smlouvy, která by obsahovala tzv. obvyklé nájemné, ti však nereagovali. Tudíž jí nezbylo, než se obrátit na soud a požadovat, aby si soud vyžádal odborný znalecký posudek, na jehož podkladě bude možné přesně vyčíslit, jakou konkrétní částku může požadovat. Na základě výzvy okresního soudu o uvedení přesné částky, které se domáhá, stěžovatelka požadovanou sumu vypočetla na 41 360 Kč, přičemž při výpočtu vycházela z nejnižšího obvyklého nájemného za srovnatelné byty v domě v jejím vlastnictví. Vedlejší účastníci navrhli zamítnutí žaloby, protože jim nelze přičítat k tíži, že stát ignoroval povinnost regulovat nájem bytů v souladu s ústavními principy, a za újmu vzniklou stěžovatelce oni neodpovídají. Žalobě proti nim nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, popř. náhrady škody. V průběhu jednání stěžovatelka navrhla provést důkaz znaleckým posudkem, který by měl stanovit obvyklé nájemné, a po poučení podle § 118a občanského soudního řádu soud vyhlásil usnesení, že důkaz znaleckým posudkem, kterým by bylo vyčísleno obvyklé nájemné, proveden nebude. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Přitom vycházel ze zjištění, že vedlejší účastníci jsou nájemci předmětného bytu, platí nájemné stanovené v souladu s dříve platnými předpisy a že není v pravomoci soudu určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení. Stěžovatelka prvostupňový rozsudek napadla odvoláním, v němž odkazovala na příslušné závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a navrhovala jeho zrušení; současně zdůraznila, že při neexistenci pozitivní právní úpravy je jejím právem požadovat vůči vedlejším účastníkům placení obvyklého nájemného s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, jak je obvyklé a běžné, přičemž konstatovala, že ke stanovení obvyklého nájemného soud prvního stupně nepřipustil klíčový důkaz, když odmítl vyžádat si znalecký posudek. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Po analýze právní úpravy a související judikatury uzavřel, že výše nájemného pro případ, že nedošlo mezi pronajímatelem a nájemcem k ujednání o jiné výši nájemného, je nadále ve výši podle poslední cenové regulace, protože moc soudní nemůže individuálními soudními rozhodnutími nahrazovat chybějící regulační pravidla a výši nájemného stanovovat odlišně, než jak je, byť neústavním způsobem, stanovena.

III.

9. Po provedeném dokazování Ústavnísoud zjistil, že stěžovatelčin návrh je opodstatněný.

10. Ústavnísoud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo -av konečném důsledku též k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny - postupem obecných soudů, když tyto zamítly její žalobu s odkazem na chybějící regulační pravidla. Ústavní soud si je vědom, že jde o sociálně nepochybně citlivou záležitost, při neexistenci státem podporovaného "sociálního bydlení", která má své kořeny hluboko v éře totalitního systému, a podrobně k této problematice zaujal stanovisko v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05, na jehož odůvodnění odkazuje. V tomto nálezu Ústavní soud poprvé ve svém dlouholetém úsilí o odstranění závadného stavu v oblasti nájemného poukázal ve výrokové části I svého rozhodnutí na přímou odpovědnost státu - Parlamentu České republiky za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného a na to navazující nosnou myšlenku, podle níž obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Přitom je nutno se vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. K tomuto závěru Ústavní soud dodává (viz i nález sp. zn. I. ÚS 489/05), že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu. Jak již bylo uvedeno, výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.

11. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl Ústavnísoud k závěru, že obecné soudy nedostály své úlohy poskytovat ochranu právům a svým postojem k návrhu stěžovatelce odepřely ochranu jejímu základnímu právu, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

12. O nákladech řízení, jejichž náhradu požadovali vedlejší účastníci, rozhodl Ústavnísoud ve smyslu § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť v úvahu - dle výsledku řízení - nepřicházel postup podle § 62 odst. 4 téhož zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru