Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1229/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Opava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
darovací smlouva
Darování
Doručování
rodiče
žaloba/pro zmatečnost
předvolání
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1229.11.1
Datum podání26.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 630

94/1963 Sb., § 35

99/1963 Sb., § 229 odst.3, § 50b odst.2, § 50b odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1229/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů J. T. a S. T., obou zastoupených JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Brodě, 28. října 976, Advokátní kancelář se sídlem Přemysla Otakara II 2476, Uherský Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 2. 2010, č. j. 11C 149/2008-64, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2010, č. j. 8 Co 241/2010-100, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 33 Cdo 13/2011-130, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:

Rozsudkem prvoinstančního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali vrácení daru - nemovitosti, a to konkrétní budovy v obci a v katastrálním území Budišov nad Budišovkou; dále byli stěžovatelé zavázáni zaplatit žalovanému synovi (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - dále jen "žalovaný") náklady řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen a stěžovatelé byli zavázáni zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem druhého stupně částku 24.720,- Kč. Soudy prvního a druhého stupně zkoumaly, zda ze strany žalovaného došlo k naplnění zákonné podmínky toho, aby stěžovatelé mohli žádat vrácení daru. Dospěly k závěru, že mezi stěžovateli a žalovaným sice jsou určité rozpory, avšak k hrubému porušení dobrých mravů chováním žalovaného vůči stěžovatelům nedošlo. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Stěžovatelé mají zato, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody) zaručená jim Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle článku 4 Listiny totiž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že podle § 630 občanského zákoníku se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný k němu nebo k členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Podle § 35 zákona o rodině pak platí, že dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat. Toto ustanovení se vztahuje na děti zletilé i nezletilé; je ustanovením speciálním, a proto tomuto ustanovení musí být - podle názoru stěžovatelů - podřízen výklad § 630 občanského zákoníku. Totiž to, co není hrubým porušením dobrých mravů mezi osobami bez příbuzenského vztahu nebo v příbuzenském vztahu vzdálenějším, může být hrubým porušením dobrých mravů mezi rodiči a dětmi. Protože obecné soudy nevyložily základní právní předpisy vztahující se k dané problematice ve správném kontextu, byli stěžovatelé na svých základních právech zkráceni.

Dále byli stěžovatelé podle svého názoru zkráceni na svých právech i postupem krajského soudu, neboť nebyli předvoláni k jednání před ním. K jednání před odvolacím soudem byl totiž předvolán pouze jejich právní zástupce, leč podle názoru stěžovatelů měli být předvoláni i oni sami.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Opavě evidovaný pod sp. zn. 11 C 149/2008. Zjistil, že soud napadeným rozsudkem ze dne 8. 2. 2010, č. j. 11 C 149/2008-64, rozhodl takto: "I. [...] Žaloba, aby soud určil, že v společném jmění manželů - žalobců jsou nemovitosti, a to objekt bydlení č.p. 32 postavený na parc. č. St 59/1 a pozemek parc. č. St 59/1 vše v k.ú. Budišov nad Budišovkou, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava na LV Č. 774 pro k.ú. Budišov nad Budišovkou, obec Budišov nad Budišovkou a že žalobci budou zapsáni jako vlastníci (SJM) těchto nemovitostí na místo žalovaného, se zamítá. [...] II. [...] Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému, a to společně a nerozdílně, na nákladech řízení částku 28.937,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného advokáta Mgr. J. J."

Okresní soud zejména uvedl, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce ve smyslu § 630 občanského zákoníku není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Jde buď o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci a podobně. V daném případě však nelze chování žalovaného podle prvostupňového soudu vůči žalobcům (dárcům) objektivně posoudit jako hrubé porušení mravních a etických norem ve společnosti, jak to má na mysli § 630 občanského zákoníku. V řízení bylo nepochybně prokázáno, že do návratu žalovaného (obdarovaného) ze Spojených států amerických v roce 2006 nebylo mezi účastníky žádných rozporů, k neshodám začalo docházet až po návratu žalovaného do České republiky, kdy se nevrátil do Budišova, ale koupil si byt v Praze, kde žije s rodinou. Nebylo prokázáno, že by byl stav stěžovatelů takový, že by potřebovali soustavnou péči a pomoc, kterou by jim žalovaný syn měl poskytovat a neposkytoval ji. Podle okresního soudu nebylo rovněž prokázáno, že by žalovaný úmyslně jednal tak, aby musela být nařízena exekuce na předmětnou nemovitost. Nebylo také prokázáno, že by žalovaný dělal stěžovatelům naschvály a vypínal elektrický proud v nemovitosti. Naopak z řízení podle okresního soudu vyplynulo, že se žalovaný neshody mezi stěžovateli a nájemníky, kteří užívali část předmětné nemovitosti, snažil řešit a právě z toho důvodu nakonec ukončil nájem nebytových prostor předmětné nemovitosti. Účastníci řízení (tedy stěžovatelé a žalovaný) mají podle okresního soudu mezi sebou vzájemné rozpory ohledně toho, co bude dál s domem, který stěžovatelé žalovanému darovali s představou, že tam s nimi bude bydlet, případně podnikat a žalovaný tyto jejich představy nenaplnil. Ze všech výše uvedených skutečností podle okresního soudu vyplývá, že v daném případě není splněna první podmínka, kterou pro vrácení daru zákon stanoví (tedy hrubé porušení dobrých mravů chováním vůči dárcům či členům jejich rodiny), a proto soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem z 28. 7. 2010, č.j. 8 Co 241/2010-100, tak, že rozsudek prvostupňového soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu a zdůraznil, že vzájemné konflikty mezi stěžovateli a žalovaným byly vyvolány spory o majetek a o péči o předmětnou nemovitost. Žalovaný zjevně nenaplnil očekávání stěžovatelů, že bude bydlet v domě, který mu darovali a že se bude o dům a o stěžovatele jako o rodiče starat. V tomto jeho chování však nelze podle odvolacího soudu spatřovat chování v hrubém rozporu s dobrými mravy, mající za následek důvodnost odstoupení od darovací smlouvy a vrácení daru. Jak vyplývá i ze skutečností zjištěných okresním soudem, ještě před uzavřením darovací smlouvy dal žalovaný najevo, že nebude schopen naplnit očekávání stěžovatelů. Jak rovněž správně uvedl okresní soud, v řízení nebylo prokázáno, že by je žalovaný v době, kdy stěžovatelé odstupovali od darovací smlouvy, nenavštěvoval. Tvrzení stěžovatelů, že jim neukázal vnouče, se rovněž nepotvrdilo, naopak z výpovědi manželky žalovaného bylo prokázáno, že byli s vnoučetem navštívit stěžovatele (rodiče žalovaného), ale ti s nimi vůbec nekomunikovali.

Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu 25. 1. 2011, č. j. 33 Cdo 13/2011-130, odmítnuto a stěžovatelům byla uložena povinnost uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Dovolací soud zejména konstatoval, že odvolací soud v dovolání napadeném rozhodnutí rozhodl v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu, takže jeho rozhodnutí nelze posoudit jako zásadně právně významné.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti v podstatě dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelů, tak jak byly stručně vymezeny v oddílu I tohoto usnesení, uvádí Ústavní soud zejména následující:

Výklad pojmu "hrubé porušení dobrých mravů" ve smyslu § 630 občanského zákoníku (jako podmínky domáhat se vrácení daru) učinily obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - zcela v souladu s ustálenou judikaturou a doktrínou, která je ústavněkonformní. Pokud stěžovatelé tvrdí, že by se citované ustanovení občanského zákoníku mělo vykládat přísněji, pokud jde o vztah mezi rodiči a dětmi - a to i vzhledem k ustanovení § 35 zákona o rodině ukládajícím dítěti respekt a úctu k rodičům - pak Ústavní soud usuzuje, že výklad, který obecné soudy při aplikaci § 630 občanského zákoníku v projednávané věci použily, umožňuje vzít v úvahu i tuto situaci. Obecné soudy - řečeno zjednodušeně - rozpor s dobrými mravy v rámci § 630 občanského zákoníku vykládají tak, že chování obdarovaného nesmí - při zohlednění konkrétních okolností případu (tedy například i toho, že se jedná o vztah mezi rodičem a dítětem) - z hlediska společensky objektivizovaného náhledu vzbuzovat pochybnosti. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - dostatečně vysvětlily, proč v tomto konkrétním případě k hrubému porušení dobrých mravů, chápáno z objektivního hlediska, nedošlo.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále namítají, že k jednání před odvolacím soudem byl předvolán pouze jejich právní zástupce a že oni sami nebyli k jednání předvoláni. Tu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že tato námitka je za dané situace nepřípustná, neboť měli-li stěžovatelé skutečně zato, že jím byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem, měli využít žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.; o tom, že by stěžovatelé tento institut využili sami nic netvrdí a tato okolnost neplyne ani ze spisového materiálu. Jen na okraj k tomu Ústavní soud poznamenává, že podle § 50b odst. 2 o. s. ř. (s výjimkou podle ustanovení § 50b odst. 4 o. s. ř.) je-li účastník řízení zastoupen, doručí se písemnost jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. K doručování písemností i zastoupenému účastníku řízení soudy přistupují jen za určité procesní situace, zpravidla (například) při konání prvního jednání ve věci před nalézacím soudem.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru