Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1228/09 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Mladá Boleslav
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Důkaz
svědek/výpověď
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1228.09.1
Datum podání13.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1228/09 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 3. 2008, č. j. 1 T 139/2007-509, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 11 To 151/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1587/2008, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 3. 2008, č. j. 1 T 139/2007-509 (dále jen "rozsudek"), kterým byl, spolu se spoluobviněným J. Ž. uznán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), který spočíval, stručně shrnuto, v přepadení banky. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 11 To 151/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1587/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel se v prvé řadě pozastavuje nad dokazováním provedeným na základě záběrů bezpečnostních kamer z místa činu. Tvrdí, že provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru antropologie obecné soudy vyhodnotily v rozporu s jeho skutečným obsahem, přičemž došlo k jeho deformaci. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97. Obecné soudy se neměly v uvedené situaci spokojit s nijakým výsledkem znaleckého zkoumání, ale byly povinny hledat jiné možnosti, jak nedostatečné dokazování doplnit důkazy, které by k věci něco nového přinesly.

Za druhé má stěžovatel za to, že obecné soudy se přesvědčivě nevypořádaly se skutečností, že mu byl odebrán srovnávací materiál pro účely pachové identifikace, dle záběru z bezpečnostní kamery v bance byly sejmuty pachové stopy pachatele přesně z míst, kde stál a kde se dotýkal přepážky, shoda s jeho pachovou stopou však nalezena nebyla. Nalézací soud toto zjištění vysvětluje tak, že pachová stopa byla "nejspíš sejmuta na jiném místě" (což lze s odkazem na předchozí větu s jistotou odmítnout) nebo byla "nějakým způsobem snesena." Odvolací soud pak na tyto závěry v plném rozsahu odkazuje. Rozpor ve skutkových zjištěních tedy soudy obou stupňů vyhodnotily k tíži stěžovatele.

Stěžovatel se zaobírá též zjištěnou pachovou shodou u spoluodsouzeného J. Ž. Konzultant JUDr. K. vysvětlil možnosti přenosu pachové stopy, možnosti kontaminace pachové konzervy a pravidla pro snímání pachových stop. V hlavním líčení nebylo bezpečně vyvráceno tvrzení obhajoby, že vyšetřující policista R. B. ohledával jak místo činu, tak i snímal pachové stopy, přičemž v rozporu se stanoveným postupem přitom netkanou textilii, jejíž pomocí se pachová stopa snímá, bral přímo do ruky. K vyvrácení pochybností o kontaminaci pachové stopy spoluodsouzeného J. Ž. policistou R. B. přitom stačilo málo - promítnout celý záběr z místa činu včetně zásahu policie a opakovat pachovou zkoušku, tentokrát s pachem svědka R. B., aby bylo jednoznačně potvrzeno či vyvráceno, že pachové konzervy byly kontaminovány, takže pes mohl najít shodu právě přes pach tohoto svědka. Právo na spravedlivý proces zahrnuje rovněž povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl pro účely konečného rozhodnutí zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Namísto jednoduchého úkonu, který by mohl tyto pochybnosti vyvrátit, však obecné soudy obou stupňů věnují ve svých rozhodnutích nemalý prostor fabulacím o potřebnosti a možnosti takový důkaz provést. Odvolací a dovolací soud se touto jeho argumentací navíc ani řádně nezabývaly, kdy odvolací soud z neznámého důvodu uvádí, že mu není zřejmé, jakým způsobem by mohl svědek R. B. ovlivnit výsledek zkoumání pachových stop.

Stěžovatel brojí též proti tomu, že dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl s tím, že dovolací důvody ve skutečnosti napadají skutkové závěry a dovolání je tak nepřípustné. Je toho názoru, že vady skutkových zjištění ve svém důsledku vedou k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud by neměl dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vykládat natolik restriktivně. Zde odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 (veškeré zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz).

Stěžovatel má vzhledem k uvedenému za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci stanoveným postupem dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a následně také do práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Po prostudování příslušného spisu okresního soudu sp. zn. 1 T 139/2007 (dále jen "spis") a po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzeného J. Ž., které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení sp. zn. III. ÚS 1575/08). V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1575/08, daná rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna logicky, racionálně a v dostatečném rozsahu. Odvolací soud se přitom dostatečně vypořádal i s důkazem, jímž bylo řízení doplněno znaleckým posudkem z oboru forenzní antropologie. Z předpokladu, že tohoto odborného posouzení v daném řízení nebylo třeba, v původním řízení vycházel již soud prvého stupně, který v této souvislosti odkazoval nejen na výpověď policisty R. B., který stěžovatele na fotografii poznal, ale i na výpověď svědka R. o tom, že po zveřejnění fotografií nemaskovaných pachatelů loupeže v deníku Blesk poznaly jeho zaměstnankyně (svědkyně M. a K.) v jednom z mužů stěžovatele.

Co se týče dokazování pachovými stopami, fakt, že podle výsledků odborné expertízy nebyla na místě činu pachová stopa stěžovatele zjištěna, byl, s poukazem na výpověď specialisty v daném oboru JUDr. M. K., soudem vysvětlen tím, že stopa z materiálu, na němž byla snímána - šlo o desku z umělého mramoru - mohla být snesena pohybem jiné osoby (srovnej str. 379-381 spisu).

Pokud jde o tvrzený vadný postup při získání pachové stopy J. Ž. - namítané ovlivnění výsledku zkoumání pachových stop přítomností policisty R. B. - pak třeba uvést, že jistě bylo možno vyhovět návrhu na promítnutí kamerového záznamu, nicméně jeho neprovedení nelze soudu vytýkat za situace, kdy měl za zjištěno a nasvědčuje tomu i obsah spisu, že odběr srovnávacích pachových stop stěžovatele provedla osoba odlišná - policista Š. a odběr otisků na místě činu pak technik Z. Přitom již v původním řízení před nalézacím soudem bylo zjištěno, což ústavní stížnost pomíjí, že ohledání místa činu a zajištění stop provedl nejprve tento technik a že v té době policista R. B. na místě ohledání nebyl.

Možno tak uzavřít, že obecnými soudy provedené dokazování a učiněné hodnocení důkazů není extrémním excesem při realizaci důkazního procesu, spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce proti procesnímu postupu Nejvyššího soudu. Jestliže Nejvyšší soud nepodřadil stěžovatelovy námitky pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný. Stěžovatel sice odkazuje na judikát, ve kterém se interpretace předmětného dovolacího důvodu provedená Nejvyšším soudem stala vskutku předmětem kritiky soudu Ústavního, nicméně jednalo se případ zcela extrémních pochybení, ze kterého nelze dovozovat, že by se přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova výkladového názoru nutně vedlo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru