Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1222/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanoven... více
Věcný rejstříkRestituce
restituční nárok
náhrada
konkurzní podstata/správce
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1222.14.1
Datum podání31.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 11 odst.1 písm.e, § 9 odst.8, § 5

328/1991 Sb., § 14 odst.1, § 68

99/1963 Sb., § 250a odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1222/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaromíry Urbancové, 2) Ing. Michala Holečka a 3) Miroslava Holečka, všech zastoupených Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 620/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, č. j. 28 Cdo 2787/2013-435, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 24 Co 211/2012-349, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 3. 2012, č. j. 35 C 233/2005-299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

II.

2. Stěžovatelé se svou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 3. 2005, č. j. PÚ 1841/92, v části týkající se v žalobě blíže specifikovaných pozemků, a to tak, že by určil, že každý ze stěžovatelů je vlastníkem id. 1/3 těchto pozemků. Poukazovali přitom na to, že jsou oprávněnými osobami dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a jejich restituční nároky byly předmětným rozhodnutím správního orgánu uznány. Přesto však bylo rozhodnuto o tom, že předmětné pozemky nemohou být stěžovatelům vydány, neboť správní orgán dospěl k závěru, že vydání pozemků brání překážka dle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, když na pozemcích se nachází sportovní zařízení - Dostihové závodiště Velká Chuchle, které bylo zřízeno před 1. 10. 1976, a stěžovatelům proto přísluší náhrada.

3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 3. 2012, č. j. 35 C 233/2005-299, tak, že bylo určeno, že každý ze stěžovatelů je vlastníkem id. 1/3 ve výroku I.A blíže specifikovaných pozemků (výrok I.A) a že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků zbývajících (výrok I.B). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Dostihové závodiště Velká Chuchle je sportovním zařízením, které bylo zřízeno před 1. 10. 1976, a tudíž vydání předmětných pozemků brání překážka dle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě, a to bez ohledu na to, zda předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu či nikoli, přičemž uplatnění této překážky nebrání dle názoru soudu prvního stupně ani skutečnost, že dostihové závodiště bylo na předmětných pozemcích zřízeno již před 25. únorem 1948. Soud však poukázal na to, že překážka dle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě se může uplatnit pouze ve vztahu k těm pozemkům, bez nichž by nebylo možné dané sportovní zařízení dále využívat, přičemž u takových pozemků musí být přihlédnuto rovněž k tomu, zda jejich vydání nebrání překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, tj. zda se nejedná o pozemky zastavěné. Překážku dle § 11 odst. 1 písm. e) ani c) zákona o půdě pak soud prvního stupně neshledal u pozemků specifikovaných ve výroku I.A, a proto o těchto pozemcích rozhodl tak, jak shora uvedeno.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, č. j. 24 Co 211/2012-349, tak, že žaloba stěžovatelů na určení vlastnictví se zamítá s výjimkou pozemku parc. č. X v katastrálním území Velká Chuchle, ohledně něhož se určuje, že stěžovatelé jsou vlastníky každý id. 1/3 tohoto pozemku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dostihové závodiště je sportovním zařízením, v důsledku čehož není vydání předmětných pozemků s přihlédnutím k ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě možné, když skutečnost, že dostihové závodiště bylo na pozemcích zřízeno již před 25. únorem 1948 a že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, aplikaci tohoto ustanovení nebrání. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně určení, které pozemky jsou součástí areálu závodiště a které nikoli. K tomu odvolací soud uvedl, že rozlišovacím kritériem nemůže být to, zda pozemky za hranicí vnější elipsy dostihové dráhy "bezprostředně s provozem dostihového závodiště souvisí nebo jsou nutné k jeho provozu", ale to, zda jsou součástí areálu závodiště či nikoli. Protože odvolacím soudem bylo dále zjištěno, že součástí areálu není pouze pozemek parc. č. X, bylo vlastnické právo stěžovatelů soudem určeno pouze ve vztahu k tomuto pozemku. K námitce stěžovatelů, že s JUDr. Jiřím Slavíčkem, správcem konkursní podstaty úpadce Dostihové závodiště Praha, státní podnik (coby osoby povinné ve smyslu § 5 zákona o půdě), nemělo být jednáno jako s účastníkem řízení, uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, když se správcem konkursní podstaty jako s účastníkem řízení jednal, a to s přihlédnutím k ustanovení § 250a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále k tomu, že správce konkursní podstaty povinné osoby byl v daném případě též účastníkem řízení před správním orgánem.

5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, č. j. 28 Cdo 2787/2013-435, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by bylo přípustným ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Uvedl, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu, přičemž dovolací soud na podkladě argumentace stěžovatelů nedospěl ani k závěru, že by bylo namístě se od této ustálené judikatury ve věci stěžovatelů odklonit.

III.

6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítali, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu stěžovatelé spatřovali v tom, že účastníkem soudního řízení byl též JUDr. Jiří Slavíček, správce konkursní podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, státní podnik, který svými procesními úkony ovlivnil průběh předmětného soudního řízení, a to přesto, že účastníkem tohoto řízení dle tvrzení stěžovatelů být neměl. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelé spatřovali též v tom, že soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě a při svém rozhodování vycházely ze skutkových zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, podle něhož předmětné pozemky nemohou být vydány stěžovatelům, neboť jejich vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení výše naznačeného charakteru, které by jedině mohlo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti je pouhým opakováním toho, co již stěžovatelé uvedli v řízení před obecnými soudy. Jak však vyplývá z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy na tuto argumentaci řádně reagovaly, přičemž odkázaly též na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud otázkou výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě zabýval (viz např. usnesení ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 2744/09, nebo usnesení ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 342/02, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v podrobnostech na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odkazuje a dodává, že se skutkově a právně obdobnou věcí týkající se otázky výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě ve vztahu k pozemkům, které jsou součástí Dostihového závodiště ve Velké Chuchli, nejnověji zabýval i ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1850/14, přičemž právní závěr obecných soudů stran nemožnosti vydání těchto pozemků tam oprávněné osobě, která ve vztahu k předmětnému blokačnímu ustanovení argumentovala stejně jako stěžovatelé v nyní souzené věci, shledal ústavně konformním.

10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali též to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že soudy v předmětném řízení jednaly jako s jeho účastníkem s JUDr. Jiřím Slavíčkem, konkursním správcem úpadce Dostihového závodiště Praha, státní podnik, a to přesto, že účastníkem řízení dle názoru stěžovatelů být neměl. Ústavní soud k této otázce uvádí následující.

11. Podle ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu jsou účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem. Přitom platí, že "pro vymezení okruhu těchto osob je rozhodující nikoli zjištění, s kým správní orgán skutečně jako s účastníkem jednal, ale závěr, s kým jako s účastníkem daného správního řízení jednáno být mělo." (FIALA, Roman; BUREŠ, Jaroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1333).

12. Podle ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky řízení vedeného před pozemkovým úřadem, v němž tento rozhoduje o vlastnictví oprávněných osob k nemovitosti, oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a povinná osoba. Povinnou osobou je v daném řízení Dostihové závodiště Praha, státní podnik, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), přechází prohlášením konkursu na správce podstaty dispoziční oprávnění nakládat s majetkem podstaty.

13. S přihlédnutím k uvedenému je tak pro posouzení, zda účastníkem řízení před pozemkovým úřadem (a tím i v řízení před soudem) měl být správce podstaty či sám úpadce, rozhodné, zda předmětné pozemky byly sepsány do majetkové podstaty či nikoli, a to bez ohledu na to, zda do majetkové podstaty zahrnuty být měly (srov. § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání ve spojení s § 19 téhož zákona). Z ústavní stížnosti pak vyplývá, že předmětné pozemky byly do majetkové podstaty správcem zahrnuty a k jejich vyloučení z ní ani následně (v důsledku vylučovací žaloby stěžovatelů, kteří odkazovali na ustanovení § 68 zákona o konkursu a vyrovnání a z něho vyplývající nemožnost zahrnout do podstaty věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd) nedošlo. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ve správním i soudním řízení bylo jako s jeho účastníkem správně jednáno se správcem podstaty. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů tak zjevně dojít nemohlo.

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru